Chladný jarní den

Chladný jarní den

        Byl chladný jarní den. Karel seděl u svého počítače, téměř jako obvykle, sám ve svém pokoji, který spíše připomínal opiové doupě než byt poměrně úspěšného informatika. Pokuřoval svou dnešní snad už patnáctou cigaretu a tupě zíral na monitor notebooku, kde si to rozdával chlap se ženskou. Nic mu to ale neříkalo. „Trápily ho hrozné úzkosti, výčitky svědomí, samota ale především nedostatek sexu.“ Byl jinej. Patřil mezi to malé procento lidí, kteří byli jinak orientovaní. Už to nemohl vydržet."Bože, prosím tě, já už nemůžu, já jsem si to nevybral. Prosím tě, pomoz mi, smiluj se." Jenže Bůh mlčel. Zkusil se modlit, ale nešlo mu to. Všechny jeho myšlenky se upíraly k jednomu. Potřeboval sex, sex s malým klukem. Už se definitivně vnitřně rozhodl. Vypnul počítač, típl cigaretu a šel se obléct. Ještě než odešel, tak se zastavil před křížem, který dostal od babičky. „Byl to krásný, starobylý kříž, tak alespoň v duchu řekl,"Ježíši odpusť,"jakoby chtěl dostat požehnání, proto, co se chystal udělat. „ Věděl, kam půjde.“ Nedaleko bylo dětské hřiště, kam chodíval, když to na něj přišlo, aby se potom mohl doma ukájet. Ale na hřišti dnes nikdo nebyl. Byl chladný jarní den a maminky zřejmě zůstaly s dětmi doma. Cítil obrovské zklamání a začaly se mu třást ruce, taktak že si zvládl zapálit cigaretu. Nevěděl, co dělat, kam jít. Mohl by se ještě někde ožrat, někdy to pomohlo, ale na alkohol neměl absolutně chuť. A najednou uviděl, jak na hřiště přichází maminka s malým klukem. „Tak čtrnáct, maximálně patnáct let.“ Když přišli až k němu, tak maminka chlapci domlouvá." Honzulko, hezky si tu hrej, já jen skočím do obchodu a pak půjdeme někam na zmrzku." Karel vstává z lavičky, přichází k nim a uklidňuje ji:" Nebojte, já vám Honzulku pohlídám. Mám taky dva malé kluky, ale manželka je s nimi teď v krytém bazénu zaplavat si. Já tam nechodím, protože jakmile je vody víc jak v brouzdališti, tak se začínám topit. A z brouzdaliště mě už dvakrát vyhnal plavčík. Tak tady sedávám a čekám. Třeba se na chvíli vrátím do dětských let a snad něco vymyslíme, abychom se s Honzíkem nějak zabavili. Zatím mě nic nenapadá, ale věřím, že ten nápad přijde, protože jinak bych tu snad samou nudou vykouřil, odhaduji, tak karton cigaret. Nemusíte se bát." Maminka se na Karla usmála, byl jí sympatický, sama žila bez muže, který ji utekl s jinou, a když viděla, že vypadá jako slušný a solidní muž, tak jen řekla," děkuji Vám, že na Honzíka dohlédnete, za chvíli jsem zpátky," a odešla. Honzík se už mezitím rozběhl  k prolízačkám a hrál si. Karel seděl a díval se na něj. Vůbec se neuklidnil. Právě naopak. Bylo to horší. Honzík byl přesně jeho typ. Bojoval se svým svědomím a se svými choutkami. Nakonec se rozhodl. Prohrál tento boj, kterým se marně už delší dobu trápil. Dnes to vzdal.

                     Přišel k Honzíkovi. " Ahoj Honzulko není ti zima? Kdybys chtěl, „tak bys mohl jít na chvíli ke mně, než se maminka vrátí.“ Mám doma super počítač a spoustu her a filmů. Já už budu muset brzy jít a nechci tě tady nechávat samotného. „Slíbil jsem to tvé mamince, že tě pohlídám.““Ale mě maminka říkala, že s nikým nemám nikam chodit," odpověděl Honzík. "Honzíčku, přece víš, že jsme se s maminkou trochu skamarádili, a než tvá maminka přijde, tak budeš určitě zpátky." Honzík byl malej kluk a hry na počítači měl moc rád a ten pán se mu líbil. Ještě chvíli váhal, ale nakonec řekl." Tak jo, já půjdu. A máte i hru Warcraft?“ To víš že mám."“V Karlovi se všechno bilo. Věděl, co ho může čekat za zneužití, ale ta touha, to puzení byly silnější

.                  Honzíkovi se Karlův byt moc nelíbil, ale když uviděl počítač, který vypadal fakt skvěle, tak z něj stíněné pocity, které trochu vnímal,   docela spadly. Nikdy zatím nebyl sám u někoho cizího.                                                                                                                                                                 Karel mu pustil počítač a zeptal se"Dáš si pizzu?““ Mám skvělou, žampionovou.““Ano, děkuji,"odpověděl Honzík. Byl to až na nějaké ty lumpárničky velice slušnej kluk. Karel vstal, pohladil Honzíka po vlasech a šel dělat pizzu. Byl úplně mimo sebe. Hormony mu zaplavily mozek a už vůbec nevnímal, co je realita. Bylo mu všechno docela jedno. Chtěl a potřeboval si užít a takovou příležitost dlouho neměl. Už se nemohl dočkat. Nešel do kuchyně udělat pizzu, ale vzít si punčochu, to kdyby se Honzík nějak překotně bránil. Zabít ho nechtěl, jen přidusit, vrah nebyl, to ne.                                                                                                                                                                       Když míjel babiččin kříž, tak se trochu pozastavil. Snad chtěl ještě jednou poprosit o odpuštění. Pohlédl na ukřižovaného Ježíše a málem se vyvrátil hrůzou. Vše se v něm sevřelo a celý se rozklepal. Ježíši kanuly z očí krvavé slzy. Karel napolo šílený vztáhl ruku a dotknul se jedné ze slz a ochutnal ji. Byla to krev. Byla to Ježíšova krev. Všechny myšlenky na sex ho rázem přešly. Padl na kolena a začal se vroucně modlit, prosil o odpuštění. Celá tíha dnešního dne, všechno puzení, úzkosti, zoufalství z něj spadly. Když se domodlil, šel pro Honzíka a řekl mu, že už musí jít, aby maminka neměla starost. Honzíkovi se sice moc nechtělo, ale přece jen toho pána moc neznal, tak si netroufl odporovat, oblékl se a odešel. Byl chladný jarní den.