Perla Života část 5.

předchozí kapitola

 

Pět postav v bílých hábitech stálo na určených místech vně pentagramu nakresleného na mramorové podlaze. Trpělivě soustředili veškerou svou moc a společnými silami se snažili rozplést kouzlo cíleně seslané na rasu Gargoyles, v časech dávno zapomenutých nejmocnější čarodějkou té doby –Tyswou.

Tyswa mocným kouzlem spoutala auru Gargoyles do safíru suraritu a díky tomu ztratili dosud neporažený národ svou magickou ochranu před kouzly a všichni do jednoho ve stejný okamžik zkameněli.

Skoro všichni.

Kouzlu odolal jen král se svým synem.

Safír si však vybral i svou daň na čarodějce. Aby kouzlo uspělo, safír z ní odsával životní energii, a proto musela těsně před hrozící smrtí zapečetit své vědomí a zbytky magické moci do safíru suraritu.

Samotná moc safíru byla nad její síly tyswina vědomí a uvězněná mysl čekala dlouhá staletí, než se jí lstí podařilo vlákat vědomí své pokrevné příbuzné do labyrintu jejího vězení a vyměnit si s ní místo. Ještě než však našlo cestu z labyrintu do těla své vnučky, poslední žijící Gargoyle, rozbil safír surarit a tím uvolnil uvězněnou mysl nebohé dívky. Pro tu následně nebyl problém najít své tělo dříve, než vědomí Tyswy.

Kousek safíru suraritu ležel ve středu pentagramu a v reakci na kouzelnou moc pěti postav, slabě oranžově blikal.

Nebylo to poprvé, co se postavy urputně snažily rozplést prastaré kouzlo. Vlastně poslední léta se harnanský řád v čele s kněžkou Wanillií – vnučkou Tyswy, soustředil na odstranění kouzla, svazující auru Gargoyles.

Po zničení safíru suraritu, sice dříve mocná rasa procitla z kamenného, přes tisíc let trvajícího, spánku, avšak jen o nocích. Za denního svitu opět celá rasa zkameněla. Kromě jejich krále Anatora.

Jedna z postav bezvládně padla k zemi.

Wanillie okamžitě přerušila spojení se safírem a přiběhla k ležící, zjistit její stav. Ostatní přítomní vyčerpaně oddychovali.

„Bude v pořádku,“ oznámila kněžka s úlevou. „Jen omdlel. Dopravte jej do pokoje.“ Dvě postavy kývly na souhlas a teleportovali se i se zemdlelým pryč.

Wanillie přešla do středu pentagramu a ze země sebrala kousek safíru ne větší než palec.

„Tak malý a skrývá tolik síly,“ zhodnotila kněžka.

„A toho zla, co skrze něj bylo napácháno,“ dodal mužský hlas.

„Nesmírně mnoho,“ souhlasila smutně Wanillie.

„Nechápu, jak se té věci vůbec můžeš dotknout.“

„Musím. Je to jediná naděje pro anatorův lid. Stojí mi to za trochu magického pošpinění.“

„Magické pošpinění – hezký výraz pro něco, co je v přímém protikladu vyučování našeho řádu. Mně osobně stačí, co cítím při našem společném spojení a jsem nucen několik hodin meditovat a čistit si svou auru od negativních myšlenek. Nápor na tvou mysl, si ani nedokáži představit, natož abych mu vzdoroval. Právem jsi vrchní kněžkou harnanského řádu. Máš mé uznání a neskonalý obdiv.“

„Děkuji, milý Norbaine. Jsem ráda, že máš o mě natolik vysoké mínění. Přiznám se, že i já si po pokusech se safírem musím vyčistit auru meditací. Nesčetněkrát jsem snahu chtěla vzdát, avšak dala jsem slib a hodlám jej dodržet. Děkuji za dnešní spolupráci. Opět jsme o kousek blíže. Jdi si také odpočinout.“

Norbain se uklonil a zmizel Wanillii před očima.

Safír v dlani skoro nic nevážil, přesto kněžka cítila obrovskou tíhu. Zasunula jej do ochranného pouzdra a uložila do skrýše v mramorové zdi. Kouzlem otvor zahalila.

 

následující kapitola

---