Matička zima

Padla tma na bílé závěje,

Není třeba již dělat si naděje.

Poslední list smutného javoru,

Zamkl za létem zářivou závoru.

Když se snesl za šepotu zuřivých krystalů ze svých výšin,

Ještě než stihne naposled vzdychnout – letos si pospíšil:

„Pohlť mne smutná krajino ,ať již mne nikdy nesmočí krůpěj deště…

Ach ne! Ještě jednou… Ještě. Zažít ten pocit… Snít.

Za kopcem vlky slyšet výt.

Cítit jarní trávu… Vidět květy…

Ne, již nikdy. To bylo naposledy.“

Padla tma. Už nezpívají ptáci.

Jen vichřice kdesi smrky kácí.

Najednou záblesk – vše ztichlo, všude bílá.

To nás poprvé navštívila matička zima.