Ztracená duše

 První březnový sluneční svit prosvítal do mé útulné ulity skrze zatažené žaluzie, čímž se vytvářely vzory na šedomodrých zdech. Šedo bylo i v mé duši. Byla vyprahlá, toužila po vrácení času. Nebo snad po jeho přeskočení? Smutnila. Stejně jako klaun s falešným úsměvem. Bála se. Stejně jako malé děcko samoty a tmy. Křičela tiše, avšak natolik hlasitě, abych ji já slyšel. Toužila. Stejně jako divadelní herec po nadšeném potlesku. Očekávala. Stejně jako trenér fotbalového mužstva. Brečela pomalu, avšak natolik rychle, aby se prodrala skrze mé oči. Vzpomínala. Stejně jako starší pán na své husté vlasy. Vzdalovala se. Stejně jako papírový drak ode všech, kteří na něj nedávají pozor. Jednoduše byla zničená a na dně. Stejně jako těžký kámen, kterým vrhnete do rybníka. Cítila se tak sama… ale byla opravdu i ve skutečnosti?
  Byla chladná. Chladná jako silvestrovská noc. Byla bezmocná, ustrašená, a bála se, jak ten příběh asi bude pokračovat. Byla divně zmatená. Nevěděla co si myslet o tom a onom. Bloudila sama v sobě a s ní bloudily i mé myšlenky. Bloudil jsem s ní i já sám. Byla zraněná a nedokázala si pomoct. Potřebovala odejít a být nahrazena novou, slunnou a vlivnou duší. 
  Duší, která by jásala. Stejně jako fanoušek, obdařen podpisem své oblíbené popo,rocko,metalo-vé hvězdy. Která by se dokázala nekonečně smát. Nekonečně, jako vesmír, jako život nesmrtelného. Uměla by rozzářit každý prostor. Stejně elementárně jako vypínač. Byla by pro ni hračka, radovat se z maličkostí. Byla by jako hvězda, s kterou se splní i ty nejtajnější a nejukrytější sny. Stala by se vzorem všech, kteří touží po štěstí. 
  Teď už jen – jak ji kruci vyměnit?