Orkové: Válka s netvory (část 7.)

Kdysi mi šaman Turluk v dobré náladě vyprávěl, že lidské a orkské rase přináší číslo dvanáct štěstí. Zatímco lidé věří, že štěstí čísla dvanáct pochází od jejich dvanácti bohů. Orkové číslo dvanáct spojují s dávnou událostí, která se zapsala do historie a změnila vývoj dějin.

            Ne vždy se orkská rasa vyznačovala bojechtivostí a kultem válečníků. Před tisíci lety, ještě před Velkým příchodem, jsme žili mírumilovným životem na ztraceném kontinentě Lokteru, který se však potopil do hlubin oceánu. Orkská rasa se musela vydat ze svého zničeného ráje a hledat novou zemi. Právě dvanáct kmenů se přeplavilo přes Hluboké moře a zakotvilo u břehů Ashtagardu.

            Jenže v nové domovině jsme našli jenom nepřátele, zkázu a smrt. Tehdy ještě z velké části obývala Durunhall skřetí chátra a na území dnešního Skalního pobřeží se rozkládalo lidské království Bakarie. Navíc nová země již nebyla tak úrodná, v řekách neplavalo dostatek ryb a hory nedávaly tolik ze svého bohatství. Dobré slovo vystřídalo ostří meče, přátelství nahradila vražedná nenávist.

            Tehdy orkská rasa stála na rozcestí. Buď pozvednout zbraně a vydobýt nová území pro život. Nebo se nechat zotročit a zaniknout. Zvolila válku a již se jí nikdy nezřekla. Zapomněla slovo mír a nahradila ho slovem kahalar, mezidobím mezi válkami, aby mohli dorůst nová generace válečníků, aby se kmeny mohly připravit na další desetiletí krutosti. Celá orkská společnost se rozdělila na peony a válečníky, poctivá práce se stala hanebnou a zabíjení nepřátel šlechetností.

            Starobylé království Bakarie se rozpadlo za jediný rok. Skřetí plémě vyhnali slavní válečníci jako Heram Skřetobijec, Jerg Krvežíznivý a Ler Kladivo do nekonečných pouští Pustiny. Po urputných válkách jsme zabrali Dlouhé pláně a pouštní oblasti Rabadanu. Utkali se s obry, trolly, s výpravami bojechtivých trpaslíků a pyšných lidských králů, ale nikdo už nás nemohl zahnat zpět do moře.

            Do dnešních dob zůstalo deset orkských kmenů. Jenom šťastné číslo dvanáct upomíná na to, že jich kdysi bylo dvanáct. Zaniklé dva kmeny Jirgonů a Barsárů prohrály svůj souboj a rozplynuly se v proudu času.

            Vynořil jsem se ze svých vzpomínek a pohlédl na jedenáct jezdů před mnou. Vesele mezi sebou hovořili, vtipkovali a snažili se zapomenout na nadcházející hrůzy. Nebo se jich prostě nebáli. Oni byli ryzí válečníci, mistři svého řemesla a jak někdo z nich rád hlásal, odvaha je nad počty. Otázkou bylo, zda té odvahy bude dost.

            Jeli jsme po zaprášené cestě přímo na západ a cestou potkávali množství vesnic a opevněných dvorců. Rolníci z polí, řemeslníci a kupci se sbíhali k cestě, aby pozdravili neznámé hosty. Až když viděli zlaté řetězy a odznaky moci, domysleli si, že jede sám veliký náčelník, neboť jen málokdo kdy viděl svého vládce kmene. Nosili nám zeleninu, ovoce, džbány s vínem a chléb. Ač byli chudobní a žili v prostých chatrčích, rozdělili se s námi i o to málo a přáli nám hodně zdaru.

            Když se rozkřiklo, že náčelník Magov vyjel na pomoc spojeneckému kmeni Galaků, sjížděli se váleční lordi a klanoví vůdci se svými družinami, aby pozdravili náčelníka. Ptali se ho, zda se nemohou připojit k jeho výpravě a padnout s ním udatně v boji, ale náčelník trval na tom, že mocný anděl smrti Harakai mu určil jeho vlastní osud, který může sdílet pouze se svými druhy. I tak nás vznešení válečníci doprovodili přes svá spravovaná území a zajistili nám bezpečnou cestu.

            Myslel jsem si, že válečníci budou chlastat jako na Sekerově a vyhledávat ženy, ale brzy jsem se zmýlil. Byli jako vyměnění. I když se napili vína, tak jen z důvodu, aby neurazili a všechny krásné dívky jenom pohladili po vlasech a věnovali jim nějakou drobnost na památku. Musel jsem se usmívat, když jsem to pozoroval.

            Přijel jsem k Tyrlogovi, který byl ze všech válečníků nejhovornější a zeptal jsem se ho, proč místo kořalky pijí vodu a dívky hladí pouze po vlasech. Dokonce i Kerduba se držel dál od alkoholu, i když byl z toho nervózní a občas chytil třasavku.

            Tyrlog mi odpověděl: „Chlast je dobrý přítel každého válečníka a ženy dokážou rozptýlit napjaté smysly. Ale jestli chceš nepřítele přeseknout jako rajče, nesmíš ho vidět dvojmo.“

            Cesta byla dlouhá a nudná. Kolem nás se rozkládal podzimní Durunhal oblečen do pestrobarevných rouch. Teplý jižní vítr ještě občas zafoukal, ale již bylo rozhodnuto, že dalšího půl roku bude vládnout jeho severní bratr. Nad ránem jsme pozorovali mlžný opar snášející se nad množstvím jezer. Jako ten nejjemnější závoj zahaloval krajinu. Popadal mě smutek z jisté smrti, že již nikdy neuvidím rodiče, přátele a dokonce i šamana Turluka, který mi už pomalu také chyběl.

            Na cestě jsme míjeli uprchlíky z kmene Galaků s dobytkem a s kárami naloženými jen tím nejnutnějším majetkem. Chvátali jako smyslů zbavení a nikdo z nich se neohlížel nazpět. Země za nimi přestala existovat. Celí ustrašení svírali kopí a štíty, neustále připravení k boji.

            Když jsme jeli kolem nich, dívali se na nás jako na přízraky. V jejich vystrašených očích jsem viděl pouze zmar. Měli za sebou dlouhou cestu plnou utrpení a strádání.

            „Vznešení páni, otočte se a zachraňte svoje životy. Země za našimi zády se ponořila do temnot, padl na ní stín a je ztracena. Mnoho našich válečníků bojovalo s netvory, jiní raději zbaběle utekli. Ale všichni nakonec nalezli smrt. Nepřítel je s každým zajatcem silnější. Zachraňte se! Ještě je čas!“ promlouvali k nám uprchlíci a chytali se nás šatů a bot.

            Náčelník Magov a ostatní bojovníci nic z toho nechtěli poslouchat. Drželi pevně směr jízdy a pouze se šklebili řečem pocestných. Oni se smrti nebáli, smáli se jí do očí a vtipkovali na její účet.

            „Netvoři? My jsme ti netvoři. Netvoři ukovaní válkou pro válku! Však nebojte se, zase se vrátíte do svých domovů, zase osejete svoje pole a nebudete bát se přízraků noci!“  

             Uprchlíci se klaněli po způsobu peonů a plakali za našimi zády.

            „Kéž by to byla pravda. Chrabrost vám nechybí, ale příliš málo je vás. Příliš málo!“

            Po deseti dnech jsme urazili kus cesty a již nám příliš nezbývalo, abychom stanuli na hranicích a překročili Suchý hvozd. Projeli jsme územími klanů Šedodrápů, Bílých havranů, Bledých kamenů, Sekerníků, Polykačů blesků a již si nepamatuji všechny názvy a jejich odznaky. Klany vítaly svého náčelníka Magova s nejvyšší úctou, který sám pochází z nejmocnějšího klanu Křišťálového kamene. Setkali jsme se s mnoha vůdci, a kdyby náčelník netrval tvrdošíjně na proroctví Harakai, jistě bychom složili velké vojsko plné statečných bojovníků. Ale Magov vždy uctivě odmítl.

            „Raději braňte svoje vsi a hradiště. Tahle země potřebuje dobré muže, a kdybychom se už neviděli, vzpomínejte na mě v dobrém!“

            Klanoví vůdci a váleční lordi plakali jako malé děti. Pro ně byla válka vším, alfou a omegou celého jejich života. Bylo to pro ně, jako když peonskému farmáři přírodní živly seberou veškerou úrodu před sklizní. Tak se cítili.

            Už se zdálo, že v pořádku dorazíme k Suchému hvozdu a v kročíme na území Galaků, když náš stopař Zandr začal jezdit sem a tam. Občas něco sdělil náčelníkovi vepředu a zase zmizel jako přízrak. Zandr jako jediný z válečníků ovládal dokonale luk a ostatní se mu za to v dobrém smáli, protože luk je zbraní pro ženy a lovce. Ale Zandr jejich pitomé připomínky nebral na vědomí a byl pyšný na svoje umění.

            „Co se děje? Jsou tu skřeti?“ zeptal jsem se Tyrloga v obavách z nejhoršího. On mi jen věnoval letmý pohled. Viděl jsem, že si připravuje meč.

            „Kéž by to byli skřeti. Vjeli jsme na území klanu Tisíce dýk. Raději se připrav na nejhorší.“

            „Ale přece všechny klany jsou podřízeny náčelníkovi? I když je doba kahalar.“

            „Chlapče, ještě toho o světě kolem sebe moc nevíš. Měli jsme štěstí, že jsme při naší cestě narazili na ty přátelštější vůdce, ale kamenný trůn je jenom jeden a moc zadků by si na něj rádo sedlo.“

            „Ale proč zrovna klan Tisíce dýk?“

            „Ach jo, jsem válečník a ne vypravěč. Nevím, co tě tvůj šaman učí. Kdysi vládl klan Tisíce dýk našemu kmeni po tři sta let a náčelníci z této krve byli ti nejsurovější a nejkrvavější válečníci, co kdy tahle země poznala. Tak krvaví, že kdyby je v bratrovražedné válce neporazil klan Křišťálového kamene a jejich spojenci, jistě by už zde nějaký kmen Salanů nebyl. Už tomu rozumíš, proč nás tu nevidí rádi?“

            Na obzoru se zjevilo několik desítek jezdců a plným tryskem se hnalo k nám přes travnatou pláň. Štvali koně jako smyslu zbavení a drželi hrdě praporce se sedmero dýkami tvořící kruh.

            Někdo z naší družiny zvolal a ukázal na blízký les. Z houští a z křovisek se vyřítil dav hanebných skřetů. Řinčeli zbraněmi a běželi přes planinu našim směrem. Mysleli si o nás, že budeme snadný terč. Jejich těla se valila jako sněhová lavina.

            „Zatracený kluku, tys to zakřikl. Máš tu své skřety!“ pronesl Tyrlog a tasil meč.

            „Já…,“ koktal jsem a nevěděl co dělat. Mám bojovat, mám ujet. Mám tupě stát a zírat?

            „Já neumím bojovat!“ vyhrkl jsem s posledním zbytkem vzduchu v plicích.

            „Prostě tas meč a snaž se něco zabít,“ odpověděl mi Tyrlog a potom jsem ho ztratil v bojové vřavě.

            Válečníci z klanu Tisíce dýk najeli drtivou silou do zástupu skřetů, kopími probodávali netvory, ostřím mečů jim usekávali údy a jejich koně kopali kolem sebe a kousaly jako bestie k tomu zrozené.

            Magov a ostatní z družiny také vyrazili a vrhli se na nicotné skřety. Zandr jezdil okolo a ze sedla střílel do řad netvorů šípy. Za to Kerduba neohrabaně vrazil do toho největšího chumlu nepřátel a máchal sekerou jako dokonalý stroj na zabíjení. I v ostatních válečnících se probudila ta pravá nálada a chvílemi se zdálo, že si to užívají.

            „Dnes je dobrý den na zabíjení!“ volal Joso celý zakrvácený a udýchaný.

            „Jsou hladoví a žízniví!“ řekl Krol a úderem Drtihlava, mocné palice, rozbil lebku jednomu ze skřetů.

            „Dejme jim šlechetní mužové najíst a napít, jak je mezi orky zvykem! Nakrmte je ocelí a dopřejte jim k pití vlastní krev!“ pronesl náčelník. Sám odvážně rozrazil řady nepřátel a pobíjel netvory surově a bez slitování. Jeho blyštivý meč, samotný Deneggil, jak jsem po bitvě dozvěděl jméno náčelníkova meče, zpíval radostí svoji píseň války, že mu byla dána potrava.

            Poplácal jsem svého vraníka po šíji a on pokýval hlavou na znamení, že se nemusím ničeho bát. Když tak mě polomrtvého odveze, problesklo mi hlavou.

            Vjel jsem směle do bitevní vřavy a mečem jsem nešikovně máchal ze strany na stranu, abych většinou trefil jenom vzduch. Můj statečný oř kolem sebe rozdával kopance, vrážel do nepřátel a kousal je. Téměř si to ta bestie užívala a já tehdy pochopil, že do tohoto světa krutosti nepatřím. Že tento svět je mi zapovězený a cizí, přesto jsem do něj musel proniknout a přiučit se všemu, neboť skutečný učenec a šaman se učí celý život.

            Po chvíli řinčení zbraní a bitvy všechen ryk ustal. Tráva kolem zrudla a země byla natolik nasáklá krví, že se koně brodili v krvavém bahništi. Skřeti do jednoho padli a navršili se na jednu páchnoucí hromadu těl.

            Z naší družiny zůstali na živu všichni, pouze měli lehká zranění, škrábance a modřiny. Když jsem jim nabídl svoje léčitelské umění, ošívali se a zaháněli mě. Byli příliš hrdí na to, aby si nechali obvázat rány. Nakonec však přece jen změnili názor ze strachu, že by mohli dostat z nečistých zbraní skřetů horkou krev a potupně zemřít v horečkách. Ten strach byl silnější než jejich hrdost.

            Válečníci z klanu Tisíce dýk nás obklíčili a vůbec jim nevadilo, že ještě před chvílí jsme společně pobili množství netvorů. Namířili na nás zbraně a tvářili se nevybíravě.

Do popředí vjel jeden z bojovníků s železnou maskou připomínající lebku trolla ozdobenou rudými safíry a v čele masky zářil krvavý diamant. Vznešený válečník byl oděný do černé zbroje a přes ramena mu splýval kožich z vlčí kůže.

            „Velký a udatný Magov! Nevěděl jsem, že se z tvé družiny válečníků stalo potulné divadlo!“

            Magov se jenom zašklebil, vycenil svoje spodní špičáky a nadechl se: „Rád tě vidím, Krutovlade! Ale jak vidíš, máme na spěch a pouze projíždíme.“

            Krutovlad si sundal z obličeje železnou masku a ukázal svoji znetvořenou tvář. Pravá polovina jeho hlavy vypadala zhroucená do sebe a z čela mu vystupovaly velké boule. Pravé oku mu nebylo téměř vidět a bylo s podivem, že v masce dokázal obratně bojovat. Celkově budil odpor a před svými muži měl neomezenou autoritu.

            „Slyšel jsem, že náčelník vyrazil na pomoc kmeni Galaků. Musím se smát, když vidím tu tvoji pomoc.“

            „Tohle jsou nejlepší muži, které tahle země má! A i hrstka odvážných něco znamená.“

            Krutovlad se levou polovinou tváře usmál, pravou se podivně zašklebil a promluvil: „To jistě znamená, ale porušil jsi právo. Vjel si na území mého klanu! Dobře víš, že tu nejsi vítán, ať je tvoje počínání sebeušlechtilejší!“

            „Ty ses úplně zbláznil!“ začal křičet Magov. „Čas hraje proti nám. Objet tvoje území by trvalo nejméně tři dny!“

            „Nezbláznil. Můj klan a moji spojenci nikdy neuznali vládu tvého otce a už vůbec neuznávají tebe, slabý Magove. Blíží se bouře, temnota se šíří po kraji a kmen potřebuje opravdového válečníka a vůdce!“

            Magov skřípal zuby a bouchal pěstí do sedla. Ostatní z družiny byli připraveni okamžitě pozvednout zbraně do předem prohrané bitvy.

            „Tvůj klan byl poražen v bitvě na Havraním kopci. Naši dědové svedli bitvu a ta rozhodla o osudu kmene! Nemáš právo…“

            „Mám absolutní právo!“ zahřměl Krutovlad, že poplašil všechny koně. „A teď Magove pojedeš do mého hradiště a tam se rozhodne, kdo je opravdovým vůdcem. Žádná bitva, žádné bezzubé hlasování svobodných mužů, ale souboj válečníka proti válečníkovi jako za starých časů. Ano. Souboj! Chopte se jich!“

            Pohlédl jsem na Kerdubu, Krola, Zandra a ostatní válečníky a v jejich pohledech jsem viděl odpor. Nejraději by se vrhli na přesilu a odevzdali samotné smrti několik Krutovladových bojovníků, ale Magov zachoval chladnou hlavu. Všem přikázal složit zbraně a vydat se na pospas osudu.

            Ozbrojili nás, prošacovali naše zásoby jídla a zabavili vše, co se jim hodilo nebo líbilo. Nakonec nás spoutali a vláčeli za svými koňmi dlouhé hodiny útrpné cesty. Téměř až na večer jsme dojeli k baště klanu Tisíce dýk. Jejich pevnost ležela na vysokém kopci ze tří stran chráněná řekou. K mohutné bráně vedla pouze jedna úzká cesta sotva pro dva jezdce a všude stáli na stráži bojovníci.

            Uvnitř na nádvoří se to hemžilo rolníky s kárami naloženými obilím, zeleninou a s dobytkem, který odvedli z pastvin. Vše nasvědčovalo, že Krutovlad shromažďuje zásoby a bojovníky. Na co se připravoval? Na další bratrovražednou válku? Nebo si uvědomoval nebezpečí netvorů lépe než ostatní vůdci?

            Vrhli nás do toho nejtemnějšího žaláře, kde vládla tma a hnilobný zápach. Do vězení tak hluboko ve skále, že se i čas přestal počítat a myšlenek o smrti bylo zanecháno. Jako kdybychom naše životy nechali tam někde nahoře a ocitli se v Chrámu Nebes, v místě, kam odcházejí ti nejstatečnější válečníci po smrti užívat si nekonečných radovánek.

            Z temnoty se ozval hrubý hlas Tyrloga: „Měli jsme raději padnout udatně v bitvě. Než shnít v této kobce a nechat se sežrat od krys!“

            „Krutovladových mužů bylo možná více, ale nebyli to opravdoví válečníci zrození z lůna bitvy!“ řekl výjimečně Kerduba. Od chvíle našeho seznámení jsem věděl, že je to přímočarý muž. Ani by mě neudivilo, kdyby se sám vrhl na všechny Krutovladovy bojovníky a pobil je do posledního.

            „Zadržte!“ zastavil svoje muže Magov. „Není všem dnům konec. Krutovlad chce souboj a dostane ho. Předkové rozhodnou, kdo vyjde jako vítěz a kdo poražený.“

---