Ve službách inkvizitora (2/4)

Druhý kousek příběhu

Mistr Frederick se zachmuřil a přestal nadávat na celé město Řezno. Položil mi ruku na rameno a jeho rozzářený výraz pohasl. Najednou jsem v jeho očích spatřil nevýslovnou propast, která mi naháněla hrůzu. Myslím, že tehdy po dlouhé době otevřel svoji Pandořinu skříňku, která měla zůstat v oné propasti zapomnění.  

„Milý Tomáši, promiň, jestli jsem špatně hovořil a myslíš si o mě, že jsem špatný člověk. Víš, tihle ti boháči a urození měšťané nikdy nepoznali opravdovou bolest. Bolest, která ti dokáže vytrhnout srdce z hrudi a změní ti život v doutnající hromádku popele. To, že je chci připravit o jejich zlato, beru jako daň za jejich bezstarostné životy.“

Mistr Frederick se napil piva, utřel si pusu od pěny a pokračoval ve svém vyprávění: „Já jsem bolest poznal a to udělalo ze mě člověka, kterým jsem dnes. Kdysi dávno jsem měl rodinu a pěknou usedlost nedaleko Mnichova. Jednoho dne do naší vsi zavítali potulní komedianti v čele s krásnou tanečnicí. Obcházeli jedno stavení od druhého a žebrali o jídlo a o nějaké peníze. Jenže doba byla zlá a každý měl sotva pro sebe, takže si nic nevyžebrali, a když došli až na konec vsi, tak ta krásná čarodějnice proklela celou ves. Za pár týdnů v naší vsi propukl mor a moje krásné děti, moje žena, všichni sousedi pomřeli na černou nemoc. Z celé vesnice jsem zbyl jenom já a dnes dobře vím, že ta tanečnice byla čarodějnicí, která otrávila všechny studny ve vesnici. Od té doby piji dobře uvařené pivo a pronásleduji všechny čarodějnice v Bavorsku. Mým nesplněným přáním je však najít tu jedinou a pomstít se tak krutě, jak jen to půjde. Za to bych dal všechno zlato světa.“

Druhý den jsme šli opět na radnici a mistr Frederick se nesl jako ten největší pán se seznamem jmen v ruce. Málokterá významná rodina byla ušetřena pomluvám a anonymním výpovědím. Radní města nechávali svolávat hlavy rodů a ty přicházely s měšci plnými zlaťáky. Já měl za úkol přepočítávat zlato a brzy ho bylo tolik, že se nevešlo mistru Frederickovi do truhličky. Za jedno dopoledne se z něj stal nevýslovný boháč, i když polovinu peněz musel odevzdat biskupovi v Mnichově. Před obědem bylo vše hotovo a mistr Frederick se těšil na voňavou pečínku a na něco, co by uhasilo jeho věčnou žízeň. Neměl už na nic pomyšlení, ale radní města s mladým farářem po boku za ním přišli a začali naříkat, že v jejich krásném městě žije nepohodlná osoba, která je bezpochyby čarodějnicí. Tahali mistra Fredericka za kabát a mladý farář začal vyprávět.

„Mistře, v našem krásném městě žije bezpochyby čarodějnice. Ta osoba nechodí do kostela a vyhýbá se lidem. Jsou ji milejší ptáci a zvířata z lesa a její otec podivuhodně bohatne, i když se ostatním řemeslníkům z města nedaří. Ta osoba už na první pohled vypadá jako čarodějnice a ještě si nenašla ženicha, i když má dávno věk na vdávání. Její matku upálily před patnácti lety, ale lidé z města si myslí, že to ona způsobuje všechno neštěstí města.“

Poslouchal jsem vyprávění mladého faráře a po zádech mi přeběhl mráz. I když farář nevyslovil jméno, bylo mi ihned jasné, že mluví o Heleně, o její lásce ke zvířatům a o strachu ze zlých očí měšťanů. Mluvil dlouho a dokonce předložil několik listin anonymních výpovědí. Pravilo se v nich, že viděli Helenu létat na koštěti a další klasické úkazy čarodějnic.

Mistra Fredericka však zaujala úplně poslední výpověď, která mu vlila energii do žil. Tvrdilo se v ní, že jeden měšťan viděl Helenu házet do studny za městem nějaký prášek. Když se z ní několik dní poté napil pasáček dobytka, dostal bolesti břicha a zemřel. Když to můj mistr uslyšel, vyskočil ze židle a ihned naléhal, aby ho zavedli za tou osobou.

Vydali jsme se přes celé město do řemeslnické čtvrti a v břiše jsem cítil těžký kámen. Čím blíže jsme byli ke kovářské dílně, tím více jsem se potil a moje hrdlo vyschlo. Nemohl jsem tomu uvěřit a myslel si, že je to jenom ošklivá noční můra. Jistě, s mistrem Frederickem jsme odvezli tucty čarodějnic a kacířů na žlutém žebřiňáku, ale tohle bylo jiné. Nyní jsem pochyboval, poprvé za celou službu, že obviněná je čarodějnice. Chtělo se mi brečet a roztrhat si šat. Proklínal jsem den, kdy jsem opustil klidné zdi kláštera a chtěl více, než bylo mým údělem.

Mistr Frederick vstoupil jako první na malý dvůr a za ním ho následovali radní města, farář a rychtář s několika vojáky. Pod přístřeškem pracovali tři učedníci a mistr kovář zrovna kul rozžhavené železo. Pán domu byl velký muž a naháněl úctu v kožené zástěře a zpocený od velké dřiny.  Nejdříve nechápal, co chceme, odložil nástroje jednomu z učedníků a přišel nás pozdravit. Utíral si špinavé ruce do zástěry a choval se velmi uctivě.

„Vítám vás, co si žádáte vznešení páni u obyčejného řemeslníka?“

„Chceme vidět tvoji dceru, kováři. Tento muž je mistr inkvizitor a přišel se podívat na tu tvoji čarodějnici, kterou chráníš před ostatními lidmi a omlouváš ji, když nepřichází na mše,“ řekl jízlivě mladý farář. Bradička se mu třepala ze strachu z mohutného kováře a celý se nahrbil. Vypadal směšně, ale nikomu nebylo do smíchu a už vůbec ne starému kovářovi.

Mistr kovář zkameněl a myslím, že se mu vrátily vzpomínky na ženu, která před patnácti lety skončila na hranici. Zhluboka se nadechl a nemohl chvíli najít slova.

„Moje dcera je nevinná. Vím, co si šeptají staré báby na rohu ulice, slyším, jak mi v hospodě lidé za mými zády kydají hnůj za krk. Moje dcera je však obyčejné děvče, které to nemá lehké. Však vy páni radní dobře víte, o čem mluvím. Ženu jste mi předhodili před inkvizitora, aby jste zamlžili svoje hříchy. Táhněte z mého dvoru, nebo vás holýma rukama roztrhám jako hady.“

„Drž svoji nevymáchanou hubu,“ pustili se do něj radní města a chytali se mečů. Vojáci společně s rychtářem obklíčili kováře a učedníky nahnali do rohu dvora, aby se snad nechtěli postavit za svého mistra.

Z domu vyšla Helena s košem prádla a nejspíše se chystala k řece. Když jsem ji uviděl, hrdlo se mi sevřelo a zapomněl jsem dýchat. Najednou se mi už nezdála tak hezká jako na louce nebo v lese, měla na sobě obyčejné šaty a vlasy sepnuté do drdolu. Její jindy hezká tvář dostala podivnou ošklivost, jako kdybych ji ve společnosti mistra Fredericka a ostatních pánů uviděl v jiném světle.

Když Helena spatřila na dvoře vznešené muže z radnice, jízlivého faráře, boubelatého rychtáře s vojáky a tajemného pána v dlouhém kabátu, zkameněla a zbledla. Jako kdyby věděla, proč všichni přišli. Nejvíce však užasla v údivu, když uviděla mě. Mě, který se krčil za všemi těmi muži a studem jsem se chtěl propadnout do hlubin země. Brečel jsem potichu a slzy se mi kutálely po tvářích.

„Dcero moje, uteč před těmito vlky! Přišli si pro tebe a chtějí tě vidět na hranici stejně tak, jako tvoji matku. Utíkej!“ Začal křičet otec Heleny, ale vojáci ho hned umlčeli kopanci a pěstmi. Kovářovi učedníci popadli kovářské nástroje, kladiva a velké kleště, a vrhli se na vojáky. Jenže vojáci byli v přesile a po krátkém boji leželi dva mladí učedníci na zemi v kalužině krve.

Helena pustila koš a vrátila se do domu. Zavřela dveře na petlici a bylo slyšet, jak zoufale křičí.

„Ano, ďábel v těle té dívky se bojí. Ví dobře, proč jsme tu,“ pronesl farář a popoháněl rychtáře s vojáky, aby vyrazili dveře.

Helena křičela strachem a vojáci mezitím bušili beranem z klády dřeva do masivních dveří. Nakonec dveře povolily a brzy na to vojáci vyvedli Helenu na dvorek. Brečela a naříkala, její obličej celý zrudl a nemohla se ani postavit. Kopiníci ji přivedli až k mistru Frederickovi a ten přistoupil k naříkající dívce. Párkrát ji obešel, prohlížel si ji a na závěr vytáhl stříbrnou jehlu a píchl Helenu do znaménka, které bylo pokládáno jako znamení ďáblovo. Ze znaménka vytekla kapička krve jako vždycky před tím.

„Odveďte ji,“ řekl můj mistr stroze a radním města se vykouzlil úsměv na tváři. Zbavili se nepohodlné osoby, potrestali úspěch řemeslníka v těžké době a zakryli svoje hříchy. Farář si mnul také ruce a byl spokojen. Však si udělal dobrou pověst a odvrátil pozornost od svých záležitostí. To, že měl tajně družku, děti a platil do Říma každý rok padesát guldenů jako poplatek, jsem se dozvěděl později.

Odešli jsme a Helena v provazech s námi. Její otec brečel a sypal si hlínu na hlavu. Volal a prosil, aby se smilovali nad ubohou dívkou, ale všichni byli hluší a slepí. Já jediný se otočil za tím zlomeným mužem a viděl v jeho očích nevýslovný zármutek.

Náš průvod šel přes celé město a lidé házeli po Heleně zkaženou zeleninu, plivali na ní a radovali se, že konečně na ní došlo. Děcka z ulice vrhala psí lejna a pokřikovala nadávky. Marně jsem odháněl ty největší drzouny.

„Však už bylo na čase,“ říkali měšťani. „Ta dívka je pramen veškerého neštěstí města.“

„Už se těším, až ji uvidím na hranici!“

Helena skončila ve sklepení pod radnicí a hlídali ji ve dne v noci ozbrojenci. Obyvatelé Řezna se radovali, protože konečně pomyslné kladivo na čarodějnice udeřilo a prostoduší lidé si mysleli, že všechno jejich trápení zmizí, až se začne škvařit Helenino maso na hranici.

S mistrem Frederickem jsme šli do hostince a mistr celou dobu byl potichu a zdál se mi podivně zamyšlený. Když jsme přišli do pronajatého pokoje, sundal si kabát, posadil se na židli a začal brečet. Poprvé za celou službu jsem ho uviděl plakat a naivně jsem si myslel, že snad pocítil soucit. Že se mu snad jeho řemeslo zprotivilo a Helena má ještě šanci. Jiskřička naděje splanula a já se vrhl mistrovi k nohám.

„Mistře, milost pro tu dívku! Milost! Sloužím vám dlouhé tři roky a nikdy jsem nepochyboval o vašem úsudku. Dobře jsem vám pomáhal, ale dnes vím, že děláte největší chybu. Ta dívka je nevinná! Je to obyčejné děvče a pouze závist a zahořklost lidí z ní udělalo něco, co není. Prosím, při lásce Boží, milost pro tu dívku!“

Mistr si mě změřil pohledem a řekl: „Chlapče, já nebrečím ze soucitu. Já brečím z pocitu zadostiučinění. Tak dlouho jsem hledal onu čarodějnici, která mi vzala rodinu, až jsem ji dnes uviděl v podobě té dívky. Její oči, pihovatá tvář, vlasy rudé jako krev. Dnes jsem našel to, co jsem tak dlouho hledal.“

„Mistře, ta dívka je obyčejný smrtelník. Ona za nic nemůže. Ona není čarodějnicí!“ Bránil jsem Helenu, ale mistr se rázně postavil a začal chodil po místnosti.

„Tomáši, učedníku můj, asi jsem se v tobě zmýlil. Myslel jsem si, že jsi imunní proti nástrahám ďábla. Zapomněl jsem, že jsi taky jenom smrtelník. Mluví z tebe kouzla té čarodějnice. Máš štěstí, že tě neovládla jako svého otce. Ty nevidíš, jak je odporná a jak z její očí čpí zlo? Probuď se a spatři světlo světa!“

Zapochyboval jsem o sobě. Měl snad mistr Frederick pravdu? Bylo vše jenom klam od samotného počátku? Připadal jsem si zmatený a podvedený zároveň. Přece Helena byla jen obyčejnou dívkou, ona sama mi to řekla tam v lese.

„Chlapče, věř mi, že ta dívka je čarodějnicí. Čarodějnicí, která mi vzala rodinu a uškodila mnoha lidem. Však neboj, uvidíš na vlastní oči, co je zač.“

Dny ubíhaly a Frederick nevycházel ve dne noci ze zatuchlého pokoje, který jsme měli pronajatý od hostinského za dobrý peníz. Nosil jsem mistrovi džbány piva a on se opíjel do bezvědomí. A když se mu zprotivilo místní pivo, pil silnou kořalku od lékárníka a prázdné láhve se hromadily v rohu místnosti. Stály tam jako vojáci a dělaly mu dobrou společnost.

Když utekl týden a já již byl znechucen pohledem na mistra, musel jsem odejít pryč z pokoje a hlučné hospody. Chtěl jsem přemýšlet o událostech posledních dní. Nemohl jsem se zbavit pomyšlení na Helenu a její nářek mi stále zněl v uších.

Vydal jsem se za neobyčejně chladného rána přes celé město Řezno do blízkého lesa. Měšťané se zrovna probouzeli do nového dne, pekaři rychle pekli poslední bochníky chleba, řemeslníci brousili nářadí a kupci na trhu otvírali stánky se zbožím. Běžel jsem blátivými ulicemi města a ze zapadlých uliček, kam ani krysy nechodily, se natahovaly ruce a žebraly o skývu chleba nebo měďák. Z bohaté čtvrtě, kde se měšťané oblékali do drahých šatů a nosili zlaté řetězy na krku, jste se mohl rázem ocitnout mezi nejchudšími.

Nechal jsem zprotivěné město za svými zády a uchýlil se do chrámu lesa, kde sloupy nahradily kmeny stromů. Klenbu tvořila spleť větví a do všech koutů se linul zpěv ptáků. Došel jsem až k chatrči a opatrně jsem do ní vstoupil. Před očima se mi mihl obraz Heleny, jak krmí veverky a ptáky. Nebyl tam však nikdo, to jen moje mysl šálila zrak.

Zrzounek, Oříšek a Skokánek poskakovali v klíckách a žadonili o oříšky, protože je nikdo celý týden nenakrmil. Ptáci štěbetali a volali zpět svoji paní, ale marné bylo jejich snažení.

Rozplakal jsem se a zvířátka lesa plakala se mnou. Otevřel jsem všem klícky a pustil je na svobodu. Zrzounek a Skokánek utekli rychle do lesa, ale Oříšek chvíli váhala a zdálo se, že mi poděkoval. Ptáčkové uletěli do korun stromů a já zůstal opravdu sám.

Smutně jsem se vrátil po poledni do hostince a znechuceně jsem vstoupil do pronajatého pokoje. Myslel jsem si, že naleznu mistra Fredericka zase opilého do bezvědomí. A trochu jsem i doufal, že se konečně upije k smrti. Jedna část mého já ho nenáviděla a chtěla mu uškodit. Hlavou se mi honily nápady, že mu hodím do pití nějaký jed nebo ho nechám na pospas, až na něj přijdou vidiny a on bude prohlášen za blázna.

Mistr Frederick však opilý vůbec nebyl. Vyspal se z týdenního flámu a myslím, že z piva  a kořalky nabral tolik potřebnou sílu na svůj největší úkol. Na svoji pomstu čarodějnici, kterou jsem miloval.

„Jsem rád, že přicházíš. Sbal si své věci, zaplať hostinskému tolik, kolik si řekne a nachystej žebřiňák. Odjíždíme do Mnichova na proces.“

Zkameněl jsem a žaludek se mi sevřel do malé kuličky. Rozsmutnil jsem se a chtěl si roztrhat šat. Nevím, co bylo více hrozné. Zda budu muset pohledět Heleně opět do očí. Nebo ji odvést do Mnichova před biskupa a tribunál.

„Můj pane, ještě je čas to všechno zastavit! Dlouze jsem přemýšlel a musím vám říct, že nejste špatný člověk, jenom jste omylný jako všichni. Prosím, osvoboďte tu dívku a já vám budu zavázán až do konce svých dnů!“ Vrhl jsem se k nohám mistra Fredericka a líbal mu boty.

Inkvizitor mě však hrubě odkopl a vytasil meč. Jeho silným mužným hlasem pravil: „Jsi poblázněný tou čarodějnicí, hochu můj! Očarovala tě, ale nemusíš se již bát, její kouzla pominou, to ti slibuji. Ona zaplatí za své činy a moc dobře si pamatuji na všechno zlo, které způsobila. Na vylidněnou vesnici, na olezlé, hnijící mrtvoly, na moji ženu, na mé děti. Pomsta bude sladká, a co bude následovat, to nechť nachystá pro mě Bůh.“

Opět jsem zaváhal nad sebou samým. Žil jsem snad v sebeklamu? Byl jsem opravdu očarován a sám jsem to nedokázal prozřít? Mistr nikdy neváhal, když šlo o čarodějnice a kacíře. Proč by se měl mýlit nyní? Proč by moje láska měla být opravdová a ne jenom magie?

„Asi máte pravdu, mistře Fredericku. Asi jsem opravdu jenom očarovaný mnich, který bojuje sám proti sobě.“

Mistr si zastrčil meč zpátky do pochvy a podal mi ruku, abych se mohl zvednout ze země.

„Uvidíš sám, co je ta čarodějnice zač. Už od prvního pohledu jsem poznal, že jsem konečně našel to, co jsem tak dlouho hledal. Zaručuji ti, že těmito rukama z ní vyženu ďábla, který napáchal tolik zla. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

Zařídil jsem vše, co mi mistr přikázal. Zaplatil jsem hostinskému za pronájem a za všechno pijí a jídlo, které většinou vypil a snědl mistr Frederick. Celkově to stálo téměř třicet guldenů a brzy se po městě rozkřiklo, že inkvizitor a jeho služebník udělali takovou tržbu jako všichni hosté za celý rok. Poté jsem zašel do stáje, vyplatil odměnu podkonímu za jeho služby a nachystal žebřiňák na cestu. Nakonec jsem jel před radnici a čekal nejméně hodinu na mistra a na Helenu. Když lidé uviděli, že čekám před radnicí, začali se shromažďovat a šeptali si o čarodějnici, která se bude péct v plamenech pekelných.

„A jeďte opatrně, aby snad nevypadla ze žebřiňáku,“ pokřikovali lidé a smáli se tak, že se za břicha popadali. „Ať neulítne na koštěti, mládenče! Musíš ji chytit za nohy a nepustit ji.“

Seděl jsem na žebřiňáku a poslouchal dlouhé minuty ohavné řeči. Chtěl jsem zakřičet a zahnat zlomyslné měšťany, ale moje zbabělost mi to nedovolila. Jako mi nedovolila odporovat mému mistrovi, když mě přesvědčoval, že Helena není dívkou z masa a kostí, ale pouhou podobiznou ďábla.

Krátce po obědě z  radnice vyšel zamračený mistr Frederick v doprovodu radních a obtloustlého rychtáře. Za nimi šli tři vojáci a Helena v okovech a ve špinavých cárech s nimi. Téměř jsem ji nepoznal, když prošla dveřmi. Byla bledá jako smrt, nevyspalá a téměř oslepla, když vyšla na denní světlo po týdnu temnoty. Již nebyla tak krásná a opravdu připomínala trochu čarodějnici. Její rozpuštěné zrzavé vlasy se ji spouštěly do obličeje a strachem bílá tvář z ní dělala téměř archaickou podobiznu čarodějnice. Už nikdo nepochyboval, co je zač. Jenom já se postavil v němém úžasu na žebřiňák a s otevřenou pusou hleděl na dívku. Připomínala mi stín člověka, kterého ho jsem měl možnost poznat.

Dav začal křičet a bučet jako stádo krav. Všichni se překřikovali v nadávkách a nahrnuli se tak blízko, aby mohli čarodějnici plivnout do tváře nebo zatahat za vlasy. Vojáci marně drželi rozzuřený dav stranou  a tak Helena ještě naposledy čelila zahořklosti lidí, kterým kdysi říkala sousedé.

Vojáci pomohli Heleně na žebřiňák, mistr Frederick usedl vedle mě a já dal povel koním k odjezdu. Vraníci museli prorážet cestu hustým davem a já s mistrem si hleděli údů, neboť vzduchem létala shnilá zelenina a vejce. Jenom Helena šla naproti nepřízni osudu s tváří vztyčenou a nebála se. Hleděla do davu a očima hledala svého otce, aby ho naposledy spatřila a rozloučila se s ním, ale statný kovář se neukázal.

Ani po letech jsem nepřišel na důvod, proč Helenin otec nepřišel. Snad by mu puklo srdce žalem, kdyby viděl jedinou dceru, jak ji odvážejí na dlouhou cestu do Mnichova. Snad by svým těžkým kovářským kladivem rozbil hlavy sousedům, vojákům a pánům z radnice. Kdo ví, proč nepřišel, ale možná udělal dobře. Který rodič by chtěl vidět takové utrpení svého dítěte?

Dojeli jsme na konec náměstí a veselí měšťané nás šli doprovodit. Zpívali oslavné písně, radovali se a křičeli jeden přes druhého. Celý průvod vedl mladý farář a chválil mistra Fredericka, přál nám šťastnou cestu. Otravná děcka běhala kolem vozu, posmívala se a házela po Heleně psí výkaly. I nuzní žebráci vylezli z bočník uliček, aby si přiložili polínko do ohně, ale rázem natahovali špinavé pařáty k radostným měšťanům, jen aby vyžebrali nějaký měďák.

Helena se hrdě zadívala do davu a řekla: „Jen se nebojte, vaše nespravedlnost bude oplacena morem, hladem a smrtí. Tím vás proklínám! Předhodili jste moji nevinnou matku a dnes mě. Nechť je toto město prokleté do desátého pokolení!“

Měšťané zmlkli a všichni, kteří se vysmívali, litovali najednou svých řečí. Co když je Helena opravdu čarodějnicí? Problesklo hlavou mnoha z nich. I mně zamrazilo.

Odjeli jsme a město Řezno nechali daleko za zády. Z šera vystupovaly střechy domů, kouř z dílen a věžičky kostelů, kterých zde bylo více než kde jinde. Jako kdyby lidé tohoto místa věřili více v kámen než v Boha a myslím, že nakonec se i v ten kámen proměnili. Nebo aspoň jejich srdce ano.

            Jeli jsme dva dny jižním Bavorskem a tentokrát mistr Frederick nechtěl nikde zastavovat. Byl tichý, přemýšlivý a občas se ohlédl za sebe a zkontroloval Helenu. Nikdy jsem mu pořádně neviděl do hlavy, ale myslím si, že během těch dnů si opět uvědomil svoje poslání a všechno zlato, které mu dali měšťané města Řezno, se mu zprotivilo. Měl nyní to, co hledal, a jel si pro čirou pomstu.

Mistr Frederick mě stále hlídal a ani jedním okem jsem nesměl pohlédnout na Helenu.

„Nedívej se na tu čarodějnici, hochu můj, uhrane tě svým pohledem a ty zase podlehneš kouzlům. Musíš své srdce zatvrdit a s železným sebezapřením potlačit všechny pocity lítosti,“ pravil mi bez mrknutí oka s tváří zatvrzelou a zlou.

O nějakém hovoru se mi také mohlo jenom zdát.

„V jejím hlase jsou skryté zlé síly. Však jsi sám slyšel, že proklela své rodné město a sousedy. Ona již není člověkem, ale pouze služka pekla.“

Když už jsem byl unavený z jízdy, mistr mě vystřídal u opratí a já mu měl předčítat z knihy Kladivo na čarodějnice. Nalistoval jsem automaticky na poslední část o soudních procesech, ale mistr mě zarazil a řekl mi, abych mu četl o rozpoznávání čarodějnic a usvědčování z jejich zlomyslných činů. Četl jsem potichu, aby mě Helena neslyšela, ale mistr klel a nadával, abych četl nahlas a překládal z latiny do němčiny. Chtěl, abych rozpoznal v textu Helenu.

Cesta ubíhala pomalu, květnové počasí bylo proměnlivé a chvíli pršelo, chvíli svítilo slunce. Keře podél cest kvetly a vzduchem se linula směs vůní. Čmeláci poletovali po rozkvetlých loukách a přeskakovali z jednoho květu na druhý. Když se udělalo krásně jasno, v dálce byly vidět vrcholky Alp, stále ještě zasněžené a majestátné.

Na konci druhého dne jsme dojeli nedaleko Mnichova, ale již se smrákalo a mistr odložil cestování na ráno. Asi si řekl, že jednou nocí nic neztratí. Rozdělal jsem oheň a mistr Frederick si k němu sedl s lahví kořalky, kterou si nakoupil do zásoby od lékárníka za výhodnou cenu. A když ji vypil, tvrdě usnul a chrápal. Ujistil jsem se, že je můj mistr tuhý jako čtrnáct dní starý chleba a šel za Helenou, která ležela na žebřiňáku a celou cestu téměř prospala.

---