Hýžďany

„Tak nám to popište od začátku!“

„Ale já už to všechno říkal tomu...“

„Ten byl ze zásahovky. My vyšetřujeme!“

„Tak – zavřel jsem slepice...“

„Tohle nás nezajímá!“

„A odkud mám teda začít?“

„Až od setkání s osobou...“

„Jo myslíte, jak jsem tu ku...“

„Tak moment, před chvílí jste se dušoval, že...“

„Pardon. Chtěl jsem říct, jak jsem zahlédl pachatele. Jenže víte, já ho vlastně neviděl, protože byla tma, jak... Prostě jako v noci. A vidět bylo... hvězdy nesvítily. To bych si pamatoval, kdyby svítily, protože bába...“

„Mluvte jednoznačně a k věci!“

„Promiňte, manželka. Ale ono to s tím souvisí, protože šla k oknu první, a povídá: ‚Taky vidíš to, co já?‘ A já přitakal, že jo, protože bábě jednak nemá cenu odporovat, ale hlavně jsem opravdu viděl, že nevidím nic, takže mi začalo bejt jasný, že to nebude jako vždycky, když mě bába chce sprdnout, že koukám, kam nemám. Jako třeba, když je vedle na zahradě mladá Podrahová a já tam náhodou kouknu; jestli nepotřebuje s něčím pomoct nebo tak – to víte, samotná ženská v chalupě a ještě k tomu takový vyžle.

Jenže sousedka tam nebyla. Ani okno nesvítilo – to bych si pamatoval, protože záclony nemá a... Ale kvůli tomu jste mě asi nepředvolali. Jediný, co bylo, že čokl tý Podrahový štěkal jak pominutej, a tak mě napadlo, že možná slyší něco, co my ne. A pak zarachotil ten okap, jak o něj někdo zakop. Vodu s kurníku máme svedenou rýnou do sudu; aby na dvoře nebylo takový bahno. Oni to ty potvory stejně vždycky rozhrabou. Jenže okap při tom nepovalí. Takže mi bylo hned jasný, že když já i bába – teda manželka – jsme doma, a kuna ani liška – to dá rozum každýmu, i vám – by takovej kravál nenadělala, tak k nám jde asi někdo nezvanej na návštěvu. Stačíte to psát?“

„Moment – tvrdíte tedy, že sousedka to být nemohla.“

„Kam ta by lezla do takovýho marastu, fiflena jedna zmalovaná. Teda – tak o ní mluví bába, víte, ale ona je to pěkná ženská, jen... Kdyby se naše holka, když ještě s náma bydlela, takhle producírovala u okna, zmaloval bych jí prdel – to říkám zase já. Jenže to je sousedka, ne dcera, rozumíte. A v tu chvíli bylo důležitější, že po dvoře šmejdí ňákej chmaták.“

„Proč jste tedy nerozsvítil?“

„Rozsvítit? To bych přes sklo viděl prd. A venku rozsvítit nejde, protože tam rupla žárovka, loni. Víte, my se kvůli tomu světlu s bábou hádali. Já ho chtěl dát až nahoru, pod střechu, aby do něj nepršelo, ale ona zas tvrdila, že to dolů nedosvítí a kdesi cosi, a tak jsem řek’, že je to její světlo a její žárovka, a že se jí o ní teda starat nebudu, o tu žárovku. A tím to skončilo. Nebo začalo? Občas jsem si pak všimnul – teda když bylo bláto nebo sníh –, že se nám tam někdo špacíroval. Ale nikdy jsem nikoho neviděl. Vždycky jen stopy nebo převrhnutej kastrol se žrádlem, ale to mohly ty potvory udělat samy, jestli je něco splašilo. Kolikrát jsem si říkal, že bych tam měl nalíčit past, ale jednak jsem se bál, aby do ní samy nevlezly, nebo bába, a hlavně jsem žádnou neměl. A tak jsem začal přemejšlet...“

„Takže tehdy jste si koupil paralyzér?“

„Ale ne, ten už mám dávno. Protože lufťákovi, tam z druhý strany potoka, občas utekly ty jeho hyeny a šly rovnou po slepicích. On nám to teda pokaždý zaplatil, takže jsem mu tím vlastně chtěl ušetřit peníze. Jenže v tom klumpru vždycky dřív zdechly baterky, než mu ty svině znova utekly. Takže to bylo na pendrek – teda jako k ničemu. Až do dneška.“

„Ozbrojen paralyzérem jste se tedy vydal znehybnit výbojem...“

„Znehybnit? No, já nevím. Když ty baterky předtím vždycky... Pro jistotu jsem si vzal taky motyku. Jenže jak jsem zahlíd ten stín, došlo mi, že vlastně vůbec nevím, co chci udělat. Motyku jsem radši otočil; tím železným do ruky. Nejradši bych toho neřáda zastřelil, ale sami víte, že to dneska nejde; taky nemám čím. Zahnat ho, tak by přišel zas. A zavřít jsem ho neměl kam. Ze sklepa by se dostal oknem a ještě by nám tam něco vychlastal.“

„Byl jste v inkriminované době střízlivý?“

„Naprosto. Teda tak normálně, jako každej druhej; v pátek večer. Tiše jsem se k němu blížil, a vypadalo to, že něco sbírá ze země, dole u plotu; možná něco, co nakrad. Bába říká, že se jí ztrácej vejce a někdy prej i králík – teda jestli je nemá blbě spočítaný. Byl sehnutej a s něčím se tam babral. Možná chtěl prolízt taky k sousedce.“

„Váš a sousedčin pozemek jsou propojené?“

„Ale ne. Jen za kurníkem mám pletivo nechaný shrnovací, protože jak ona odjede, pustím tam slepice, aby měly větší výběh. Pak vyhrabu slepičince. Aby to nepoznala. A kdyby se náhodou vrátila dřív, tak holt řeknu, že tam vlezly samy.“

„Takže připouštíte, že její pozemek občas využíváte.“

„Využívám? Využil jsem toho, že mě nebude slyšet, hajzl zlodějská, když ten čokl zase začal řvát, a vlít jsem na něj. Ten drek jsem mu vrazil do ramene – tak to píšou v návodu – a čekal jsem, že padne – to je taky v návodu –, ale on nepadal. Možná byl nějak chycenej v tom plotě, a tak jsem do něj žďuchnul, a teprve pak se složil.

„Zahlédl jste zbraň nebo jste z výšky postavy usoudil, že se jedná o nerovného soupeře?“

„Výška postavy? Seděl na prdeli v bahně...“

„Takže jste bezvládnou osobu zbavil orientace a surově ztloukl.“

„Ztloukl? Tu motyku jsem ani nenapřáh’. A orientace? Jo tak... Pod kolnou máme rozvěšený pytle. Tak jsem jeden chytnul a natáh‘ jem mu ho přes hlavu. Jako krůtě, aby vám nenafackovala. V rohu toho pytle se nechá díra a ona, jak se chce dostat ven, vystrčí hlavu a šmik... Jenže krůta má hlavu malou. Ta jeho tou dírou neprošla. Chytnul jsem ho za pytel – za ten od brambor – a hledal jsem, čím bych ho zavázal.

„Objevil jste u té osoby lup? Nebo jste na ní shledal něco jinak zajímavého?“

„Ne. Protože byla hrozná tma. A když přišla bába s baterkou, tak ta jako obvykle nesvítila. Aspoň že přinesla šňůru a ten pytel jsme zavázali. Taky říkala, že už volala policajtům. Vtáhli jsme ho do stodoly a čekali, ale bába...“

„Manželka pro vás není atraktivní, že o ní mluvíte jako o bábě?“

„Manželka – to byste jí museli znát. Ale atraktivní, to ona je. Hned začala mrmlat, jestli přijedete do půlnoci, jestli až ráno nebo jestli vůbec, a mě zase napadlo, že toho lumpa možná stejně budete muset nakonec pustit, jak to teď občas říkaj v televizi. A tak bába vymyslela, že bychom to s ním mohli preventivně nějak vyřídit sami; že bysme vám vlastně jako ušetřili práci.“

‚Vyválet ve slepičincích a posypat popelem,‘ spustila, ale to jsem jí vymluvil, protože kotel máme plynovej a z toho žádnej popel není.

Vzpomněl jsem si na tu motyku, a radši jsem na ni zase zapomněl.

‚Nacpu mu ty vejce do chřtánu‘, pouštěla bába dál hrůzu, tak jsem jí řek’, že to taky nepůjde, protože má hlavu v pytli. Ona není zlá ženská. Ale ty vajíčka po něm házet nemusela; takový škody... Pak jsem si vzpomněl, že na vratech, zevnitř, visej starý opratě. To ještě když táta... Oni mu pak povoz i s koňma znárodnili, do statku, ale táta se nechal znárodnit s koňma a táhli to spolu až do konce. Krást oves pro ně musel – státní oves pro státní koně.“

„Domníváte se, že krádeže vašeho otce mohou souviset s případem?“

„Ale co vás vede, tenkrát kradli všichni, normálně. A táta jim furt říkal, že ten příděl – jako pro koně – je leda tak na zdechnutí. To byla taková nespravedlnost...“

„A co bylo dál?“

„Tenkrát?“

„Ne. Teď!“

„Prásknul jsem tou opratí a ještě jednou. A měl jsem vám najednou takovej krásnej pocit spravedlnosti – jako za starejch časů, co pamatoval jen táta. Ten lump začal ječet. Přes ten pytel mu moc rozumět nebylo, ale trochu jsem ubral. Podle hlasu mi totiž přišlo, že je docela mladej, možná skoro dítě. A taky proto, že jsem tu jeho – zadek v tý tmě nemoh’ najít. Musel jsem pokaždý nahmatat kam, než jsem třepnul.

„Kolikrát jste tedy udeřil?“

„Kolikrát? To se ptejte báby. Ta furt hecovala: ‚Jen mu dej!‘ Jí se to řekne, ale ta zodpovědnost, když jste najednou něco jako nástroj spravedlnosti; a ta tma. A brejle jsem nechal doma – já bez nich totiž moc nevidím. Ale šli byste na zloděje s brejlema?

Pak začal kopat. Tak jsem mu tu šňůru omotal ještě kolem kotníků – jako kluci jsme hrávali na indiány, takže někoho svázat, ještě když se nemůže bránit, to je hračka – a chtěl jsem mu jí uvázat k pásku. Jenže jsem žádnej pásek nenahmát, a tak jsem jí zavázal aspoň k nějakýmu poutku na kalhotech. Aby nemoh utýct. Abysme vám ho mohli předat. Jenže jak furt kopal, tak si ty kalhoty trochu stáhnul, vzadu. Takže jich asi pár schytal... však víte. Ale to už jste přijeli – teda vaši kolegové. Ti byli jak z americkýho filmu: Popadli ho jak byl, šoupli do auta a byli fuč. A dál to znáte.“

„Přistoupíme tedy ke konfrontaci. Znáte tu ženu, která vystupuje ze sanitky?“

„Kde ta se tu bere...“

„Tak znáte tu ženu?!“

„To je přece Drahuška...! Teda paní Podrahová.“

„Vy máte s postiženou nějaký poměr?“

„Jakápak postižená, Podrahová je docela pěkná ženská. A co myslíte tím poměrem; to jako že bych...“

„Třeba jste ji někdy přemlouval k sexu za úplatu.“

„Co že jsem přemlouval?“

„No jestli jste jí třeba někdy nenabízel peníze, aby vám... řekněme splnila přání. Nebo jste se možná s chlapama vsadil, že...“

„To jsem se vsadil. Že se vyseru v Hýžďanech před radnicí. A splnit přání? Pět set bych dal – kdybych moh před parlamentem; v Bruseli! Ale co tu dělá ta sanitka...?“

„Paní Podrahová, můžete identifikovat muže, který...“

„Tak on u ní ten syčák byl taky?! Neublížil jí? Hajzl jeden. Na slabou ženskou... že já mu nenandal víc...“

 

 Omyl, sousedký spor nebo promyšlená msta? 
Starší manželé zbili a pohlavně zneužili sousedku,
jejíž pes vnikl na jejich pozemek

Sobota 23.2., Holotřepy
Vniknutí  ozbrojeného  lupiče do domu oznámila na linku tísňo-
vého volání  včera před  půlnocí třiašedesátiletá důchodkyně z 
hýžďanska. Ta je nyní spolu se svým o tři  roky mladším manže-
lem  podezřelá  z  trestného  činu omezování osobní  svobody a
ublížení  na zdraví. Z lupiče se totiž vyklubala mladá žena ze
sousedství, která  později vypověděla, že ji ve chvíli, kdy se
snažila  osvobodit psa z oka v plotě, soused omráčil paralyzé-
rem, svázal a  odtáhl do stodoly, kde ji podněcován  manželkou
osahával,  svlékl, kontaminoval  blíže  neurčeným  biologickým
materiálem a surově  zbil. Policisté pracují se dvěmi verzemi:
Vyřizování sousedských sporů  nebo  sexuální  motiv. Poškozená
uvádí, že již v  minulosti  jí manželé  věnovali  nepřiměřenou
pozornost. Muž ji údajně od jejího nastěhování tajně sledoval,
později jí za podivných okolností několikrát nabízel  finanční
či fyzickou výpomoc.
Událost, jíž nyní obtěžování vyvrcholilo, označuje muž za omyl.
Jeho žena se při  výslechu naopak  netajila názorem, že to po-
škozené patří. K manželově verzi se přiklonila až  po vyslech-
nutí předběžného  obvinění. Za původce politováníhodného omylu
ovšem označuje policii, respektive její nedostatečnou pravomoc
při  řešení  domovních krádeží.  Vyšetřování  je  komplikováno
faktem,  že  manželé  proti  sobě  ze  zákona  nejsou  povinni
vypovídat.
Vzniklá  škoda  byla vyčíslena na 80 Kč, z dosavadního šetření
však  není zřejmé, která ze znesvářených stran škodu na ošatce
vajec způsobila. Další vývoj případu bude záviset mimo jiné na
délce  pracovní  neschopnosti poškozené. V  případě  prokázání
úmyslu hrozí manželům trest odnětí svobody od tří do osmi let.
-plk-