Stěna ze skla

Vidím tě právě tak, jak sem tě vídal kdysi,

slyším tě, tvoje slova už mi ublížit nemohou.

Ta zlá, jedem napuštěná, stěna ze skla odrazí,

a do prázdna se ztratí, zmizí, rozplynou.

Říkej si co chceš, ale já už nic necítím.

 

Tvůj dech se sráží na skle a prsty píšeš vzkaz,

v písmenech se dávno ztratil význam.

„Mám tě ráda.“ I když to čtu několikrát nahlas,

píšeš jazykem, jehož slůvka neznám.

Piš si co chceš, ale já už nic necítím.

 

Zkus mě obejmout a narazíš, nepustím tě k sobě blíž,

ublížila bys mi, stvořil sem si proto kolem sebe

stěnu ze skla – můžem si být blíž, než byl mučený a kříž,

necítím dotyk, teplo tvého těla ani jak ti srdce tepe.

Dotkni se mě, ale já už nic necítím.

 

Bojím se, že mě tvá ruka spálí, podobná je proudu lávy,

co se v prstech v pět horkých stružek rozbíhá.

Zvláštní, že nebolí, když po mě rukou tečeš,

nejvíc pálí, až když po mě téci přestaneš.

Dotkni se mě, ale já už nic necítím.

 

Kdo jsem? Zbabělec, co před city za stěnu se kryje?

Herec, co do role bezcitného tak se vžije,

že mu maska srostla s tváří a nejde sejmout lehce?

Ne, jsem vězněm za stěnou a současně svůj strážce.

Mysli si o mě co chceš, ale já, já už nic necítím.

 

---