72. SUPERKOULE - "svatba / výročí" - dílo č. 2

Výročí

Motto: "Kde nic není, ani smrt nebere."

Odbíjela půlnoc. Bim, bam, bim, bam… Na ochozu věže se něco pohnulo, zašramotilo, a ve dveřích se objevila zahalená postava. Pomalu, volně odkráčela po točitém schodišti. Její kroky zněly po chodbách jako nekonečně tikající hodiny. Za chvíli se k nim přidaly druhé kroky, pomalejší a hlasitější. Dvě postavy vešly do rytířského sálu a usedly k protilehlým stranám dlouhého stolu. 
Dlouho bylo ticho.
„Tak dlouho jsme se neviděli, a ty nic neřekneš?“ Začal hovor on. Ona jen pokrčila rameny a dál se na něj dívala. Opravdu se dlouho neviděli. Tak dlouho, že nevěděla, co říct. Má mu vyprávět, co celou tu dobu dělala? Nebo se ptát, co dělal on? To je přece zbytečné. Oba to vědí. Setkávají se každý desátý rok v den výročí jejich svatby. Je zbytečné říkat si stále totéž.
„Tak zase za rok.“ řekla a chtěla vstát od stolu. „Tos to teda vzala hopem.“ odpověděl on a rozvalil se ve své židli jako za starých časů. Sedla si zpět.
„Proč se tu vlastně pořád scházíme?“ zeptala se. „Asi si máme něco říct, co jsme si ještě neřekli.“ odpověděl on.
Dlouho se na sebe dívali.
S prvním slunečním paprskem se oba rozplynuli.