Jak se Hvězdák a Čechratka stali přáteli

Hvězdák vlhkoměrný vysunul nožičky ze svého hvězdicovitého těla a pokoušel se dostat do svého domečku v bahně u rybníka. Neměl nejmenší tušení, že ho pozoruje Sluka svraskalá. Ale to ani nemohl. Sluka byla zkroucená do podoby a tvaru staré, seschlé větve. A to jí šlo velmi dobře. Sama totiž byla stará a seschlá.

Konečně se Hvězdákovi podařilo dostat se domů. Byl šťastný. Chystal se zahrabat do bahna, když vtom si všiml Sluky, která nabyla dojmu, že zábava skončila, proto se zvedla a chtěla odskákat pryč. Hvězdák na ni skoro zavolal, ale než stačil otevřít ústa, byla fuč.

Hvězdák si znepokojeně lehl a snažil se potlačit myšlenku, že ho celou dobu při jeho pachtění sledovala a teď to vykráká všude po lese.

Mezitím si Čechratka černohuňatá myla kožíšek v potoce. Ohlédla se, když uslyšela zvuk odrazu a dopadu. To přiskákala Sluka svraskalá.

,,Na koho jdeš donášet dnes, Sluko?” zeptala se se zjevnou nechutí. ,,Představ si, Hvězdáka zase někdo vykopl z toho jeho bahna. To byla sranda, když se plazil zpátky. Mělas to vidět, Čechratko!”

Čechratka, která od té doby, kdy ji Sluka pomlouvala, neprojevovala žádné nadšení ani zvědavost nad trapnými osudy ostatních, jen pokrčila rameny. Potom  vylezla z vody, vyždímala si svůj černý huňatý kožich a rozhodla se, že až uschne, vydá se za Hvězdákem vlhkoměrným. Sluka odskákala vykládat ten trapas dalším.

Hvězdák se s požitkem válel v bahně, když ho napadlo, že by si mohl dát nějakou tučnou housenku nebo mouchu. Převrátil se nohama dolů (předtím ležel na obličeji) a sledoval masařku, která letěla kolem něj. Zrovna když se po ní natahoval, přišla Čechratka. ,,Ahoj Hvězdáku.”

,,Ahoj Čechratko.”

,,Víš, slyšela jsem, že tě zase někdo odkopl. Je to pravda?”

,Á’, pomyslel si Hvězdák, Takže Sluka už to vyslepičila.

,,To víš od Sluky?”

,,No...Jo. Obvykle mě tyhle věci nezajímají, ale říkala jsem si, když máš takové trápení...”

,,Nechci, aby mě někdo litoval. Děkuji.”

,A to jsem si myslela, že je milý. Ale když o mou přítomnost a přátelství nestojí... Nebudu se s ním bavit.’

Urazila se Čechratka. A tak to bylo vždycky. Proto také neměla žádné přátele. Pokaždé se urazila.

,,Počkej, já to tak nemyslel!”

,,Cože?”

,,Vážně ne, Jen jsem byl naštvaný. Můžeme být přece přátelé!” Čechratka se zaradovala. ,,Tak dobře, Hvězdáku. Přijdu zase zítra.”

,,Ahoj, Čechratko!”

,,Uvidíme se!”