Ponocného kurýr

Buď se naučíme spolu žít, nebo budeme donuceni společně zemřít.

Martin Luther King

Hodněplutra nakláněla

k sobě skůtra,

velmi zhurta

mocně zhůry

hodnotily lakonicky

obě důry.

Dopadlo to jako vždycky

řekl švec by sporadicky

Hodně kůry

lepší je mít nežli vzdát to

s málem kůry -

lhostejno zda zdůli

nebo nakrásně snad zhůry

- to jistota je pofiderní,

žel, zrovna ta se nejvíc cení,

což není dozajista

´ni lež ´ni pravda čistá.

Nutno jen konstatovat

že hůř už se nelze chovat,

kdy jeden za druhýho

chce svoje lejna schovat

a značka „užít“

neznamená nic jiného než

toužit zemřít,

zplna hrdla

navýsost trdla

hrubý kosť pudla

v nemilosti zrudla

vlastní skon uzřít

značí nežít

Hodněplutra

 

Nemám už vůbec žádné úvahy

ani dobré nebo jinak užitečné povahy

a než pravdu a lásku zívat dobropočestně do podlahy

a než zvracet alibistiký obchodní rozvahy

to raděj´ do zrcadla vzhlédnu s dávkou odvahy.

 

Nemám toš lidi vůbec žádnej dišputát

hájit před svými dětmi tenhle štát

a čekat, že politický ledy snad začnou tát,

a lidi budou chtít víc dávat než jen brát

aby pak na vojnu a mír si znovu začli hrát.

 

Nemám toš ani lidi žádnej kvér

co by na tuhle štrapáci řešení měl

a k zítřku lepšímu že svět by čpěl

už ani náhodou bych nerozuměl

i kdyby nejmenší to bylo ze všech zel.

 

Toš, ani lidi ani ryby, raci, genii locci,

sami posuďte zda jsme vpravdě tací cvoci

včera co poslali jsme v dětech k nám se vrací

a omílá se nám jak skříňka hrací

a donekonečna svůj blábol zvrací,

 

že smysl má jen to, co si usmyslíme,

že drahé je to, co sami vydražíme,

že chytré je jen, co sobě vymyslíme,

že pravda je tam, kde nejmíň toho víme,

že láska vítězí, když na vavřínech spíme.

 

To kruté lži zas opakujem´sobě,

staré jak hloupost v každé i dnešní době

ve snaze vyhnout se cizí i vlastní zlobě

tančíme na vlastní bídy hrobě,

a zabíjíme pravdu lásky touhy v sobě.

 

Smutno je, vojáku, i když máš na háku,

co stojí za lítost, žal, bol, i krutou zlost.

Smutno je, příteli, pravda nás zocelí,

stojíme na rynku ve světle ohýnků,

pravda nás omámí, pokoří, přemůže.

 

Nechali jsme se vláčet úvozem i horami,

nechali jsme se chválit hrdě i jak mon ami,

nechali jsme si plivat do huby i na zranění,

nechali jsme se vyzvracet do strouhy plné kamení,

a žalu povrchního plni jsme a otráveni.

 

Svobody k nevíře dostali jsme k zbláznění,

až motá se a mate, co pravda je a není,

nestůjte, dědečku, v průvanu mámení,

dejte mi, prosím, milostivé znamení,

až tahle skrumáž se v popel pravdy změní.

 

---