Perla Života část 7.

předchozí kapitola

 

„Je to ono,“ neskrýval své nadšení ani alchymista. „Cítím její magickou moc tak silně, jako bych jí svíral v dlani já sám.“

„Neboj, také budeš. Jen skočím zpátky.“

„Určitě to zvládneš? Nemáš dostatek místa pro rozběh. Hoď mi perlu, ať máš prázdné obě ruce pro případ, že by se ti skok nevydařil.“ Slova zněla spíše jako příkaz, než doporučení.

„Nedělej to!“ přikázal Rawula. „Něco mi tu nesedí.“

„Prosim tě,“ odbyl bratra Kawula. „Je to náš přítel. Ne, je víc. Je nám bratrem.“

„Co to meleš. Sotva jej známe. Nedělej to. Nééé. Hlupáku.“

Až když Perla Života letěla vzduchem, si Kawula Derkisin uvědomil pravdivost bratrových slov. Ale jeho tělo se hýbalo samo od sebe. Proti jeho vůli.

Bez rozmyslu se vrhl přes průrvu. Dva rychlé kroky museli stačit. Jenže Saga Mrewo udělal pár kroků zpět a zem se zvedla natolik, že lovec narazil tělem do kamene. V bolestech a vypětím všech sil se stačil zachytit okraje podlahy.

Neviděl alchymistu. Ale přes zurčící vodu pod ním zřetelně slyšel jeho slova – nelidským hlasem řečená: „Díky za pomoc smrtelníku. Cestu ven najdu sám. Hahaha.“

Podlaha se dala do pohybu rychleji, než se dokázal Kawula vytáhnout přes okraj.

„Pusť se, hlupáku! Nebo přijdeš o ruce,“ poručil Rawula.

Kawula se nehádal. Jednal. Pustil se těsně před dosednutím kamenné podlahy zpátky ke stropu.

Padal do tmy.

Jedinou věcí, která ho napadla, bylo, jaký je rozdíl umřít s rukama a bez rukou. Mrtvému jsou stejně k ničemu.

Neumřel.

Mysl uvažovala nad smyslem života, ale instinkty pro přežití jednali svévolně. Ještě v letu se tělo napřímilo a snažilo se svůj pád držet v kolmici k zemi. Vlastně vodě. Sluch slyšel zurčící vodu, ale mysl se tím odmítla zaobírat. Přeci před smrtí nebude odhadovat vzdálenost k hladině a rychlost pádu, když může naposledy zavzpomínat na celý prožitý život. Proto dopad do vody lovce překvapil.

Nevědomky zadržel dech a ruce a nohy se ve studené vodě raději dali do pohybu, aby vyplavali na hladinu. Tam je přeci jenom tepleji.

Krátký nádech a proud lovce stáhnul zpět do hlubin podzemní řeky. S nepředstavitelnou námahou, nebo spíše se štěstím se mohl znovu nadechnout. Jen aby oddálil zjevně nevyhnutelné.

Panika stále zastírala jinak bystrou mysl, a proto se ruce namísto snahy o nahmatání břehu řeky, či nějakého výstupky v řece, díky kterým bylo lovcovo tělo po takové chvilce samá modřina, snažili mermomocí a zcela zbytečně dostat tělo na hladinu.

Vysilující boj si začínal vybírat svou daň. Získání trochy vzduchu bylo čím dál obtížnější. Proud se zdál být silnější a rychlejší.

Další pracný nádech, zřejmě poslední, a z ničeho nic let volným pádem. Krátký než dlouhý, protože tělo nestačilo včas zareagovat. Nový dopad na hladinu bolel. Pod hladinou bylo příjemněji. Studená voda se změnila v příjemný uspávací chlad. Říkající vzdej to. Nemá to smysl. Jsem silnější. Podej se osudu. Je konec.

Nebyl.

Kawula si na poslední chvíli uvědomil, že ho již žádný proud neunáší. Nejen s vypětím všech sil, ale hlavně silou vůle, vyplaval na hladinu.

Mysl se konečně vzpamatovala a racionálně uvažovala. Vodopád, jako jediná varianta připadala v úvahu. Tím si vysvětlil vše, co si pamatoval. Zrychlující proud, volný pád a opětovný dopad do vody. Kde je vodopád, musí být i skalní stěna. Kde se stěna, mohlo by být místo, kde se dá z vody vylézt. V podzemních jeskyních však takových míst příliš nebylo. Většinou šlo o časem a vodou vymleté jeskyně v pískovitých částech hor.

Avšak naděje umírá poslední a Kawulu nenapadlo nic lepšího. S nadějí jde ruku v ruce snaha. Kde je snaha je i plán a každý plán má cíl.

Cíleně plaval směrem k hučícímu vodopádu. Jelikož ve tmě neviděl vůbec nic, musel se prozatím spolehnout jen na sluch.

Když ho proud začal unášet zpět, zahnul mírně doleva a plaval tak, aby měl zvuk vodopádu po pravé straně. Netrvalo dlouho a nahmatal skalní stěnu. Otočil se zády k dopadající vodě a nechal se unášet slabým proudem podél břehu.

„Stále naživu,“ zaradoval se Rawula.

„Jak jinak, bratříčku!“

„Tušil jsem, že se nám ruce budou hodit.“

„Dobrá rada nad zlato.“

„Škoda, že ses toho rčení nedržel, když jsem ti radil, ať Perlu Života neházíš.“

„Já to věděl. Všechny instinkty křičeli, nedělej to! Ale tělo se hýbalo samo od sebe. Jako pod vlivem nějakého kouzla. Slyšels ten hlas, co se nám vysmíval? To nebyl hlas alchymisty. Byl to něco zlověstnějšího, cizího …“

„Démonického,“ upřesnil Rawula.

„Ano. Správně. Jako nějaký démon.“

„Který démon, by chtěl Perlu Života? Vždyť jsou tu déle než elfové, možná i než stvořitelé, ti nepotřebují nesmrtelnost.“

„Ledaže by pro někoho pracovali,“ napadlo Kawulu.

„Nebuď bláhový. Od smrti Darma není nikdo tak mocný, aby dokázal ovládnout, či jen zkrotit nějakého démona.“

„Nejspíš ne, ale co když ten alchymista byl posednut démonem a ten se teď snaží dostat na tento svět. S Perlou Života by se mu to mohlo podařit.“

„Pravděpodobně ano, ale to už není náš problém.“

„Ale je. Pomohly jsme Perlu Života získat a to nás činní přímo zodpovědnými za následky zneužití její moci.“

„To nemyslíš vážně? Chceš najít alchymistu a Perlu Života mu sebrat? Jsi blázen. Jestli je posedlý démonem, zabije nás, hned jak tě uvidí.“

„Musím se o to pokusit. Je to má povinnost.“

„Zase tvé morální zásady. Hoď to za hlavu, nebo o ni přijdeš. Buď rád, že jsme přežili.“

„Rád jsem, ale stalo se to osobní záležitostí.“

„Neříkej! Ranil tvé ego? To já dělám věčně a také mě nechceš zabít.“

„Víc než to, ranil i to tvé.“

„Takže kvůli dotčené pýše dáš všanc náš život?“

„Neboj, mám plán.“

„Říká muž po krk ve vodě, co nemá tušení, kam plave, samá modřina, podchlazený uprostřed hory v naprosté tmě, navíc bez základního vybavení pro přežití.“

„Když máš plán, máš i cíl. Do cíle se musíš nějak dostat. Někde začít. Náš začátek je přímo před námi.“

„Světlo pochodně! Je to možné?“

„Možné j všechno. Stačí je věřit.“

„Kdo by to mohl být?“

„Stolini. I když nechápu, co dělají tak daleko od domova.“

Kawula Derkisin se přiblížil ke skupince, trpaslíkům podobných, tvorů. Bylo jich na tři tucty a plnili sudy vodou podzemní řeky. Na tak malou skupinu měli sudů příliš, což naznačovalo, že jde o zásobovací jednotku větší skupiny. Či dokonce armády.

Stolini byli známý svou houževnatostí a tím, že při válečných taženích vydrželi s kapkou vody celý den. Lépe na tom byli pouze Broni, kteří si vodu uchovávali v hrbech na zádech a bez vody vydrželi celé týdny.

Kawula počkal až stolini naplní sudy a odejdou a konečně vylezl ze studené vody. Zuby mu drkotali zimou a tělo se třáslo vinou podchlazení.

Párkrát zakroužil pažemi a udělal několik dřepů, aby rozproudil krev a trochu se zahřál. Sil neměl na rozdávání, a proto to s rozcvičkou příliš nepřeháněl. Oděv promočený, ale s tím nic nemohl udělat. Neměl čas. Světlo pochodní skoro zmizelo. Vydal se rychle za ním.

Jak očekával stolini neměli zadní hlídku, a proto mu stopování nic nestěžovalo. Skupina několikrát zastavila, aby se nosiči sudů vystřídali.

Stezka vypadala nedávno vyčištěná, či dokonce zhotovená. Velké kameny a nerovnosti cesty byli důkladně odstraněni, což lovce vedlo k domněnce, že stolini museli chodit pro vodu pravidelně.

Zneklidňující fakt.

Znamenalo by to, že musí být nedaleko podzemního města. Jenže lovec Kawula neslyšel o žádných nových stoliních městech uvnitř krvelačných hor. Byl však vůbec v útrobách krvelačných hor.

Co spadl do vody, ztratil pojem o čase. Ve tmě se dalo i těžko orientovat, a proto neměl naprosto žádné ponětí o tom, kde by se mohl nacházet.

Stolini si pečlivě chránili svá tajemnství, tudíž bylo docela možné, že válka v království sedmi národů zahnala tuto rasu hlouběji do nitra krvelačných hor, aby unikly možnému střetu s některou z jiných ras v království.

Opak byl pravdou.

Žádné nové město, ale armáda. A ne malá.

Z dobře kryté vyvýšeniny měl dobrý výhled na podzemní údolí a kam až dohlédl, hořely táborové ohně a stáli plátěné stany.

 

následující kapitola

---