Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

PELEGRIN 5,6

29. 04. 2013

435

Autor

baaba

Protože ho při spaní rušil zpěv žab, nacpal si Pelegrin špunty do uší a proto ráno neodešel s rodiči na schůzi obyvatel rybníka Bahňous. Její poklidný průběh se nakonec zvrhl téměř ve vzpouru. Byl vyslán posel, jež měl mladíka přivést na shromáždění.

**5**

Pelegrin po probuzení zjistil, že je doma úplně sám samotinký.
Chtěl se snad ještě natáhnout, ale v prstech mu brnělo činorodostí,

tak se rozhlížel, čím by se zabavil.
Spočítal dušičkové hrníčky a bylo jich jako vždycky. Vlastně jenom hrníčků a pokliček.
Duše v nich nebyla žádná.
K rybníku Bahňous lidé nechodili, takže se v něm neměl jaksi kdo topit.
A i kdyby nějací zájemci o utápění dorazili, museli by se nějak šikovně utopit sami.

Pelegrinova rodina nestáhla člověka pod hladinu už celé generace.
Tak mu to vyprávěl jeho otec, a jeho otci zase jeho otec, až do bůhvíkolikátého kolena.

Nakonec se rozhodl, že navštíví čolka Bolka. Bolek byl vdovec, který se staral o dvě čolčata.

Jeho paní měla smůlu, že se zalíbila hladové poštolce a ta si ji odnesla s sebou.

Nikdo nepředpokládal, že čolkova choť je ještě na živu.
Bolek se s tím už smířil a snažil se o co nejlepší výchovu jejich společných potomků.

Sotva se mu ztratil domov z dohledu, narazil na štiku Cecílii.
Ta kolem něj udělala kruh a pak se zastavila před jeho obličejem. „Cilka zdraví Pelegrina.

Víš, jsem trochu bez nálady. Chtěla jsem ulovit lína, jenže nejspíš budu hlady.“
„To víš, líni nejsou líní,“ zasmál se Pelegrin.
„Na tu svoji mlsotu najdeš jinou dobrotu, i když…“ rozhlédl se kolem.

„Je tu trochu rybuprázdno, což je podivné. Ale neboj, nějaká rybka nakonec obživne.“
„Ba ne, pane. Hlásili mi pstruzi, že dnes mají vodomovní schůzi.

Takže je tam každá ploutev z rybníka, kromě mě a vodníka. Tiše!

Slyšíš, jak mi kručí v břiše?!“

Pelegrin neslyšel, protože se už zvolna vydal na místo,

kde se obvykle konaly vodomovní schůze. Netušil, že je již usilovně hledán,

a tak se loudal přímo šnekovitou rychlostí.
Vlastně se mu tam ani moc nechtělo.
Původně se vydal za Bolkem, ale toho koneckonců může navštívit později.
Zase se tam jako pokaždé projednávají sousedské spory, sousedská škorpení

a jeho otec z titulu správce urovnává a žehlí.
Kdyby tak věděl, co víme my…

**6**

Konečně se dohlemýždil na doslech.
Na schůzi bylo nějak hlučněji.
Zrychlil, aby se podíval, co se děje tak vzrušujícího.

Zvuk se vodou nese daleko, tak mu to chvilku trvalo.
Mezitím se vrátil na shromáždění nejrychlejší ze pstruhů a uštvaně hlásil:
„Vodnický syn není nikde k nalezení. Díval jsem se po něm všude.“
„No, určitě někde bude,“ přerušil hlášení pantáta vodník.

„Sotvaže se ukáže, tak s ním žádost proberu a nejpozději k večeru

vám rozhodnutí sdělím. Teď velím… Zprávu pošlu po tloušti a tímto náš sněm rozpouštím.“

Když Pelegrin nakonec dorazil na schůzi, žádná se už nekonala.
Na místě byl jen jeho táta a mlok Vavřinec. Ten pozdravil, ale do očí se vodníkovi nedíval.

Vypadalo to, jako by ho strašně zajímalo jeho černožluté zbarvení.
Pelegrin se za ním ohlédl a otočil se k otci.
„Bylo tu dost halali, jak jste se hádali. Neslo se to do dáli, tak jsem se přišel podívat,

co se to tu vlastně děje.“
„Kam to ten svět spěje. Byla tu skoro rebelie vedená Vendelínem.

Byl jsem jím dnes obviněn, že je voda kalná.“
„Vždyť jsou parna!“ vybuchl Pelegrin.
„Samozřejmě, tohle je všem zřejmé. Něco se s tím ale udělat musí, ryby se dusí.
Věděl bych, co s tím. Vlastně se přiznávám, že řešení znám, ale…

Raději vše probereme po tom dnešním rozruchu na vzduchu.“

Pomalu vystoupali vzhůru a pantáta ukázal na tu stranu břehu, kterou lemovaly vrby.

Ještě než vykročili z vody, pořádně promáchli šosy od kabátků, aby nebyli na suchu.
Když si ho vodník důkladně smočí, je celý den hnedle veselejší.

Sušením se vodníci zmenšují, což je všeobecně známá věc.
Málo se ale ví, že pokud má na sobě vodník předem namočený šosatý kabát,

je prostě neusušitelný. V takovém vodnickém šosu je totiž vody jako v potoce.

A kabátek má šosy dva. Navíc vodníkovi k žití stačí kapka vody na den.

On totiž umí vodu opatrovat, umí ji uchovat a nikdy žádnou nevybryndá.

Pantáta pohlédl na nebe a ztěžka si odfouknul.

Věděl, že toho bude muset synovi tuze moc vysvětlit a povyprávět.
Usadili se ve stínu nejstarší vrby.
Už se choulilo k podvečeru, ale horko bylo pořád přímo nevodnické.

6 názorů

Lakrov

06. 05. 2013

Dát tip

Tohle je třetí pokračování, které čtu. Připadá mi, že je slohově o něco slabší, než první dvě (tj. 1,2 a 3,4). Jako by nemělo takový spád, jako predchozí dvě, možná vinou popisných pasáží, jež působí příliš vypravěčsky. Je to trochu jako když na začátku dalšího dílu seriálu komentátor rekapituluje, co se odehrálo v předchozích dílech -- tak na mě působí některé partie 5-ky a 6-ky po slohové stránce. Celkově však přiběh neztrácí vtip, zvolená jména jsou pro "postavy" přiléhavá a zapamatovatelná.

Myslím, že chybí jen několikrát si ten text (nejlíp nahlas) přečíst a tužkou zaškrtávat "klopýtnutí" apod.

Přeju hodně trpělivost a dalších nápadů.