Hříšný tanec

„Kdo mluví rusky?“ zeptal se blonďák s modrýma očima, který přišel společně s dalšími pěti Rusy k nám na pokoj.
„Já, trochu. Učím se tři roky,“ odpověděla jsem popravdě v jeho rodném jazyce.
„Já jsem Dmitry, Artem, Alexander, Vadim, Alexandr, Alexandr,“ vyjmenoval jména svých kamarádů.
„Já jsem Lenka, Gabča, Monča,“ oplatila jsem stejně.
„Jak jste staré?“ chtěl vědět dál.
„Patnáct, patnáct, čtrnáct,“ ukazovala jsem postupně z jedné na druhou. Ano, je mi patnáct, ale za jednu třetinu roku se už budu pyšnit o jednotku vyšším číslem.
„Moc mladé, moc mladé,“ říkal Dmitry. Potom se bavil se svými kamarády, ale to jsem jim nerozuměla. Natolik jejich jazyk ještě neznám. Vypadalo to, že odejdou, ale zůstali. O zeď byl opřený hnědooký a hnědovlasý kluk, asi nejhezčí z nich. Pohled mi k němu stále utíkal.
„Ty nemluvíš anglicky?“ zeptala jsem se ho rusky.
„Jenom trochu,“ pokrčil rameny a nesměle se usmál. Úsměv jsem mu oplatila a už zase sledovala rozhovor, abych mohla překládat.

                Znovu jsem ho potkala, když jsem šla už do pokoje. Procházel kolem mě s partou kamarádů. Donutila jsem se zvednout zrak a pozdravit ho. Přihodila jsem úsměv a on mi oplatil stejně. Stejná situace se opakovala i na bazéně. Často jsme se na sebe dívali, vyměňovali si pohledy. Srdce mi u toho tlouklo. O to víc, když byl v dosahu někdo z naší výpravy. To mi tlouklo i strachem, aby to neviděli ostatní, ale oči mi prostě poutal on.
                Sedla jsem si vedle Verči. Petr si stoupl nade mě. Když jsem se rozhlédla po autobuse, abych věděla, kde se nachází, zastavil se mi dech. Stál asi 3metry za mými zády a díval se na mě. Chvilku jsem mu koukala do očí, potom jsem uslyšela Klárku:
„Nedívej se tam tak často,“ upozorňovala mě. Očima jsem naznačila otázku, jestli si Petr něčeho všiml. Klárka jen mávla rukou, jako by chtěla říct, že ten je slepý. Spadl mi balvan ze srdce. Vydržela jsem snad minutu civět před sebe, potom jsem své krční obratle namáhala znovu. Koukali jsme na sebe a okolní svět jednoduše přestal existovat. Vtom mrkl. Rychle jsem se otočila zase zpátky.
To jako vážně? Byla jsem trochu vylekaná, ale také potěšená.
„To má tik nebo na tebe mrkl?“ chtěla vědět Klára.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. Věděla jsem však, že na mě mrkl a to mě vyvádělo z rovnováhy.

V něčem takovém jako je party klub, jsem byla poprvé. Petr mě držel za ruku. Jeho přítomnost mi nebyla moc příjemná, ale nemohla jsem nic dělat, jenom držet a doufat, že odejde společně s kluky. Když ale kluci utvořili skupinku opodál a on pořád stál se mnou, začínala jsem se bát. Artem, ten krásný Rus, stál asi deset metrů od nás a bavil se s kamarády. Nedíval se na mě, a tak jsem měla čas podívat se, jak vypadá. Ve světlých džínových capri kalhotách a jednoduchém těsnějším černém tričku mu to slušelo. Zírala jsem na něj tak dlouho, až jeho pohled unikl ke mně taky. Chvilku jsme si vyměňovali němé zprávy prostřednictvím očí, nakonec mrkl. Rty se mi roztáhly do úsměvu. Usmál se taky a odhalil řadu rovných bílých zubů. Potom jsem pohledem raději ucukla, aby si Petr ničeho nevšiml. Situaci nakonec zachránily Slovenky, které za námi přišly.
„Tak co holky, jdeme tančit?“ zeptaly se nás. Potom jim pohled sklouzl na mě. „A ty jsi na vodítku nebo co?“ zeptala se Kača. Její otázka způsobila všeobecné veselí.
„Slyšíš? Tak jdi třeba za kluky, já budu s holkami,“ řekla jsem mu mírně.
„Ale já chci být s tebou,“ zašeptal mi do ucha.
„Ne, jen se jdi hezky bavit s kluky,“ usmála jsem se na něj a snažila se vyprostit svou ruku. Nakonec ji pustil.
„Tak dobře,“ kapituloval a vtiskl mi pusu na tvář. Pocítila jsem nával štěstí. Jsem volná! Můžu se s ním seznámit. Můžu s pohybovat bez jeho doprovodu!
                Stála jsem tam sama, což byl taky můj účel, ale nedokázala jsem se donutit jít za ním. Stál pár metrů ode mě a bavil se s kamarádem. Proč jsem tak zbabělá? Jenom si s ním popovídat. Třeba si někde sednout a pokoušet se domluvit. Ale to ne! Já to prostě nedokážu! Potom si mě všiml. Ucukla jsem pohledem. Řekl něco kamarádovi a šel za mnou. Nebo chce jenom projít kolem? Ne, zastavil se u mě. Zvedla jsem k němu oči, o kterých si jsem vědoma, že vypadají dobře. Dvě světle modré studánky.
„Proč tu stojíš sama?“ chtěl vědět.
„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny. Ale myslím, že nám to bylo jasné oběma víc než dost.
„Máš kluka?“ byla jeho další otázka.
„Ano,“ přiznala jsem pravdu a uhnula očima.
„To je špatné… Je tady?“
„Ano,“ nemělo cenu lhát. Určitě mě s ním musel vidět a teď se chtěl pouze ujistit.
„To je špatné.“
„Proč? Není to špatné,“ snažila jsem se mu vymluvit.
„Je to špatné. Máš kluka!“ podíval se na mě, přímo do očí. Potom odešel. Ano, mám kluka, ale… Copak nechápe, že už to není ono a že on je ten, se kterým bych chtěla ten večer být?
                „Zatančíme si?“ zeptala jsem se ho. Stál na okraji tanečního parketu a já už jsem to nemohla vydržet.
„Co tvůj kluk?“ zeptal se jako první.
„Všechno v pořádku,“ usmála jsem se tedy. Úsměv mi oplatil a začali jsme se natřásat do rytmu. Za chvilku už měl prsty propletené s těmi mými. Měli jsme oči jen pro toho druhého. Cítila jsem se šťastně. Potom mi rukama vjel pod tričko. Měla jsem strach, co bude chtít dělat, ale on jen zůstal na mém pasu. Dotýkal se mé kůže a já si jeho dotyk zapamatovala. Po chvilce jsem si ale uvědomila realitu.
„Ehm, můžeme jít víc…“ ukázala jsem doprostřed. Mlčky mě zatáhl mezi zmítající se těla. Chvilku jsme tančili asi půl metru od sebe, ale to moc dlouho nevydržel a během minuty už jsme na sebe byli zase nalepeni. Líbily se mi jeho dotyky. Líbily se mi tak moc, že jsem dokonce spolkla žvýkačku, ať se říká, jak je to nebezpečné, kdyby se náhodou chtěl políbit. Tato situace doopravdy nastala.
„Ne, promiň, nemůžu,“ sklopila jsem hlavu. Strašně bych si to přála, ale nesmím. Jsem zadaná a jsou tady lidi, kteří by mu to řekli. Naznačil políbení na krk, vyděsila jsem se, že mi chce udělat rudou skvrnu lásky a proto jsem raději zavrhla i toto.
„Promiň,“ cítila jsem se vůči němu provinile. Mávl nad tím rukou. V rohu parketu jsem uviděla skákajícího Petra. Tančit doopravdy neuměl.
„Přítel,“ zahlásila jsem Artemovi. Ten hned pochopil a poodstoupil. Když zase odešel, znovu si mě přitáhl. Usmála jsem se.
„Uvědom si, že máš taky kluka!“ prošla kolem mě Gábina s Monikou.
„Doprdele!“ zaklela jsem.
„Je všechno v pořádku?“ staral se Artem.
„Oh, ano,“ snažila jsem se nahodit bezstarostný úsměv. Co všechno viděl on nebo ony? Chvilku jsme s ním ještě vydržela tančit, ale po chvilce jsem odešla. Utekla jsem jako Popelka. Já jsem za sebou nezanechala ale ani tenisku, natož střevíček.

„Je to pravda?“ odchytil si mě Petr.
„Co?“ nechápala jsem.
„Že ses s ním líbala a on tě ošahával,“ řekl úplně ledovým hlasem.
„Prosím?!“ vykulila jsem oči „Kde jsi na takovou blbost přišel?“
„Holky přišly celé vyjevené… Tak je to pravda?“ dorážel.
„Ne… Ale jestli raději uvěříš jim, prosím.“
„Ne, chci věřit tobě. Ale pochop… Když mi řekneš, že chceš flirtovat, co si mám asi myslet?“ chtěl vědět.
„Nevím, ale taky jsem ti něco slíbila, ne?“ podívala jsem se mu do očí a čekala na odezvu.
„Slíbila…“ kapituloval.
„Tak vidíš. Ale jestli chceš raději věřit jim než své holce, tak prosím, posluž si,“ nabídla jsem mu a otočila se k němu zády, abych vyhledala Verču a všechno jí sdělila. Dala jsem mu čas na přemýšlení.

Zvonil telefon. Dobalovala jsem si poslední věci do tašky. Zítra ráno odjíždíme, už je půlnoc, ta afterparty se trochu protáhla. Honem jsem skočila po drnčícím přístroji, aby holky nemohly být rychlejší.
„Haló?“ použila jsem typický úvod.
„Je tam Lenka?“ ptal se hlas na druhé straně a mi poskočilo srdíčko.
„Ano,“ vyhrkla jsem.
„Je u tebe tvůj kluk?“
„Ne,“
„A můžu přijít?“ dožadoval se mé přítomnosti.
„Ne, promiň. Naši trenéři nás hlídají,“ řekla jsem posmutněle. Od každého pokoje si vzali jednu kartu a už nás byli jednou zkontrolovat. V telefonu zachrčelo.
„Artem je fakt smutný,“ sděloval mi jeho kamarád, jak se taky představil.
„Já se omlouvám, ale nemůžu,“ vysvětlovala jsem. Navíc jsem nemohla kvůli holkám, které by to na mě řekly. Telefonní sluchátko na druhé straně zase měnilo majitele.
„Jsi strašně krásná a miluju tě,“ řekl mi něco, co jsem slyšela od kluka podruhé.
„Já… Děkuju,“ určitě jsem zčervenala. Chtěla jsem mu lichotku oplatit, ale kvůli holkám jsem nemohla.
„Kdy se uvidíme?“
„Třeba ráno?“ navrhla jsem.
„Dobře,“ souhlasil.
„Tak, dobrou noc a sladké sny,“ popřála jsem mu, abych ukončila rozhovor.
„Děkuju, dobrou noc,“ popřál mi taky. Položila jsem sluchátko a byla jsem v sedmém nebi.
„Ví, že máš kluka?“ zeptala se mě Monika.
„Ano, ví to,“ přikývla jsem.
„Ale jestli to víš ty,“ upozornila mě, že jsem asi přeslechla koncovku.
„Já to vím, samozřejmě, taky,“ trhla jsem hlavou. Doházela jsem pár posledních věcí do tašky a lehla si do postele.

Co to je za zvuk? Těžce jsem rozlepila oči. Neklepe někdo? Tak kdyby to byla trenérka, tak má snad kartu, ne? Podívala jsem se na mobil a zjistila, že nám za 8minut bude zvonit budík. Potom mi vše došlo. Vyskočila jsem z postele jako namydlený blesk. Otevřela jsem co nejtišeji dveře a on stál za nimi.
„Ahoj,“ usmála jsem se rozpačitě.
„Jak se máš?“ zeptal se.
„Unaveně, probudil jsi mě,“ zasmála jsem se.
„Promiň,“ pokrčil omluvně rameny.
„Můžeme se sejít na snídani?“ zeptala jsem se. Zaprvé jsem byla nervózní z holek, zaprvé ze svého spacího úboru.
„Ano,“ přikývl hlavou.
„Tak ahoj,“ mávla jsem mu a zavřela dveře.
„Kdo to byl?“ chtěly vědět holky.
„Ten Rus,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo lhostejně. Ale potěšil mě. Strašně moc mě potěšil.

Na snídani už jsem se s ním nesetkala. Odjela jsem bez rozloučení a bez jakékoliv vzpomínky. Cestou jsem nemyslela na Petra, který za chvíli vystoupí, a já se s ním uvidím až za další tři měsíce. Myslela jsem na toho hnědookého a hnědovlasého kluka cizí národnosti. Pořád.
   Když jsem přijela domů, události nabraly rychlý spád. S Petrem jsem se rozešla tři dny po mém příjezdu domů. S Rusem jsme si začali psát. Vyznávali jsme si lásku a on mi slíbil, že příští léto, kdy už bude plnoletý, za mnou přiletí. A já tomu stále věřím. Doba od toho, co jsme se viděli už uběhla dlouhá, v dubnu se máme vidět, 9měsíců odloučení. Bude to moc velká překážka? Já tomu věřím, on taky. Jsme sportovci a zvládneme přeci všechno!