PELEGRIN 27,28

**27**

 

Během chvilky si páni radní posedali okolo dlouhého dubového stolu, na kterém bylo připraveno pohoštění.

Jitrnice, jelita, uzené kýty, pečená žebra a přehršel dalších dobrot přivezl předchozího dne řeznický mistr.
Nikdo z konšelů se ničeho na stole ani netknul.

Všichni čekali, až Přibyl za dohledu purkrabího narazí sud.
K tomu sloužil otvor zvaný čepovnice.
Za velkého jásotu vytryskl nápoj proudem do připraveného korbelu.

Všichni pánové vstali z lavicí. Pan Čondl opatrně na dubové lavice rozléval první zkušební pivo,

a sládek za pomoci štětce pěnivý nápoj po dřevě roztíral.

 

Pelegrin na tu scénku zíral naprosto nechápavě.

Unikal mu smysl konání, které se před ním odehrávalo.
Od pantáty věděl, že lidé mají spoustu podivných zvyků, ale tohle?
Poklepal na kapsu, aby probudil k činnosti žabáka.

Ten vykoukl, a když viděl, kterým směrem vodník upírá zrak, připojil se k pozorování.

Tak společně viděli, jak si na vlhké lavice panstvo zase posedalo.
K jejich obsluze se připojila celá chasa. Teď už se nikdo ze sedících nežinýroval.
Jedli, až se mlaskání vracelo ozvěnou, a vyprazdňovali zdobné korbely jeden za druhým.

Zanedlouho bylo v místnosti namouvěru hlučno.

 

Vodník už měl v úmyslu se ve vhodné chvíli vyplížit, když purkmistr bouchl pěstí do stolu a zvolal:
„Pojedli jsme, popili jsme do sytosti. Chuť je správná. A teď, od pradávna, dle zvyklostí,

nastává zkouška lepivosti. Pánové, zapřít na tři. Raz, dva… tři!“
Na jeho povel všichni konšelé opřeli dlaně o stůl a zvedli se jako jeden muž.
Společně s nimi se zvedly i lavice.
Chvilku visely ve vzduchu, ale pak postupně zaduněly o podlahu.

 

 

**28**

 

Na první naražení radní pokaždé jezdili v kožených kalhotách.

Natírání piva byl dávný zvyk, a protože se pánové k lavicím dobře přilepili, várka se povedla.
Na oslavu si každý zavdal ještě jeden žejdlík a pak, opět za pomoci chasy,

byl naložen do svého kočáru.

Poslední nastupoval purkrabí. Otočil se ke sládkovi a poplácal ho po rameni.
„Dobře si nám uvařil, pane Přibyle. Tenhle mok se vydařil a je zdravě při síle.

Kdy zavezete do šenků?“
„Měl jsem myšlenku, že bychom zítra mohli zapřahat.

Z ležáckých do šenkovních sudů už máme zpola přečerpáno. Můžeme vyrazit klidně už ráno.“
„V pořádku, pane sládku,  souhlasím až do posledního řádku.

Za každý sud sedm zlatých, z toho jako vždy jeden pro vás. Co vy na to?“
„U všech svatých s pivem spjatých, co já na to? Zlato, to v kapse nikdá neškodí.“
„Na poli se nerodí, že?“ zasmál se pan Čondl a nastoupil do svého kočáru.

 

„Mno, to by se všem hodilo, kdyby se rodilo,“ prohodil Přibyl za odjíždějícím kočárem.
Pak svolal chasu a začal rozdělovat úkoly.
Vicek šel zkontrolovat, a případně povyspravovat, sudy.
Lebeda s Kučerou byli posláni do stájí, aby dohlédli na koně a pak koukli, jak jsou na tom povozy.
Jura dostal za úkol uklidit po radních, a sám pan sládek?

Ten se společně se sklepníkem vydal pro cejchovací železo.

Každý sud totiž dostával svou vlastní značku, aby se vědělo, komu bude dovezen.