Orkové: Válka s netvory (část 4.)

Válečník Kerduba

 

            Sbalil jsem si rychle ranec se skromným jídlem a jen v otrhaném plášti se vydal do velkého světa, který patřil válečníkům. Netroufal jsem si pomyslet, zda ještě jednou uvidím doupě šamana a samotného Turluka. Ve skrytu duše jsem si to přál, vrátit se a vidět udivený výraz toho bastarda.

            Mým společníkem se stal válečník Kerduba, jenž se tvářil ještě více kyseleji než já. Byla to pro něj hanba a dával mi jasně najevo, co si o tom všem myslí. Stavil se ke mně zády, na svém koni jel o několik metrů před mnou a sotva promluvil jediného slova.

            Jenže ať dělal, co dělal, musel mě k náčelníkovi doprovodit, neboť jsem byl osobně vybrán šamanem a zastával tak jeho jméno. Dobře jsem to věděl a věděl to i válečník.

            „Jaký je náčelním Magov? Je to dobrý muž?“ Optal jsem se ho, aby řeč nevázla.

            „Náčelník je ten nejlepší muž. Až ho poznáš, uvidíš sám.“

            „A ty? V kolika bitvách jsi už byl?“ Pokračoval jsem po chvíli mlčení.

            „V několika ano.“ Odpověděl mi válečník opět stroze. Moc toho nenapovídal a vlastně jsme si během prvních dvou dnů cesty řekli jenom tohle.

            Kerduba se vezl na statném válečném koni a já ho směle následoval pěšky. Připadal jsem si jako jeho otrok. Z dlouhého pochodu po zaprášených cestách se mi udělaly obrovské puchýře a div mi nezhnisaly nohy.

            Sestoupili jsme z kopců Havraní vysočiny a směřovali na jih do rovinaté krajiny Durunhalu, do kraje jezer, polí a lesů. Cestou jsme míjeli malé vesnice a hostince u cesty, ale Kerduba se nechtěl nikde zastavovat na malý odpočinek. Pouze navečer se udělal rychle oheň a válečník se u něj spokojeně uvelebil s kořalkou. Já raději něco pojedl a dal odpočnout rozbolavělým nohám.

            U ohně jsme opět drželi slib mlčení a tak vám nemohu povyprávět o mém druhovi téměř nic. Věděl jsem o něm, že pochází z válečnického rodu, že nikdy nepoznal svého otce a jmenuje se Kerduba. Tak jako nemluvil o sobě, nezajímal se ani o mě a tak jsme jenom mlčeli.

            Když se válečník opil tak, že úplně odpadl, mohl jsem si ho lépe prohlédnout, protože mi celou cestu nastavoval pouze záda a zadek svého koně. Kerduba jistě nemohl mít více než čtyřicet roků. Jeho tělo bylo mohutné a svalnaté. Pod zbrojí, kterou nesundával ani před spaním, se mu rýsovaly svaly z ocele. Jeho plešatá hlava mi připadala trochu legračně, ale nedal jsem tu nijak najevo. Nad černýma očima se mu táhlo řídké obočí a nos mi připomínal hrušku. Když válečník pootevřel ústa, ven se draly dva mohutné špičáky, podle nich jsem také usuzoval jeho věk. Celkově jsem se cítil v jeho blízkosti v bezpečí, i když se někdy opil téměř do bezvědomí a poté chrápal jako medvěd. Aspoň zahnal všechny šelmy hodně daleko, pomyslel jsem si. Všude sebou tahal válečnou sekeru, která byla určena spíše pro dva muže, než pro jednoho bojovníka.

            Už jsem si myslel, že cesta na Sekerov bude malou epizodou, ze které si odnesu jenom puchýře na nohách. Jak jsem se opět mýlil.

            Poslední třetí noc jsme se utábořili na kraji lesa a jako obvykle si válečník Kerduba popil silné kořalky. Hned na to začal chrápat a já se modlil, abychom už byli na Sekerově. V učení šamana jsem neměl žádné pohodlí, spal jsem pod skalní římsou a jen za největších mrazů mě Turluk pouštěl k sobě. Ale tahle cesta mě doslova ubíjela.

            Usnul jsem až pozdě v noci a snažil se odpočinout. Nevím, co se mi tu noc zdálo, ale probudila mě ruka na mé puse. Vytřeštil jsem oči a uviděl Kerdubu. Podíval se mi do očí a poté prstem ukázal, abych byl zticha. Kývl jsem na něj a on sundal ruku.

            „Slídiči, není čas, vylez na strom,“ polohlasem mi sdělil válečník a nervózně se rozhlížel.

            „Slídiči? Co to je? Nebo kdo to je?“

            Kerduba mě chytil pod krkem a zafuněl mi do obličeje. Cítil jsem z něj kořalku, ale kupodivu byl zcela střízlivý a bojeschopný.

            „Ty jedno štěně, skřeti! Ten jejich pach je snad všude. Vezmi si tuhle dýku, vylez na strom a kdokoliv, kdo poleze za tebou, bodni do oka! Rozumíš tomu?“

            Celý vystrašený jsem jenom kývl a vyšplhal na nejbližší strom, kam až to šlo. Když jsem se podíval pod sebe, válečník Kerduba zmizel a já ho potichu proklínal, že mě v tom nechal samotného.

            Z lesa se ozvaly nějaké hlasy a praskání větviček. Usoudil jsem, že se někdo blíží. Přitiskl jsem se ke kmeni stromu a téměř ani nedýchal. Mezi větvemi jsem pozoroval prostor kolem ohniště.

            Z houští vylezl netvor. Za ním druhý, třetí a čtvrtý. Zvláštní čtveřice vypadala jako z nejhoršího snu. Jejich údy byly křivé a slabé, postavy vyzáblé a netvoři pobíhali v roztrhaných cárech, ještě o něco horších, než byly ty moje. Kupodivu v rukách dřímali robustní meče a vedl je největší ze skřetů s helmou na hlavě. Zbylí tři kolem něj čmuchali.

            „Nikdo tady není!“ podotkl jeden z netvorů a začal pobíhat kolem ohniště.

            „Vy idioti! Hledejte!“ zařval velitel slídičů. „Nemohli se vypařit! Byli dva!“

            „Třeba nám utekli. Jak já bych žral. Jaký já mám hlad!“ naříkal třetí skřet. Objevil můj ranec a jako zbavený smyslů se začal ládovat mým sušeným masem.

            Jenže velitel skřetů byl neoblomný. Vytrhl ranec z pařátů slídiče a začal nadávat: „Máme rozkazy. Žádný žrádlo, potřebujeme živé!“

            Tu se z houští vynořil Kerduba a jedním obrovským nápřahem rozpůlil velitele. Sekera se zahryzla netvorovi do klíční kosti a poté z něj udělala dvě poloviny. Do všech stran vytryskl gejzír krve a skřet údivem ještě chvíli stál na nohách. Poté padl mrtev do trávy.

            „Tak pojďte si zatancovat!“ vykřikl válečník a postavil se do bojového postavení potřísněný krví. Nad hlavu zvedl sekeru, ze které odkapávala krev a vycenil krvežíznivě špičáky.

            Celý nadšený jsem vykřikl: „Kerdubo! Ty zatracený osle!“

            Skřeti údivem ztuhli. Jejich velitel ještě před okamžikem po nich štěkal rozkazy a nyní ležel na zemi. Dva netvoři se dali do útoku proti válečníkovi, ale třetí z nich, ten hladový, mě zpozoroval a vydal se za mnou na strom. Neváhal jsem ani chvíli a pokračoval výše do koruny stromu, ale brzy jsem byl tak vysoko, že to pod mnou praskalo. Nezbývalo, než si nachystat dýku a připravit se.

            Skřet vylezl za mnou a chytil mě za pravou nohu. Chtěl si mě přitáhnout, ale podařilo se mi ho kopnout do úsměvu a on divoce zavrčel. Mečem začal sekat kolem mě a já musel rychle pryč. Rozhlédl jsem se okolo a uviděl další větev ze sousedního stromu. Buď hladový skřet nebo nebezpečný skok. Rozhodl jsem se pro sousední strom. Jedním skokem jsem přeskočil na vedlejší větev a schoval se.

            Slídič mě však nepřestal pronásledovat.

            „Vyrazil jsi mi dva zuby, za to si tě vychutnám, smrdutý orku!“

            Skřet vylezl na moje původní místo a váhavě nahlížel pod sebe. Nejspíš to byla pro něj už velká výška, ale jeho zuřivost neznala mezí. Chtěl mě dostat za každou cenu.

            Chytil jsem jednu z větví a natáhl ji jako obrovský prak. Svaly se mi napínaly a funěl jsem jako starý mezek.

            Skřet přeskočil na moji větev a já pustil svůj prak. Větev silná jako zápěstí urostlého muže jen taktak minula netvora, který se na poslední chvíli skrčil.

            „Vedle!“ pronesl skřet a vrhl se na mě. Sekal mečem na všechny strany jako smyslu zbavený a já uhýbal. V tom netvor zasekl meč do kůry stromu a byl na chvíli zcela bezbranný. Přišla moje chvíle.  

            „Máš hlad? Sežer tohle!“ vykřikl jsem a bodl ho dýkou do oka. Skřet se chytil za oko a chvíli řval, než ztratil rovnováhu a spadl ze stromu. Na zemi se ještě chvíli svíjel v křeči a kopal divoce nohama. Nakonec jeho škubání postupně ustalo a umřel.

             Tak jsem zabil svého prvního netvora.

            Mezitím Kerduba vykryl několik výpadů a kroužil kolem skřetů. Vzdychal jako býk a v jeho očích plál požár válečníků.

            Jeden ze skřetů se vydal do útoku, Kerduba jeho ránu odklonil bokem, obratně uskočil stranou a poté ho sekl do zad. Netvor bolestí zasténal, z tlamy mu vytekla krev a padl mrtev.

            Druhý ze skřetů kroužil kolem orkského válečníka a vypadal z celé čtveřice nejdivočejší. Jeho tělo pokrývalo mnohé tetování a v kůži měl zapíchané ostré kůstky. Plival a cenil hubu plnou špičatých zubů. Jenže narazil na špatného soupeře.

            Kerduba se rozzuřil a jeho ostří sekery rozťalo chladný noční vzduch. Projevil se jako dokonalý nástroj na zabíjení. Netvor vykryl několik výpadů, ale proti dvoj mužové sekeře nic nenadělal. Kerduba ho rozpáral jako řezník a ze skřeta během mrknutí oka lezly vnitřnosti.       Když bylo po boji, tak můj společník ztěžka oddychoval. Vypil na jeden zátah zbytek kořalky a usedl k ohni, snad jako kdyby se ani nic nestalo.

            „Už můžeš jít dolů. Jsou vyřízení.“

            Opatrně jsem slezl ze stromu a našlapoval mezi mrtvými. Při pohledu na jejich zmasakrovaná těla se mi udělalo zle a musel jsem se vyprázdnit za keř. Válečník se trochu zašklebil, ale jemu pohled na mrtvé nic nedělal. Asi jich už viděl spousty.

            Seděli jsme spolu u ohně a jako vždycky bez zbytečných řečí. Pouze praskání dřeva v ohni rušilo naše ticho.

            „Kde máš ten tvůj ranec?“ rozpomněl se po chvíli Kerduba. Byl zcela klidný.

            Ukázal jsem prstem na zem poblíž jednoho mrtvého skřeta.

            „Co v něm máš?“ pokračoval válečník s divným výrazem ve tváři. Netušil jsem, co zamýšlí.

            „Nějaké jídlo.“

            Kerduba vstal a vysypal všechno sušené maso a suchary z rance na zem.

            „Budu ho potřebovat.“ Odvětil mi až po chvíli, když si všiml, že na něj hloupě civím.  

            Válečník přitáhl trojici skřetů k jejich velitelovi. Chvíli se opíral o obrovskou sekeru a nejspíš se duševně připravoval. Nakonec se dal do své krvavé práce a všem skřetům před mýma očima usekal hlavy. Poté vzal ranec a naházel do něj hlavy, hezky ho zavázal na uzlíček a podal mi ho. Skrz látku tekl proud krve.

            „Doneseš ho náčelníkovi Magovi jako důkaz.“ Pověděl Kerduba a opět si v klidu sedl k ohni. Nakukoval do prázdné láhve, zda ještě nezbyla kapička alkoholu.

            „Důkaz čeho? Že jsi mi zničil ranec a vyházel všechno maso?“ naštvaně jsem mu skočil do řeči. Popravdě, nebýt něho, nejspíš by v tom ranci byla moje hlava.

            „Netvoři se již vplížili do tohoto kraje. Je jen otázkou času, kdy jednotky slídičů vystřídají tlupy skřetů.“

            „Ještě jsi mi neřekl, kdo to jsou slídiči?“ otázal jsem se a přitom držel před sebou ranec s hlavami. Díval jsem se, jak skrz látku teče nekonečný proud krve.

            „Slídiči unášejí pocestné a rolníky z polí. To oni zasévají semínko zkázy. Do svých rukojmích nakladou zárodky skřetů a poté sledují, jak se jejich děti dostávají na tento svět.“ Vyprávěl mi bojovník. Při pomyšlení, že bych byl nedobrovolným otcem těchto zrůd, mě přemáhala hrůza.

            Již jsem se raději na nic neptal a za svitu hvězd jsme se vydali k Sekerovu. Konečně jsem si uvědomil, čemu mě šaman předhodil.

---