Pravda

Už je to tu zas. Sobotní pochmurné ráno. Prázdné, nudné, šedé. Bez jakýkoliv známek života. Choulím se do peřin a pevně zavírám oči. Abych neviděl nic a nic nevidělo mne. Jsem neviditelný. Kolem mě procházejí davy a davy různorodých hlav, ale mně nevěnují ani jeden nepatrný pohled. Zaplať pánbůh. Ztrácím se sám v sobě. Ničemu nerozumím, nic nechápu. Zkrátka… připomíná mi to hodiny matematiky na střední škole. Všichni jsou pro mě neznámá x či y a já je ne a ne vyřešit. Chyby v minulosti se odrazí v přítomnosti a je těžké vrátit se o pět řádků a hledat, co kde a jak jsem udělal špatně. Je náročné naťukat do kalkulačky příklad dlouhý jako den. Den, který je opět bezvýznamný. Stejně tak i to, co si oblečete na sebe.
Bezvýznamně se toulám temnými ulicemi. Přál bych si alespoň jednu lampu. Třeba by mi ukázala cestu dál. Cestu pro mě dosud neznámou, nevyřešitelnou, ztracenou. Láska je bojiště – řekl kdysi někdo. Mám jediný sen – najít cestu k tomuto místu. Nevlídnému, nespravedlivému, nepředvídatelnému. Nevlídnému, jako listopadové počasí, nespravedlivému, jako smrt a nepředvídatelnému jako zítřejší den. Všechno je tajemné a hluboko ukryté kdesi v knize Osud. Kdo napsal scénář? Jsou ti herci dobří nebo špatní? Každý má svou roli nebo se uspokojuje se křovím? Každopádně, musel to být velmi trpělivý člověk, protože napsat pravidla a smysl hry každého z nás určitě není procházka růžovým sadem. Jak je možné, že někdo má cíl na políčku číslo tři a jiný zas na políčku dvě stě? Jak je možné, že někdo si hrou prochází bez překážek a bez těžkých úkolů, když druhý schytá na každém poli něco!? Proč zrovna já padám po žebříku o x kol níže, když v ten moment všichni ostatní vesele stoupají nahoru? To je spravedlnost? Nezdá se mi.