Cesta

„Dělej, nebo to nestihneme.“ vykřikl Joe a utíkal za rozjíždějícím vlakem.  Natáhl se po držátku a vyskočil na stupínek u dveří. To už se blížil Henry, za zuřivého funění naskočil do vlaku.
„Tak tohle bylo těsné Joe…“ vydechl Henry.
„Mě to povídej, takhle sem se dlouho nezapotil. Pojď, najdeme si kupéčko.“
Procházeli vlakem, každý obtěžkán cestovní taškou, a rozhlíželi se po volných místech. Prázdné kupé našli až na konci předposledního vagonu. Uložili zavazadla a natáhli se napříč přes sedačky. Netrvalo dlouho a rytmické dunění kol vlaku o koleje je ukolébalo k spánku.
Zatím co spali, projel vlak jejich stanici a směle pokračoval dál. ale to už se pomalu začali probouzet.
„Nevíš kde teď jsme?“ zeptal se Henry a protáhl se.
Joe koukl z okna, potom pohlédl zpět na svého společníka.“
Je to  v háji. Tady to už neznám, asi sme to přejeli.“ pronesl po krátké pauze.
Z ničeho nic začal vlak brzdit. Nenadálá změna směru, konkrétně po hlavě do sedadla nebyla v kombinaci se skřípotem brzd nic ideálního pro rozespalý mozek. Chvilku jim to trvalo, ale jen co se dali trochu do kupy, vyběhli do chodbičky zjistit, co se stalo. Očividně nebyli jediní zvědaví cestující, protože v chodbičce byla hlava na hlavě a nebylo tam k hnutí. Henry stáhnul okénko a vyklonil se ven. Spatřil stádo sněhově bílých ovcí, producírujících se po kolejích. HÚÚ – HÚÚÚÚÚ, zaznělo zepředu a poplašené ovce se dali na ústup. Cesta byla volná a vlak se s trhnutím rozjel. Kdyby to nečekali, tak by s sebou zase sekli.

Nedlouho na to vlak zastavoval. Nezbývalo jim nic jiného, než vystoupit. Byli na nádraží, pomalu se stmívalo a oni ani nevěděli, kde to jsou. Na nástupišti se zeptali výpravčího a ten jim řekli, že jsou v městečku Moffat.
„Tak to se nám povedlo Joe.“
Joe jen zabručel a vydal se k východu. Na jeho obličeji bylo vidět rozhořčení.
„Jak sme mohli usnout? A jakto, že nás nikdo nevzbudil, vždyť od nás do Edinburghu je to celkem štreka…“ postěžoval si Joe.
„Stalo se, teď by sme se měli dostat zpět. Máš nějaké peníze, já dal poslední za jízdenku.“
Joe si začal prohledávat kapsy, ale jediné co našel byly drobné, které by nestačili ani na vlak do nejbližší stanice. Rozhlédl se kolem.
„Měli bychom si sehnat nocleh, ale kde? Dneska už není nic zadarmo…“
„Co támhleta hospoda? Mohli by tam chtít nějakou pomoc.“
Hospoda byla v hrubě omítnuté stěny a okna, která vypadala, jako by je nikdo už několik let neumyl. Nad hospodou bylo další patro, které by mohlo znamenat, že poskytují i místo k přenocování. Vešli dovnitř. Jako první je upoutalo, že hostinský vypadá ještě hůře než hospoda. Měl sešlý vrásčitý obličej, zašpiněnou zástěru a v rukou ještě špinavější utěrku.
„Dobrej, co pro vás mohu udělat?“ zeptal se.
„Nás by spíš zajímalo, jestli bychom nemohli udělat my něco pro vás. Jsme zrovna tak trochu bez peněz…“ odvětil Joe.
„No tak, že ste v nouzi, tak vás tady nechám přespat. Taky sem byl mladej… Ale to je včechno, co pro vás můžu udělat.“
„Tak to budete hodnej. A nevěděl by ste náhodou, kde by sme mohli sehnat nějaké peníze?“
„Můj syn zítra stěhuje, tak se ho zeptám, jestli by pro vás něco neměl, ale nic neslibuju…“
„Tak my teda děkujeme, a kde že to budeme spát?“ zeptal se Joe
„Pojďte za mnou.“ řekl hostinský a překvapivě svižným krokem vyrazil po schodech nahoru.

„Bylo od něj vážně pozorné, že ti dal něco navíc. Skříň na noze nemůže být moc příjemná… Si v pohodě?“ zeptal se Henry.
„Jasně že sem, nevypadám snad?“ Odpověděl a kulhal dál po cestě k nádraží.
„No tak sorry, že se ptám…“
Cesta na nádraží nebyla složitá. Když odcházeli, tak jim bylo řečeno ať jdou rovnou za nosem. Tak šli… Opravdu to nebylo tak těžké najít, malé městečko, hlavní cesta a skoro nic jiného, co by jste čekali? U okénka si koupili lístek k tetě a když se konečně dočkali vlaku, nastoupili.
„Po tom stěhování sem nějakej mrtvej, asi to na chvíli zalomím. A né, že usneš…“

Krajina se vinula za oknem, na poli se páslo stádo srnek a ve vlaku se právě probouzeli dva osamělí cestovatelé.
„To si děláš srandu, zase?!“