Namodralý horizont, vřes a kapka v moři

Namodralý horizont, co se táhne do nekonečných dálek,

Pohrával si kdys ten nejchladnější vánek,

S červánky rudými jak krev bílé růže,

Za kterou vždy jen lidská ruka může.

Oheň v těch místech spaloval seschlou trávu.

Jako smrt zahalená do nejčernějšího hávu.

Jako smrt co přináší noc temnou.

Nenechá jedinou vzpomínku. Jedinou vzpomínku. Než se plachty vzedmou.

Dál a dál jako vždy loď osudu plyne,

Z ohně na břehu už jen se slabě dýme.

Z ohně na břehu, co kdysi život kradl,

Vřes neměl sílu, a tak krutě padl.

Namodralý horizont je někdy světlý, jindy tmavý.

Jako zaschlá krev na bílé růži. A tím se krutě baví.

Jako zaschlá krev. Smutná, ale nepodstatná.

Jen jediná kapka krve. Jen jediná v moři kapka.