Orkové: Válka s netvory (část 5.)

Magov

 

            Z panenské přírody před námi vyrostl slavný Sekerov. Od dávných časů sídlo všech náčelníků Salanů. Kouř z mnoha dílen byl vidět široko daleko a kolem osady se táhla do všech směrů políčka farmářů. Sekerov bránila vysoká palisáda s hlubokým příkopem a celá osada ležela na vyvýšenině. Příkop napájela vodou nedaleká řeka Ingyr, která byla spojnicí mezi Durunhalem a Skalním pobřežím na východě. Hlavní osada náčelníků zastiňovala všechny chudé vesnice a jiné hradiště. Naplňoval mě zvláštní pocit, že uvidím takové množství lidí po tak dlouhé době v učení, kdy mým jediným společník byl nevrlý šaman Turluk a ješitní synové válečníků.

            S Kerdubou jsme projeli severní bránou a nikdo nás nekontroloval. Válečník jen ukázal zvláštní pozlacený amulet z klu divočáka a všechny stráže uhýbaly okamžitě z cesty.

            Uvnitř však Sekerov nevypadal tak honosně. Skrz osadou jsme se museli brodit blátem a špínou, chodit zatuchlými uličkami a procházet kolem žebráků. Na Sekerově jsem spatřil i mnoho uprchlíků, kteří utekli z území Galaků se svými rodinami a jen tím nejnutnějším majetkem. Nyní žebrali na ulicích o skývu chleba. Několik hladových děcek se seběhlo i ke mně a myslelo si, že jsem lovec a v ranci nesu nějakou zvěřinu. Když jsem rozvázal ranec a po ulici se rozkutálely hlavy skřetů, všichni ze strachu utekli. Kerduba mi poté vynadal, abych nikoho neděsil.

            Došli jsme na velké nádvoří, které bylo středem osady a všechny ulice se zde střetávaly. Kolem dokola stály honosné domy z kamene o několika podlaží pro významné válečníky nebo hosty náčelníka, zatímco o kousek dál bydleli obyvatelé v dřevěných chatrčích a sdíleli svoje lože s krysami a jinou havětí.

            I když Sekerov sám o sobě byl pevností, uvnitř osady se nacházela samotná bašta náčelníka s kamennou hradbou a věžemi. Nikdy před tím jsem neviděl nic podobného. Pouze šaman mi vyprávěl, že kdesi na západě lidé stavějí hrady z kamene.

            Před bránou hlídkovali bojovníci a nikoho nepouštěli do bašty. Jenže můj společník Kerduba na nic nedbal a zamířil si to rovnou k bráně.

            „Loktar, válečníku Kerdubo! Už jsme si mysleli, že ses někde uchlastal k smrti!“ oslovil strážce mého společníka a ten na to nic neříkal. Odplivl si, jak to rád dělával, když s někým pohrdal. Já o tom věděl svoje.

            „To je tvoje žena?“ vysmál se druhý bojovník na stráži.

            „Jinou slečinku jsem nenašel,“ odvětil můj společník. „Kde najdeme náčelníka Magova?“

            „Je v síni, ale teď tam mají nějakou hostinu,“ řekl strážce.

            „Jo. Takže jako obvykle!“ utrousil Kerduba a projel na koni masivní bránou, která by vydržela i nápor obrů. Samotná brána byla zhotovena z kmenů stromů a pobitá železnými pláty o tloušťce jednoho palce. Aby ji strážci mohli kvůli nám otevřít, museli zapřáhnout do kola čtveřici volů a využít složitý mechanismus kladek.

            Vstoupili jsme do bašty, která se skládala z náčelnické síně, zbrojnice, stáje, kovárny a několika dalších budov, kde žili bojovníci družiny. Kerduba předal svého koně podkonímu a vyrazil rovnou za náčelníkem.

            Náčelnická síň se pyšnila největší stavbou na Sekerově a možná i v celém Durunhalu.  Měla tvar převrácené lodě a vysoký strop, který podpíraly sloupy. Na každém sloupu se pak táhl motiv z dějin našeho kmene. Velký příchod přes Hluboké moře. Deset praotců, kteří založili deset kmenů a hlavně praotec všech Salanů praotec Salan Veliký. Samozřejmě nechyběla jména veškerých náčelníků s jejich činy, aby na ně nikdo nikdy nezapomněl. Nakonec jsem musel uznat, že mě šaman Turluk učil správně, když mluvil o dějinách naší rasy.

            Uvnitř síně to vřelo. Válečníci zpívali staré písně a popíjeli silnou kořalku. Mezi statnými muži ladně našlapovaly otrokyně rozkoše a dávaly rozkoš každému, kdo si o ní řekl. Bojovníci souložili pod stoly nebo v rohu posvátné síně. Kdo by něco namítal, jistě by ho zkrátili o hlavu. V zákoutí seděli pospolu staří veteráni a vzpomínali na svoje slavné dny, na mrtvé a na promarněné šance, kterých je v životě až příliš.

            Naproti dveřím do síně stál velký kamenný trůn vytesaný z jediného bloku žuly. Připadal mi tvrdý, neohrabaný, studený a neúprosný. V jeho křivkách jsem neviděl žádnou krásu, pouze hrubost.

            Na trůně seděl nějaký muž v krásné medvědí kožešině a zlaté řetězy mu visely kolem krku. Jeho dlouhé černé vlasy mu ztékaly podél širokých ramenou a muž s odstupem pozoroval veškeré dění. Jako když se dívá vůdce smečky na hrátky svých vlčích  poddaných. Na klíně mu ležel meč s širokou čepelí, opatrně ho čistil, až se ocel radostně blýskala. Byl to samotný náčelník Magov.

             „Loktar! Náčelníku! Právě jsem dorazil od šamana Turluka…“

            „Jak vidím, tak šamana nevedeš. Nebo snad omládl o padesát let?“ otázal se Magov a hodil po mě zkoumavým pohledem. V jeho černých očích jsem zahlédl plameny rozeného válečníka a vůdce.

            Kerduba před ním poklekl: „Náčelníku, omlouvám se, ale šaman nastrčil místo sebe tohoto mladíka.“

            „Mlč! On má snad jazyk!“

            Směle jsem přistoupil blíže k náčelníkovi a styděl jsem se. Stál jsem před nejvznešenějším mužem celého kmene v otrhaných hadrech, bosý a s puchýři velkými jako jelita. Navíc jsem páchnul jako prase. Nehledě na smrdutý ranec, který jsem nesl.

            „Mé jméno je Ralnog! Jsem synem peona Barnaka a dobré ženy Iky. Do učení jsem vstoupil před třemi lety. Zatím mě ctěný šaman nevysvětil ani do prvního kruhu, ale rád zastoupím nemocného Turluka a vykonám vše, aby jeho jméno neztratilo kousek cti.“ Řekl jsem předem naučenou řeč. Musel jsem se kousnout do jazyka, když jsem vyslovoval jméno toho hada. Chvíli bylo v síni ticho.

            „Inu, když na tom tak trváš, chlapče,“ řekl náčelník s úsměvem na rtech. Jeho tvář byla mužná se strništěm černých vousů. „Jsi mladý a jistě zemřeš, ale tvoje odvaha se mi líbí. Jiný mladý muž by vzal nohy na ramena a ani bych mu to nevyčítal. Možná jednáš v mladické nerozvážnosti, ale možná s tebou mají duchové předků jiné úmysly.“

            Nevěřil jsem jeho slovům.Ano, napadlo mě utéct a nechat to jinému bláznovi, ale už nešlo couvnout. Zatvářil jsem se, že jsem odhodlán klidně i umřít za takovou vznešenou věc, jakým byla záchrana kmene.

            „Pane, zde vám neseme důkaz, že škodná už se vplížila i do našeho kraje. Ani ne den cesty od Sekerova nás přepadla tahle banda skřetů!“

            Kerduba mi vytrhl ranec a před náčelníkem ho rozvázal. Na všechny přítomné se usmála čtveřice bledých hlav skřetů. Cenili špičaté zuby a tvářili se jako v okamžiku své smrti.

            Všichni šlechetní mužové nechali pití a otrokyň a šli se podívat na ty bestie. Špičkou nože do nich píchali, vtipkovali ohledně jejich šerednosti a začali vyprávět historky, které se stali někomu jinému, někde jinde, kdysi dávno, takže to byly spíše legendy než opravdové události.

            „Jsou hnusní jako moje žena po ránu!“ pronesl některý z válečníků.

            „Tvoje žena po ránu není tak hnusná,“ zavtipkoval jiný z mužů. „Dobře to vím!“

            „Dobře, tak jsou hnusní jako tvoje děti!“

            „Jestli myslíš ty, které mám s tvoji ženou…“

            Vtipkovali válečníci v dobré víře a ještě dlouho jsem si musel zvykat na jejich druh humoru.

            Magov se při pohledu na mrtvé netvory utvrdil, že musí konat rychle. Ztratil příliš času čekáním na šamana, který nakonec poslal mě, ubohého učně. Jenže nešlo konat jinak, i nejmocnější muž celého kmene v době kahalar byl odkázaný na několik nejvěrnějších bojovníků.

            „Přiveďte Harakai!“ rozkázal náčelník po chvíli zvažování.

            Ve dveřích se objevila v doprovodu dvou bojovníků přestárlá stařena starší než samotný svět. Šla směrem k náčelníkovi šouravým krokem a div neupadla. V černém hávu kráčela jako přízrak z jiného světa. Nakonec se zastavila před mocným náčelníkem a v černých drápech držela pytlík s posvátnými runami. Klepala zkaženým chrupem o sebe a celá se stářím třásla. Z její přítomnosti jsem měl nepopsatelný strach a cítil jsem z ní obrovskou magickou energii, možná větší než od velkého šamana Turluka.

            „Čeho si žádá náčelník?“ zeptala se stařena potichu. Chtěl jsem zahlédnout její tvář, ale dlouhé šedé vlasy ji celou zakrývaly.

            „Stařeno, co říkají duchové předků? Co mi radí?“ otázal se vážně náčelník a všichni ztichli.

            Harakai rozhodila po kamenné podlaze hrst run vyřezaných na malých kůstkách. Šaman mi vyprávěl o umění Harakai, dokázali mluvit s duchy předků a používat jejich nekonečnou moudrost. Také vyprovázela všechny mrtvé z tohoto světa a ručila za jejich bezstarostný přechod na druhou stranu. Jestliže správný šaman sloužil silám života, Harakai sloužila smrti.

            „Dvanáct bojovníků se vydá do země stínů, aby se postavilo zlu. Ty, náčelníku Magove, povedeš tyto muže a uspěješ. Rozhodneš se jinak, zemřeš a s tebou i celý kmen!“

            Magov povstal z trůnu a nevěřícně otevřel pusu. Jeho dva spodní špičáky se mocně draly z úst a na jeho čele se objevila hluboká vráska. Kdo to kdy slyšel, aby vedl hrstku bojovníkům proti armádě, která každým dnem sílila. Nepomátla se stařena? Projelo náčelníkovi jistě hlavou. Myslel si, že mu stařena doporučí odvolat konec kahalar, svolat všechny klanové vůdce a válečné lordy a pod jedním praporem se vydat rozdrtit armádu skřetů.

            „Mocná Harakai, nepleteš se ve svých vizích?“ otázal se po chvíli Magov. Ostatní válečníci se po sobě dívali a nevěřili tomu.

            „Tak bylo řečeno. Nikdy jsem se nepletla!“ odpověděla stará žena bez pochybností a začala sbírat po zemi své runy. Řekla vše a nyní bylo na náčelníkovi, jak se rozhodne.

            „Opravdový válečník se neptá, kolik je nepřátel. Pouze se zajímá, kde se nacházejí!“ pronesl nějaký bojovník. „A zatraceně, odvaha je nad počty, jako se Kroll jmenuji!“

            „Jestli Kerduba při cestě na Sekerov dokázal vyřídit tyhle potvory, tak já jich pošlu do pekla deset tuctů!“

            „Příjemná změna! Už mě stejně nebaví jenom chlastat a válet se s otrokyněmi! Tak hurá na ně!“

            Muži, kteří se ještě před chvíli starali pouze o nekonečný přísun kořalky a hodování s kněžkami rozkoše, najednou ožili. Začali se hlásit na výpravu a volat svoje jména. I můj společník Kerduba se přihlásil, až zbylo poslední dvanácté místo. V síni se rozmohlo ticho.

            „Tak co, chlapče, stále tě tvá odvaha neopustila? Zbývá poslední místo!“ obrátil se na mě náčelník a cynicky se na mě zašklebil. Myslím, že doufal, že odmítnu a jako spráskaný pes se vrátím za šamanem a budu navždy proklet.

            Na sucho jsem polkl a polil mě ledový pot. Nevím proč, ale před náčelníkem jsem se uklonil po způsobu peonů a řekl jsem: „Jsem z nízkého stavu, ale odvaha se neptá, zda jste hrdý válečník nebo syn obchodníka. Rád doprovodím náčelníka Magova a pomůžu mu v tomto těžkém úkolu.“

            Udělal jsem na náčelníka dojem a dal mi otcovsky ruku na rameno.

            „Statečnost si opravdu nevybírá mezi válečníkem nebo prostým peonem. Tvůj otec musí být dobrý, že vychoval takového syna.“

            Tak se stalo, že výprava náčelníka Magova byla kompletní. Netušil jsem, zda tato hrstka šlechetných mužů dokáže zastavit tak velkou hrozbu.

           

IV.

 

            Na Sekerově mi nic nechybělo. Dostal jsem tolik jídla a pití, o kolik jsem si řekl. Jedl jsem pečená kuřata, husičky a to nejlepší vepřové maso. Všechny ty dobroty jsem zapíjel hustým pivem, vínem nebo velmi silnou kořalkou. A vedle rozbolavělých nohou se mi zpravila i nálada po boku šlechetných válečníků.

            I když náčelník chtěl vyrazit na pomoc spojencům co nejdříve, uspořádala se velká hostina na rozloučenou, jak káže dobrý mrav. Mnoho poddaných přišlo a doneslo dary. Chudí obyvatelé Sekerova darovali ovoce a zeleninu, bohatí kupci dali Magovi plíšky ze zlata nebo stříbra. Sličné panny se oddávaly válečníkům a doufaly, že s nimi počnou děti, ze kterých vzejdou jednou stejně udatní bojovníci.

            Hostina na rozloučenou trvala několik dní a nikdy jsem neviděl pozřít takové množství jídla. Už jsem si myslel, že spíž je prázdná a právě narazili poslední sud piva, když v tom někdo poručil další várku. I já jsem měl možnost se obveselit s otrokyněmi rozkoše, ale pomyslel jsem si, že by to nedělalo dobré jméno mému učiteli a tak jsem všechny radovánky přenechal mým společníkům, kteří toho bez zaváhání využili.

            Jediný, kdo též se jako já držel dobrého žvance, byl starý válečník Joso. Seděl v rohu většinou sám a svým zjevem naháněl slabším povahám hrůzu. I já jsem se ho nejdříve štítil, ale brzy se z něj vyklubal dobrý společník. Jeho vzhled mě posléze začal fascinovat.

            Joso děsil tím, že mu chyběl nos. Místo něho měl železnou destičku. Také postrádal pravé ucho a další části těla, které mu bránily obveselovat se s ženami. Jeho tělo se dalo popsat jako jedna velká jizva a bylo s podivem, že se dožil padesáti pěti let. Ctihodného věku na každého bojovníka.

            Joso se ke mně otočil a ukázal mi hrubé ruky s mozoly a bez několika prstů. Poté pravil: „Vidíš, chlapče? Dokad tyhle ruce dokáží udržet meč nebo sekeru, budou zabíjet. Možná již mám za sebou nějaký šrám, ale žádných netvorů se nezaleknu. Jsem orkský válečník, ze železa a kamene! A budu jim do posledního dechu, ať jsou mi předkové svědci!“

             Co by to bylo za dobrou hostinu, aby se nestrhl i nějaký pěstní souboj, tolik oblíbený mezi válečníky všech kmenů.

            Uprostřed síně se udělal prostor. Služebnictvo náčelníka uklidilo ze země rozbité korbele a odtáhlo stoly stranou. S nimi i několik vyřízených válečníků, na mol opilých a společensky unavených. Na scénu přišli dva obři.

            Na straně ke kamennému trůnu se postavil do půli těla nahý bojovník Warnak. Podle vyprávění byl kaltarash, řvoucí bestie. Připadal mi brutální již od pohledu. Na jeho svalnatém těle se kroutila četná tetování magických zaříkadel, která mu propůjčovala nadlidskou sílu. Avšak nic není zadarmo. Za celé dny jsem ho neslyšel promluvit jediného slova nebo pousmát pichlavému vtipu. Jestliže byl Kerduba dokonalým strojem na zabíjení, Warnak se narodil pro válku.

            Na druhé straně stanul ještě o něco mohutnější válečník Kroll, míšenec obra s orkem, též nelítostný hromotluk. Rychle si protáhnul svaly a změřil si pohledem Warnaka.

            „Přetrhnu tě jako hada!“ řekl na adresu řvoucí bestie míšenec. Warnak se jenom zašklebil, snad se pousmál, to nemůžu říct.

            „Hegard-dagard! Ať zvítězí ten nejlepší!“ začal souboj náčelník a obři se ihned pustili do sebe.

            „Chlapče, někam se schovej,“ řekl mi Joso. Ještě jsem netušil proč.

            Válečníci do sebe začali mlátit a posvátná síň se otřásala ve staletých základech. Myslím, že rány slyšeli až v rušných uličkách  pod baštou. Warnak udeřil pěstí do obličeje Krolla a Kroll to bez zaváhání okamžitě vrátil.

            „Proč se nekryjí? Proč neuhýbají ranám?“ zeptal jsem se starého veterána, který se za břicho popadal, když viděl tu scénu.

            „Bylo by to zbabělé! Pravý muž ránu schytá, jenom žena uhýbá stranou!“

            Tak jsem ještě chvíli pozoroval s otevřenými ústy dva obry, kteří do sebe mlátili jako do pytle ovsa a nic to s nimi nedělalo. Jejich obličeje nejdříve zmodraly a poté zrudly od krve, ale oni pokračovali dál  a dál. Vzduchem létaly zuby.

            „Kdy se pozná, že někdo vyhrál?“ otázal jsem se starého válečníka.

            „Až náčelník řekne dost. Poté se spočítají vyražené zuby. Komu jich vypadalo méně, ten vyhrál!“ smál se Joso a jedním dechem doplňoval. „To za mých mladých let by takové panáky zarazili do země jako hřebíky!“

            „Konec!“ zařval náčelník a obři okamžitě skončili svoje nesmyslné bití. Jejich rozbité obličeje jsem nepoznával.

            Warnak tento souboj těsně vyhrál. Skončil se čtyřmi vyraženými zuby. Jeho sok Kroll ztratil pět zubů. I když do sebe celou tu dobu mlátili jako smyslů zbavení, po zápase si přátelsky potřásli rukou a dali si spolu několik piv. Jediné štěstí bylo, že na rozdíl od lidí, tak orkům dorůstají zuby několikrát za život, takže to taková ztráta pro ně nebyla.

            Hostina pokračovala v plném proudu a já se snažil držet krok v pití piva a kořalky s drsnými bojovníky. Poroučel jsem jeden korbel za druhým a míchal trpké víno s kořalkou.

            Již nevím kdy jsem únavou usnul na stole a netuším ani, kolik hodin jsem spal. Zdál se mi divný sen. Viděl jsem hořet nějakou osadu. Po ulicích běhaly ženy a děti jako hořící pochodně a z kouře se vynořovali netvoři. Vnímal jsem všechny vjemy: nesnesitelný žár ohně, dusivý dým, křik umírajících a pachuť smrti. Procházel jsem se mezi zničenými domy a podivná předtucha mi říkala, že tohle místo navštívím. Když se z kouře objevil skřet, kterého jsem zabil v lese, někdo mě probudil.

            „Stávat, chlapče! Hostinec zavírá a my musíme splatit svůj účet. Nebo jsi snad zapomněl na svá slova?“ zeptal se mě válečník Tyrlog, pravá ruka náčelníka a jeden z nejlepších šermířů  Magovovi družiny.

            „Je den nebo noc? Co se to stalo…“ vůbec jsem netušil, co jsem poslední dny dělal. Vzpomínky zahalovala mlha.

            Tyrlog se zasmál a silně mě poplácal po rameni. „Hodně vody odteklo v řece Ingyr a tyhle starobylé zdi budou dlouho vyprávět o Ralnogovi, synu obchodníka Barnaka! No tak, zmuž se!“

            Jen taktak jsem se postavil na nohy a rozhlédl se po síni. Opravdu již nikdo nepil z korbelů a neveselil se. I otrokyně rozkoše někam odešly a staří veteráni umlkli svoje písně. Síň byla pustá a prázdná.

            V doprovodu Tyrloga jsem vyšel ven na malé nádvoří a oslepilo mě slunce. Když jsem rozlepil oči, uviděl jsem deset plně vyzbrojených bojovníků v čele s náčelníkem Magovem. Všichni se smáli na můj účet a já se mohl hanbou propadnout. Tolik jsem hleděl, abych svému učiteli neudělal ostudu, až jsem nakonec vypadal jako ten nejhorší opilec.

            „Ten chlapec se mi začíná líbit. Pije skoro tolik jako my!“ řekl Joso. Družina bojovníků se smála, ale Kerduba po mně hodil vyčítavý pohled. I když zrovna on mi neměl co vyčítat.

            „Chytej, chlapče! Tohle budeš potřebovat!“ okřikl mě válečník Gorb a hodil po mě několik věcí. Obnošené boty, kroužkovou zbroj a těžký meč. Boty jsem uvítal, ale nevěděl jsem, na co mi bude zbroj a hlavně meč. Neuměl jsem vůbec bojovat.

            „Snad si nemyslíš, že budeš skřetům vyprávět pohádky na dobrou noc?“

            „Jenže já neumím vůbec bojovat! Myslel jsem, že budu léčit ranění a …“

            Válečníci se zasmáli a slovo si vzal Tyrlog: „Až budu mít nějaké bolístko, tak mi ho můžeš pofoukat. Do té doby budeš máchat mečet a snažit se něco zabít!“

            Nasedl jsem na připraveného koně a již jsem nic neřešil. Hlava mě třeštila bolestí a žíznil jsem jako nikdy. Byl jsem rád, že se udržím v sedle. Ostatní však spokojeně klábosili a nebylo na nich znát, že posledních několik dnů divoce hodovali. Snad na ten alkohol uvykli.

            Vyrazili jsme. Když jsme projížděli Sekerovem, ze všech koutů se sbíhali poddaní, aby dali holt svému náčelníkovi. Ženy, muži, děti, všichni se ukláněli po způsobu peonů se zkříženými pažemi na hrudi. Nikdo nepromluvil jediného slova a ticho rušilo jenom klopýtání a frkání koní.

            Jenom předkové věděli, zda tahle hrstka mužů někdy uvidí svoje nejbližší, ochutná ještě vína a pomiluje se s otrokyněmi rozkoše.

---