Sen

Tmou lítaj slova, poloprázdný fráze,

žíznivá v poušti toužím po oáze,

po svojí Múze - neboť co je víc?

Když se mnou po večerech zírá na měsíc…

 

Když se mnou po večerech pije levný víno,

jen maně hádám kam má namíříno

a kdy mě opustí a kdy zůstanu sama -

vyprahlá, prázdná, na prach rozdupaná.

 

Pak usnu samotná v studený posteli,

s temnotou neprostupnou jako z oceli,

neklid mě ukolébá pod sametem noci

a ve snu vnímám rytmus ve svých krocích.

 

A přijde ráno se svou „moudrostí“ a stresem,

zbytečnost otazníků –  kdy a kde a kdo jsem?

Odpověď v zrcadle je nahodilá pouze,

chtěla bych znovu usnout, už se neprobouzet.

 

Chtěla bych dostat všechno co si nezasloužím,

moct mít tu miliardu věcí po nichž toužím,

chci vlastnit lesy, hory, nitra jiných lidí -

vládnout a vědět, že mě nikdo neuvidí

 

až budu ničit, křičet, znásilňovat krásu

s vědomím o tom, že mám víc než moře času…

Nechám vás trpět, prosit až do rozednění,

vezmu vám život… který ani už váš není.

 

Potom se dlouze pomiluji se svou vinou

s pohledem na ty trosky, co mi neprominou

mou touhu po tom vlastnit celý svět

a víc už nesnít, víc už nemyslet.

---