Ve službách inkvizitora (4/4)

„Buď pozdraven Fredericku, omlouvám se, ale máme podezření, že tvůj služebník byl včera večer ve vězení a navštívil čarodějnici Helenu. Podplatil tohoto muže, který na sebe upozornil na tržišti větším obnosem peněz. Již jsem tohoto dareby vyslechl a všechny indicie vedou k vašemu služebníkovi. Dovolte, abychom se ujistili a již tě nebudeme rušit.“

Mistr si znovu utřel vous a myslím, že rychle vystřízlivěl. Zahulákal moje jméno, ač jsem stál skoro za ním.

„Zde jsem, ,“ odpověděl jsem bez strachu. Proč bych se já měl bát, když dívka, mnohem křehčejší, snášela už takovou dobu trýznění mnohem horší, než jaké by mohlo potkat mě.

„Pojď sem! Je to pravda, že jsi včera navštívil tu čarodějnici? I přes můj výslovný zákaz?“

Přišel jsem k mistrovi a ten se odvalil ze dveří. Žalářník na mě ukázal prstem a začal: „To je on! Ten muž včera večer přišel k vězení a naléhal na mě, že potřebuje jít za tou čarodějnicí. Vyhrožoval mi, že když si nevezmu zlato, tak si na mě počká a podřízne mě jako svini. Taková je pravda, pane správce. Jsem jenom starý muž a on silný mladík, nic jiného mi nezbývalo! Mám doma nemocnou ženu!“

„Kolik ti dal tohoto zlata?“ zeptal se správce jízlivě a chytil žalářníka za límec, div ho nevytáhl do vzduchu.

„Dva guldeny třetinové míry,“ odpověděl žalářník. V duchu jsem se musel smát, jaký to je lhář, ale nijak jsem se neohradil proti jeho slovům.

„Za dva guldeny jsi zradil svoji službu po tolika letech? Skončíš v jedné z těch svých kobek a tam shniješ za živa! To ti slibuji!“ řekl přísně správce a ukázal na vojáky, aby ho odvedli.

„Pane, smilujte se nad tím mužem. Opravdu jsem ho přinutil násilím, on je nevinen!“ řekl jsem a žalářník se zastyděl nad svým lhaním. Nechtěl jsem tomu starému netopýrovi zle a raději jsem vše svalil na sebe. Stařec se rozbrečel a pohledem mi poděkoval. Myslím, že to nečekal. Za doprovodu vojáka žalářník odešel.

Správce vězení Albert se otočil na mistra Fredericka a čekal na jeho rozhodnutí, jak se mnou naloží. Porušil jsem řád a musel jsem za to nést trest.

„Tomáši, já jen zírám. Asi jsi opravdu pod vlivem magie té čarodějnice, to ona z čistého chlapce stvořila tohoto Tomáše. I za to bude pykat v očistných plamenech! Budeš odveden do cely a výjimečně se zúčastníš Útrpného práva vykonaného na čarodějnici jménem Helena. Chci, abys byl svědkem jejího doznání, abych navždy z tebe vypudil její vliv. Tak jsem řekl. Teď ho odveďte do cely a nechte ho tam.“

S otevřenými ústy jsem sledoval, jak mě berou vojáci pod paži a mistr se ke mně obrací zády. V jeho úšklebku jsem uviděl lítost, byl jsem pro něj jako syn, ale zároveň se v tvrdém pohledu zajiskřila i jeho neústupnost. Proklel jsem toho muže a později jsem ho nenáviděl ještě víc. S velkou hanbou jsem šel přes celé město do vězení a tam mě uvěznili ve stísněné kobce. Chtěl jsem svoji lásku vysvobodit z vězení a sám jsem se do něj dostal. A co víc! Budu svědkem mučení, zhrozil jsem se. Schoulil jsem se v rohu cely a celé dopoledne jsem brečel. Volal jsem Boha o záchranu, o nějaké znamení dobrého konce, ale ničeho se mi nedostávalo.

Asi jsem byl opravdu prokletým, že mě zastihl takový osud, přemýšlel jsem sám nad sebou. Vzpomínal jsem na otce Pavla, na dobrotivého opata, který věděl, co mě čeká, znal můj osud dříve, než se Boží mlýny daly do krkolomného pohybu. V koutku duše jsem litoval, že jsem opustil věčně klidné zdi kláštera, že jsem nestudoval moudré knihy, že jsem nevelebil klášterní zahradu, že jsem nejedl se svými řádovými bratry kaši chudých. Že jsem chtěl více a nespojil se s málem.

Na druhé straně, když už jsem vážil na svých váhách života, nikdy bych nepoznal ten nejsilnější lidský cit, kterým je jenom láska. Můžete nenávidět na stovky lidí, ale milovat můžete jenom jednoho člověka. Jenom v jedné lidské bytosti dokážete nalézt opravdového spojence do boje, jakým je život se všemi jeho nástrahami. V tom tkví všechna pravda.

Muselo již být po obědě, když jsem uslyšel na chodbě známé kroky. Byl to žalářník a v závěsu za ním kráčel ještě někdo, koho jsem nepoznával. Do cely vstoupil starý netopýr a někomu na chodbě poručil, aby zůstal zatím venku. Svícnem mi opět posvítil do obličeje a přátelsky se ušklíbl.

„Milostivý pane, Bůh vám to zaplať na milionkrát, že jste veškerou vinu svalil na sebe. Být žalářníkem je celý můj život a to víte, mám nemocnou ženu. Někdo musí vydělat na kůrku chleba.“

Nic jsem neříkal, jenom jsem na něj tupě hleděl a obával se jeho slov. Muž mě začal oprašoval a vybíral mi slámu z vlasů a z oblečení.

„Vím, nechcete poslouchat žvanění starého blázna. Mám vás odvést do mučírny a klidně i použít násilí, když se budete nesmyslně bránit. Slibte mi, že nevyvedete žádnou hloupost, za dveřmi čeká totiž pomocník kata, chlap jako hora a ten by váš slabý krk přerazil jako třísku. I já se ho bojím.“

Na sucho jsem polknul a odpověděl: „Nebojte, nic zlého nevyvedu.“

 „To jsem velmi rád, milostivý pane. Mám vás pozdravovat od své ženy. Můžeme si nyní dovolit doktora a nějaké léčivé masti. Tak už pojďte, čas kvapí.“

Na chodbě opravdu čekal chlap s nevraživým kukučem. Hlavu měl kulatou jako dýně a červenou jako mrkev, kdybych byl v jiné situaci, jistě bych si o něm pomyslel, že je to komická postava. Jenže pomocník kata mě ihned chytil za límec a začal mě vést jako zlobivého školáka.

„Ty troubo jeden, nešahej na něj! Víš, kdo to je? On má v krvi šlechtickou krev. Ihned ho pusť!“ bránil mě stařec a katův pacholek mě s pohrdavým výrazem pustil.

Netopýr nás vedl temnými chodbami vězení, znalý všech viklavých kamenů v podlaze, všech zavřených dveří, všech duší, které prošly tímto peklem. Já ho důvěřivě následoval a za mnou šel učednický kat, který mi dýchal za krk a něco si pro sebe pomlaskával.

Došli jsme do mučírny, která musela být jistě největší místností z celého vězení. Měla vysoký strop očouzený od pochodní. Žasl jsem, kolik různých mučírenských pomůcek se tam nacházelo a jak hrůzně vypadaly. Ze stropu vysely řetězy s okovy a uprostřed místnosti stálo křeslo se španělskou botou. O kousek dál byl stůl a na něm všelijaké kleště, nože, háky, jehly a dráty. Můj zrak si všiml i kovářské výhně a želez vložených do rozžhavených uhlíků. Na druhé straně mučírny poté stál skřipec, stroj ze všech nejzlověstnější a neodpornější. Vzduchem se nesla podivná směska pachů, až se mi udělalo nevolno od žaludku. Mrazilo mi v zádech jenom z pouhého pobytu v té místnosti.

V mučírně již čekal můj mistr Frederick, biskup Riedel, starý kněz a vikář Ulmer a mistr kat Herschel. Frederick, Riedel a vikář seděli v křeslech a bavili se mezi sebou. Před sebou měli malý stoleček a na něm rozložené jídlo a pohárky vína. Kat brousil nože a mě si nikdo nevšímal. Učeň kata mě posadil na židli v rohu místnosti a svázal mi pevně ruce i nohy, abych nemohl nijak zasáhnout do procesu.

Za nedlouho dorazila i Helena v doprovodu správce vězení. Byla ostříhána na krátko, zanedbaná a pouze v hrubé košili. Když jsem ji teď viděl v jiném světle, nebyla tak krásná jako tehdy. Její rysy dostaly jiný tvar a dělaly z ní něco ošklivého až odpudivého. Kdybych ji viděl poprvé, pomyslel bych si, že je to skutečně čarodějnice.

Herschel s katovským učněm si nasadili červené kápě s otvory na oči a oblékli si kožené kabátce, takže naháněli hrůzu. Starý mistr si vzal opasek s katovským mečem jako odznak jeho mistrovství.

Helena usedla na křeslo se španělskou botou, mistr kat s pacholkem jí svázali ruce a trup koženými řemeny ke křeslu a pravou nohu vložili do železné boty. Naše pohledy se setkaly, ale nezaznamenal jsem v její očích žádný strach. Trochu se na mě pousmála a já ji opětoval nepatrný úsměv. Viděl jsem jí na očích, abych s ní setrval do posledního okamžiku.

Když byla Helena připravena, proces začal velmi rychle. Kněz Ulmer začal chodit kolem obžalované a četl z mnoha anonymních výpovědí od šlechetných občanů Řezna. Helena tiše poslouchala a ani nemrkla. Všechno to byly důkazy proti Heleně, lživé, vymyšlené a sprosté. Když kněz skončil, začal výslech.

„Umíte měnit podobu? Umíte létat? Bojíte se ohně? Umíte mluvit se zvířaty? Nenávidíte tam toho a toho? Proč jste nechodila na bohoslužby? Kdo byla vaše matka? Umíte ovládat jiné osoby ve svůj prospěch? Pijete krev?“

Helena na všechno stroze odpovídala: „Ne. Ne a znovu ne.“

Když kněz vyplýtval všechny otázky, napil se vína a posunkem hlavy vzkázal katovi, aby přitvrdil.

Mistr kat přistoupil ke španělské botě a jeho učedník pevně chytil Helenu za hlavu, aby sebou zbytečně neškubala. Poté mistr začal utahovat šroub na botě a španělská bota pevně sevřela Heleninu nohu. Bodce uvnitř boty se zarývaly do holeně Heleny a způsobovaly nesmírnou bolest. Dívka naříkala a prosila o záchranu. Kněz opět začal opakovat sérii otázek, ale Helena statečně vzdorovala. Nakonec dívka omdlela a kat přestal utahovat šroub.

„Přejděte na vyšší stupeň, tohle nemá smysl,“ dal pokyn biskup Riedel a upil z pohárku doušek vína. Mistr Frederick zatím jen tiše seděl a přenechával veškerou práci Ulmerovi, ale jeho čas měl teprve přijít.

Helenu vyndali ze španělské boty a učeň ji přenesl ke skřipci. Ruce ji dali do okov a nohy přivázali k vratidlu. Katův pacholek vzal poté vědro vody a opláchl vyslýchanou, aby se probrala. Když dívka zjistila, kde se nachází, znejistila.

Ulmer znovu začal předčítat jednotlivé otázky a mistr kat pomalu točil vratidlem. Helenino tělo se napínalo a za chvíli bylo slyšet křupání kostí a kloubů. Helena nemohla ani dýchat, pouze lapala po vzduchu jako kapr na souši. Chvílemi omdlévala bolestí, ale neustále opakovala na všechny otázky slovíčkem ne. Starý Ulmer křičel, nadával, potil se a popíjel jeden pohárek vína za druhým.

Kněz se naklonil k Heleně a šeptal ji vstřícně: „Tak se přiznej a všechno utrpení skončí. Již tě nebude nic bolet a navrátíš se opět do lůna církve. Stačí pouhé jedno slovíčko!“

Helena zalapala po vzduchu, zašklebila se a odpověděla: „Nikdy!“

Ulmer zrudl a ukázal na kata. Mistr vytáhl kleštěmi rozžhavené železo z výhně a jeho pomocník Heleně roztrhl košili. Rudé železo se přitisklo k mladé kůži a zle zasyčelo. Helena zahekala bolestí a vzduchem se linul pach spáleniny.

„Tak už se přiznáš? Řekni pouhé jedno slovíčko, však ho dobře znáš. Všechno skončí a ty budeš volná! Duše bude spasena!“

Helena sebrala poslední síly a plivla knězi do tváře. Ulmera to tak rozezlilo, že vytrhl katovi kleště a sám začal trýznit dívku. Nakonec odpadl zcela vyčerpaný a na jediný hlt vypil celý pohár vína.

Dívka se začala bláznivě smát. Celá zrudla v obličeji, na jejím jindy něžném krku vyběhly zlé žíly a celé osazenstvo se zhrozilo. Teprve až teď se probouzel v ní ten pravý ďábel, pomysleli si přítomní.

V tom se zvedl mistr Frederick, zapnul si svůj drahý kabát z jemné kůže a ukázal na kata, aby obviněnou sundali. Mistr kat a jeho služebník vyprostili Helenu ze skřipce a nechali ji ležet na zemi a čekali na pokyn od mistra Fredericka.

Mistr Frederick se sklonil k Heleně, která se třepala bolestí a skoro neslyšně řekl: „Na tuhle chvíli jsem čekal až moc dlouho. Vím, že jsi mi vzala rodinu, celý můj život, ale neboj, tvoje pozemské utrpení ještě neskončilo.“

Helena zvedla hlavu ze země a pošeptala mu do ucha: „Konej jak myslíš, inkvizitore, ale v pekle se budeš smažit ty.“

Inkvizitor sebou škubl a poprvé v životě jsem ho uviděl neklidného. Okamžitě nařídil mistru katovi, aby bylo na Heleně vykonán třetí stupeň Útrpného práva. Mistr kat se tázavě zadíval na biskupa, který se mezitím ládoval hrozny a usrkával víno. Biskup Riedel jenom mávnul rukou, aby už bylo všemu konec a mohl odejít ze zatuchlé mučírny do lepší společnosti.

Pacholek postavil Helenu na nohy a mistr kat jí svázal ruce za zády. Poté kat vzal lano, které bylo přetaženo přes kladku a uvázal k němu Helenu. Mistr Frederick nezaváhal ani na chvíli a ihned dal pokyn, aby se začalo s vytahováním.

Pacholek kata, urostlý chlap, pomalu vytahoval dívku do vzduchu, svaly se mu pod kabátcem napínaly a za nedlouho pomocník funěl. Helena potichu naříkala a bylo slyšet křupání rameních kloubů.

Vše jsem pozoroval v němém úžasu a kdybych nebyl spoután, jistě bych se štípl. Připadal jsem si jako ve zlém snu, který nechtěl ani zdaleka skončit. Chtěl jsem vykřiknout, ale všechny slova mi uvízla jako střepy v krku.

Když už Helena vysela dvě tři stopy nad zemí, kat přivalil velký balvan o váze muže a přivázal ho dívce ke kotníkům. Poté mistr a pacholek společně zabrali a vytáhli Helenu i s balvanem o několik loktů výš.

Ticho propnul křupavý zvuk a Helena vykřikla bolestí, až mi zalehlo v uších. Křičela a její údy vyklouzly z rameních kloubů, takže je měla absurdně stočené a připomínala mi hadrovou panenku. Dívka sebou mrskala a vřískala jako samotný Lucifer v komíně.

„Heleno Schiefferová, obviněná z čarodějnictví a spolčování s ďáblem, účastnila jste se někdy sletu čarodějnic? Měnila jste někdy podobu v potulnou tanečnici? Dokážete ovládat lidskou mysl?“ ptal se nekompromisně mistr Frederick do křiku dívky.

Helena sebou ještě několikrát zamrskala a promluvila: „Ano, ano! Přiznávám se!“

„A kdo tam byl s vámi? Řekněte jména a vaše utrpení skončí. Vaše duše bude spasena!“

„Vy jste tam byl. Vy jste nás vedl! Již si to nepamatujete, mistře Fredericku? Největší černokněžníku!“ odpověděla nečekaně Helena a smála se i přes nepřekonatelnou bolest Frederickovi do očí. „Jste ten největší černokněžník v celém Bavorsku!“

Biskup Riedel i starý kněz Ulmer nevěřícně zírali na mistra Fredericka a ten zaskočeně ustupoval od Heleny. Chytal se za srdce a v jeho tváři se mihl bolestivý úšklebek.

„Mistře Fredericku, můžete nám to vysvětlit? Ta čarodějnice vás právě usvědčila! Všichni jsme to slyšeli!“ pustil se do mého mistra biskup společně s knězem.

„To není pravda! Jsem služebník boží a ona jenom lhářka! Prolhaná čarodějnice!“

Helena naposledy překonala bolest a ještě před tím, než upadla do bezvědomí zakřičela: „Inkvizitore, budu ti držet v pekle místo!“

Na to biskup vyskočil z křesla a začal volat: „Stráže! Stráže! Okamžitě uvězněte tohoto muže! Je to čaroděj! Dobře jste to měl vymyšleno, mistře Fredericku. Pod svícnem je největší tma! Budete uvězněn a všechny vaše činy osobně prozkoumám. Divím se, že jsem na to nepřišel dřív!“

Frederick sebou zapotácel, chraptivě dýchal a pokusil se chytit stolečku, ze kterého shodil řádně vypitý džbán vína. Se smrtí na jazyku ještě řekl: „Ta děvka lže! Očarovala mě. Ach! Paže mi mravenčí a na hrudi mi leží kámen! Pomoc! Pomoc!“

Když dopověděl, složil se na kamennou podlahu a schoulil se do klubíčka jako dítě. Z předsmrtné agónie volal: „Ženo moje! Dětičky moje! Jsem tak rád, že vás opět vidím.“ Jeho slova utichla a nastalo hrobové ticho.

Tak zemřel můj mistr, nejobávanější lovec čarodějnic. Jak konal, tak skonal, pomyslel jsem si.

Myslím si, že i přes veškeré zlo, které napáchal na tomto světě, se znovu setkal se svými nejmilovanějšími. Že Bůh mu ze své nejvyšší podstaty odpustil. A zpětně se domnívám, že toho dne litovali všichni hospodští od Rýna po Dunaj, protože zemřel jejich největší štamgast.

Biskup Riedel se zhnuseně zašklebil a za doprovodu Ulmera opustil mučírnu. Riedel věnoval ještě letmý pohled mistru Frederickovi, který mu za dlouhé roky služby nastřádal mnoho zlata a statků, a poté ho překročil jako kus ošoupaného hadru, držíc svůj drahý plášť zlatem vyšívaný.

Helena se doznala z čarodějnictví a již nebylo nutno ji trýznit. Mistr kat ji spustil zpět na zem a společně se svým pacholkem ji zbavili pout. Donesli čistou látku, nějaké hojivé masti, v neckách vodu a začali okamžitě Heleně ošetřovat rány. Počínali si lépe než kdejaký léčitel, protože kdo jiný by měl znát lidské tělo lépe než mistr kat.

„Je po všem, šlechetný pane,“ ozval se za mnou žalářník, který celou tu dobu byl jako duch a já ho ani nevnímal. „Už vás můžu odvázat.“

Vrhl jsem se k Heleně a žádal ji, aby mě ještě neopouštěla. Hladil jsem ji a líbal na čelo. Její kůže studila a vlasy ji veškerou hrůzou zešedivěly a vypadávaly po chomáčcích. Připomínala mi strhanou stařenu, která prožila dlouhý a namáhavý život na poli. Před očima jsem měl však její první úsměv, pištění a chichotání. Stále jsem cítil na rtech její první polibek a na tváři něžnou ruku, kterou mě hladila.

„Heleno, neopouštěj mě. Zůstaň ještě v tomto světě! Máme toho tolik před sebou!“ prosil jsem a po tvářích se mi kutálely velké slzy. Mistr Kat a jeho pacholek si sundali katovské kápě a vrátili kožené kabátce zpět na věšáky. Tehdy jsem poznal, že kat je hodný člověk šlechetného srdce a jeho pomocník dobrák od kosti, který by se rozdal pro druhé. Ošetřovali Heleně rány a mě utěšovali jako dobří přátelé.

Po chvíli se Helena probrala a již se ničeho nebála, všechny hrůzy pominuly a pohladila  mě pohledem krásných očí. Pravila: „Hlupáčku, proč brečíš? Ani nevíš, jak moc jsem šťastná, že jsi tu se mnou, bez tebe bych to nezvládla. Pamatuješ, co jsem ti jednou řekla tehdy v lese? Jsme pouze drobní lidé v obrovském světě. Všechno jednou pomine. Cítím, že budu muset odejít na dlouhou cestu, ale až dojdu do cíle, počkám na tebe. Pamatuj na mě jenom v dobrém, můj Tomáši.“

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ odpověděl jsem a Helena spokojeně zavřela oči. S úsměvem na rtech se vydala na cestu, která začíná smrtí a končí rájem. V tu chvíli ve mně utichl oheň života navždy. Již jsem se z ničeho nedokázal radovat. To nejušlechtilejší víno mi v ústech zhořklo a voňavá pečínka mi chutnala jako kaše chudých, zlato a zlaté kříže mi byly lhostejné a ženy jsem přehlížel.

„Pane, tady zůstat nemůžete. Pojďte,“ odvedl mě starý žalářník z vězení. Na několik hodin po tom výslechu si nevzpomínám, vše se mi splývalo do sebe, neslyšel jsem a neviděl nic jiného, než moji umírající lásku a svého vrávorajícího mistra, kterého jsem nenáviděl, ale zároveň ho měl za druhého otce.

Toho dne jsem se zavřel do svého pokoje a plakal nad sebou samým. Plakal jsem a ptal se Boha, co jsem mu tak zlého provedl. Proklínal jsem otce Pavla, který mě varoval před nástrahy života. Ach, chtěl jsem umřít a doufal, že jenom smrt ke mně bude milosrdná a opravdu přijde, když ji zavolám. Ale marně.

Pozdě večer někdo zaklepal u dveří a k mému překvapení to byl žalářník. Celý nervózní přešlapoval před prahem a bál se vstoupit do domu po zesnulém inkvizitorovi. Přivítal jsem ho jako dobrého přítele a pustil dál.

„Šlechetný pane, přišel jsem za vámi, protože bych vám chtěl pomoci. Vím, jak moc jste miloval tu čarodějnici. Teda tu dívku. Byla by tu možnost podplatit ostatní žalářníky a poté tělo té dívky odvézt z vězeňské márnice a pohřbít ji, kde by šlechetný pán ráčil. Vím, že je to smělý návrh, ale chtěl bych vám oplatit vaše dobré skutky. Mé ženě se už vede lépe.“

Objal jsem starce a poté mu dal mnoho zlata z pokladny mistra Fredericka. Nic jsem nepočítal, protože pro mě zlato ztratilo veškerý význam, ale podle údivu žalářníka ho muselo být mnoho. Najednou se mu vrátil z toho třpytivého kovu i zrak.

„Pane, za tolik zlata uplatím i čerta! Čekejte zítřejší večer u křižovatky za městem. Náš poznávací signál bude trojí zahoukání sovy. Sbohem, šlechetný pane!“ S těmito slovy se rozloučil starý netopýr a zmizel v temnotě ulice.

Druhý den ráno opět někdo zabouchal na dveře a nyní to byl notář vyslaný samotným biskupem. Pod paží držel tubus s poslední závětí mistra Fredericka, kde všechno odkazoval biskupství. K mému úžasu se v závěti psalo i o mě.

„Mému věrnému služebníkovi Tomáši, jehož jsem pokládal za svého syna, odkazuji jeden tisíc guldenů z mého jmění.“ Stálo v závěti.

Notář mi bez řečí vyplatil z truhlice po mistru Frederickovi jeden tisíc guldenů. Byl to pěkně baculatý měšec, ale já se z něj vůbec neradoval. Zoufal jsem si, že budu muset nést takovou tíhu na cestách a všichni lupiči po mě půjdou jako vlci po ovci.

Rozhodl jsem se odejít z Mnichova a na vše zapomenout. Opět jsem si oblékl mnišský šat a své honosné oblečení rozdal městské chudině. Nechal jsem vše ostatní ležet na svém místě a s pouhým rancem jsem opustil dům po mistru Frederickovi. Ani jsem se neohlédl, abych ho snad nespatřil ve dveřích a on na mě zpátky nezavolal svým hrubým hlasem.

Toulal jsem se po Mnichově a loučil se s několika přáteli, které jsem tu měl. Po setmění jsem dorazil na křižovatku za městem a po krátkém čekání jsem uslyšel trojí zahoukání sovy. Ze tmy se vynořil žalářník z károu a funěl jako strhaný mezek. Na káře leželo v látce zabalené tělo Heleny. Když jsem se chtěl ujistit a odhrnul jsem látku, opravdu tam byla. Vypadala, že spí a zdá se jí velmi krásný sen. To jen našla Království nebeské, pomyslel jsem si a políbil jí na čelo.

S žalářníkem jsme odvezli káru na vyvýšený palouček, ze kterého šlo vidět do dalekého okolí, na město Mnichov a za krásně jasného dne i na Alpy. Vykopali jsme hluboký hrob a položili do něj Helenu. Žalářník vytáhl z káry velmi prostý kříž a já ho zatloukl do země. Nakonec jsem řekl krátkou modlitbu. 

Když bylo vše hotové, rozloučil jsem se s žalářníkem. V měsíčním světle jsem spatřil v jeho očích slzy, když mi podával ruku na rozloučenou.

„Bůh vás ochraňuj, šlechetný pane, Bůh vás ochraňuj,“ rozloučil se žalářník a poté se s károu zpět do Mnichova.

Já zůstal a snil o posmrtném životě, díval jsem se na množství hvězd na nebi a představoval si, že jednou z těch hvězd je i ona, Helena. Lehl jsem si do trávy a cítil chlad, který mi postupoval celým tělem. Oči se mi na chvíli zavřely a já z veškeré únavy po událostech minulých dní tvrdě usnul. Tu noc jsem snil o Heleně, že na mě čeká v ráji, v hezkých šatech se toulá rajskými zahradami a krmí krotká zvířata.

Druhého dne jsem vyrazil na dlouhou pouť bez jasného konce. Brzy přišly první mrazy, sněhové vánice, po nich jarní obleva, opět léto a zase zima. Příroda se natřikrát obměnila a já prošel mnoha zeměmi. V pouhé mnišské sutaně jsem čelil mrazu, jarnímu dešti, letním bouřkám a podzimním plískanicím. Během mé pouti jsem rozdal všechny peníze, které jsem získal ve službách mistra Frederica. K mému štěstí mě nikdo neokradl. Přes tisíc guldenů jsem rozdal potřebným, tu slepci, tam hladovým dětem, lidem postiženým malomocností nebo obyčejným chudákům, kterých bylo na každém kroku dost. Chtěl jsem odčinit svůj podíl zla a smířit se s Bohem.

V poslední rok mé poutě mě nohy donesly i do vznešeného města Řezna, ale již jsem ho nepoznával. Na ulicích žebrali hladovějící o kousek chleba a z postraních uliček se natahoval les rukou o záchranu. Celé čtvrtě zasáhl mor a město ztratilo slávu a moc. Na žebřiňácích odváželi nejchudší měšťané za zlomený měďák mrtvé daleko za město. Tam je hrobníci v černých maskách připomínající havrany házeli do hromadných hrobů bez žádné modlitby.

„Šlechetní hrobníci,“ oslovil jsem zaměstnané muže, „proč těm lidem nedáte aspoň kousek důstojnosti?“

„Mnichu, z tohoto kraje už dávno odešla důstojnost,“ odpověděl mi jeden z mužů v masce.

Nechtěl jsem se s tím smířit a zeptal jsem se tedy znovu: „Kde je mladý farář? Proč ten nedá poslední pomazání?“

Mistr hrobník se ani nezastavil od práce a lakonicky pravil: „Mladého faráře jsme do té jámy hodili před týdnem.“

Už jsem neotravoval ty muže a vydal se do bývalé řemeslnické čtvrti. Byl jsem zvědavý, jak se daří otci Heleny. Nad vraty do dílny stále visel ten stejný štít s kovářským kladivem, ale již se na něm nepsalo hrdé jméno Schieffer. Opatrně jsem nahlédl dovnitř a spatřil nějakého muže, dobře stavěného a urostlého, jak se na kováře sluší a patří.

„Co si přeješ, poutníku?“ zeptal se rázným hlasem. „Žádné almužny nedávám, jestli očekáváš tohle.“

„Přišel jsem na návštěvu za mistrem kovářem Schiefferem. Nevíte, kde bych ho nalezl?“

Kovář si mě změřil pohledem a podivně se ušklíbl.

„Nalezneš ho za hřbitovní zdí. Oběsil se. Aby mohl splatit všechny svoje závazky, dal židovi svoji dílnu do záruky, ale asi to byla pro něj taková hanba, že si brzy na to vzal život. Tak skončil starý Schieffer.“

Již jsem se toho muže na nic neptal a vydal se pryč z města Řezna s podivným pocitem, že se kletba křehké dívky vyplnila. Říkal jsem si, že nečestní skončili v náručí smrti, ale sotva jsem opustil brány města, zmocnilo se mě slitování s těmi ubohými lidmi. Všichni chybují, proto nejsme andělé, pomyslel jsem si. Jsme předurčeni k chybování, ale měli bychom se naučit i odpouštět.

Když jsem došel k vnitřnímu smíření, už se mi nechtělo pachtovat po světě, po zaprášených cestách a hustými lesy. Byl jsem vyčerpaný ze světa samého, u utrpení a bídy, z lhostejnosti a arogance. Chtěl jsem chladnou jizbu a schovat se za vysokými zdmi kláštera. Chtěl jsem utéct z bahna světa.

Vydal jsem se tedy na svůj poslední pochod do kláštera ve Freisingu. Cestou jsem rozdal poslední drobné a k branám kláštera jsem dorazil v potrhané sutaně, zarostlý a neupravený. Když přišli moji řádoví bratři, aby mě uvítali, zhrozili se mě. Na nohou jsem měl ztvrdlé puchýře a byl jsem jenom kost a kůže. Připomínal jsem hubeného vrabčáka zabaleného v mnišské sutaně.

Když jsem se dosyta najedl kaše chudých a vypil si s bratry pohárek dobrého vína, vyptávali se mě na příhody z mé služby, ale já jen pokyvoval hlavou a říkal, že mnoho zla jsem na světě viděl. Když se mě zeptali, kolik zlata a stříbra jsem si nastřádal, tak jsem jim odpověděl, že jsem přišel tak, jak jsem odešel. Vytáhl jsem z kapsy poslední zlaťák a řekl, že ho vracím klášteru, neboť mi ho dal kdysi otec Pavel.

Moji bratři znejistili, škrábali se za uchem a připadal jsem jim velmi hloupě. Kdysi jsem odešel, aby se ze mě stal boháč a lakomec, ale já se vrátil chudý a pokorný.

„Bratře Tomáši, řekni, v čem tedy spočívá tvoje bohatství?“ ptali se mě bratři.

Na chvíli jsem zapřemýšlel a poté řekl: „ Poznal jsem, že opravdovým bohatstvím je vřelý a nefalšovaný pocit lásky. Pocit, který nezlomí žádná trýzeň. V tom je bohatství, které dokáže opravdu naplnit lidské srdce. A teď mi dopřejte klid, jsem unavený.“

---