" Otakare Otakare "

" Je to mrtvé"  pravil Otakar Vlček a na čele  mu v pozdně odpoledním slunci vyrazil pot.

Rázně se otočil a opět zašel do domu z kterého před chvílí vyšel - odstrojil se a načal druhou láhev vína.

" Je to mrtvé " zamumlal a sklenice zacinkala o jeho sklovinu.

A ten zvuk skla jak dávná ozvěna, jiskry jak Vikinga Vika.

Hrdě povstal s ohni v očích, jenž jak fatry na nočních svazích hor karpatských.

" Je to mrtvé " řka opět - však v jiných souvislostech.

Osmělil se - toho dne poprvé a opětoval pohled démonu, jenž mu od rána tichým společníkem - upřeně ho sledoval.

Však co to - ústa jeho pomalu se otvírala a jeho jméno pronášela " Otakare Otakare " , slova tak prázdná, ach ano, já vím,

není, není Otakara... však... jaká hrůza propastná za faktem tímto!

Fatry zornic jeho jak když stádo slonů v ně se vymočilo.

Však jaký vzdor vyvstal v něm v puchu tom.

Jak skalní masív zdvihl se, buráciv " Ať vlci trhají tělo toho kdo není, já měsíc a v svitu jeho řev ten bolestný jen scénou.

Trýznit mě můžeš věk za věkem a i kdybych kálel hrůzou v bolesti plazil se v mukách nesmírných, tak koho to trýzníš a kdo je trýzněn???

Ha!"

A démon ten? Zrak toho dne poprvé - odvrátil na špice střevíců svých jak by se styděl.

Však stydno oboum, ve frašce té, mizerné role mají.

Pak opět pohlédli na sebe, teď však jak staří přátelé.

" Je to mrtvé " pravil Otakar Vlček a kráčel ulicí v záři pozdně odpoledního slunce.

Pod jeho nášlapy jak kdyby střepy drtily se v prach.