zadání 71. SUPERKOULE - konečný počet děl v soutěži: 5

aha...tak nic, no :o) ale oplakávat se dá i o dovolené...

teď mi došlo, že jsem vlastně mohl poslat do soutěže tuhle úvahu :o)

díky za čtení a komentáře ke všem dílům, vždycky je mi líto, když jsou soutěžící odbývání líbí - nelíbí a nebo mlčením  :o)

Na první místo řadím dílo č. 1 -- Luděk, jemuž uděluji tip. A přikládám komentáře ke všem dílům účastnivším se tohoto kola.

dílo č. 1 -- Luděk:

Získal si mě hned první odstavec -- jednak tím, jak rychle a nenásilně se autor dostal k zadanému tématu, taky kvůli stručné humorné charakteristice protagonisty ve druhé polovině onoho odstavce, ale hlavně kvůli jeho poslední věťě: Luděk dělal čest svému stavu.

Trochu mě překvapil (vzhledem ke zmiňovanému odporu k mléčným výrobkům) ten rohlík s taveným sýrem, ale beru, že to patří k celkovému koloritu postavy (střez se dne, kdy nebude na co nadávat).

Čtu dál a na konci mi dochází, že čtení je to sice zábavné, ale se smyslem toho příběhu se nějak nedokážu srovnat.

dílo č. 2 -- Nejdřív uslyšíte ten řev...

V tomhle příběhu se nevyznám. Obsahuje několik náznaků, které by mohly vés k humorné pointě (omyl v datumu narození pacientky, zubař a pacient jsou kamarádi nebo zástupování zubaře stavařem), ale žádný z těch náznaků není dotažen do konce. Takže se čtenář může cítit spíš zasypán -- ač místy milými -- absurdnostmi.

 Tak už to ve zdravotnictví chodí -- to je ústřední myšlenkou?

dílo č. 3 -- Jen si vzpomeňte na dovolenou...

Vyprávění z dovolené, protkané lehce humornými formulacemi. (Nevím, proč si myslím, že tohle "zubní" kolo soutěže by mělo humorem překypovat.) Dá-li se o úvodním odstavci mluvit jako o humorně laděném, z následujících dialogů, ať už domácích, či těch ordinačních, se humor vytratil. Závěr mi pak přijde vyložně sprostý (a nereálný).

 Jelikož v tom vyprávění nic dalšího než pokus o humor neshledávám a jelikož nejsem vyznavačem tohoto druhu humoru (zesměšňování), nemohu toto dílo hodnotit.

dílo č. 4 -- Něco obětovat

Zpočátku mi trochu vadí ono násilé upoutávání pozornosti čtenáře reklamami zprofanovanou řečnickou vsuvkou (Znáte to...) nebo (z mého pohledu) nadbytečným zdůrazňováním (No a o víkendu...) Co se mi naopak líbí, je nápad s nepsaním či nevyslovováním jmen nemocí (...nemoc jejíž jméno nerad píší a s respektem vyslovuji...) i když dále v textu to pravidlo není dodržováno. Což je asi právě to, co mi vadí na tomto typu vyprávění (a možná na celém tomhle "zubním" kole soutěže, i když někteří se snažili uchopit to téma s humorem): Povídání o nemocech jakožto hlavním námětu či ústředním smyslu života. Vzájemné trumfování se pacientů (též hypochondrů), co všechno špatného už u nich lékaři zjistili. Mám prostě na tenhle typ veřejnodopravních a čekárenských rozhovorů alergii :-) A tak se omlouvám, toto dílo -- přestože mi neuniká souvislost mezi názvem (Něco obětovat) a postupnými náznaky v textu -- nemohu hodnotit. Mám totiž pocit, že ono téma, jež bylo nadneseno v názvu, zůstává ve zbytku textu spíše nedotčeno.

dílo č. 5 -- Zuby s donáškou až domů

Vyprávění s překvapivým začátem (setkání s celebritou) i koncem. Z literárního hlediska ani příliš nudné, ani příliš záživné, prostě taková "historka", jíž nic nebrání, aby se oravdu stala. Bylo by hezké, kdyby se ono počáteční a koncové překvapení dalo propojit nějakou společnou dějovou nebo myšlenkovou linkou, ale (taky) mě nic "nenásilného" nenapadá. Jak to zařídit, aby v úvodní události, jež protagonistu připravila o zuby, figuroval taky nějaký (ten samý?) pes, který zuby později "zachránil". Nebo nějak lépe dějově využít (lépe než pouhé oznámení) onu v názvu použitou donášku do domu. Nebo kdyby se to s tím čoklem trochu zdramatizovalo, něco přivymyslelo... ale to už by to nebyl pravdivý příběh...

Možná jsou zuby zakleté téma; nebo se nad takové téma neumím povnést a stále hledám (a nenacházím) nějakou zázračnou zápletku...