Postava

Jednoho dne se objevila,
malá, ale výrazná postava,
která se jako dobrá duše jevila,
a zdála se být zdráva.
…
Toulala se nočním městem,
koukala se do oken,
a takovým zvláštním gestem,
a dlouhým krokem,
od okna uskočila,
byla celá zděšená,
vypadalo to, jako by tančila,
hlavou do dlaní zavěšena.
…
V očích se jí jevil strach,
nebo možná taky vztek,
divný to z ní šel pach,
pach, značky smutek.
…
Kdo jí ho dal?
kdo ji věnoval tento neblahý dar?
…
Kdo z postavy udělal nebohou bytost,
kdo z ní štěstí vysál,
kdo měl tu drzost,
a do bludného města ji vyslal.
…
Myslel si, že ji tak zničí,
ale to se spletl,
neboť na postavu pohled něčí,
z jednoho okna vzlétl.
…
Postava stála jako zmražená,
oči se ji jemně rozzářili,
byla tím pohledem omráčena,
kapky studeného potu ji svlažily.
…
Náhle z okna vyšlo světlo,
k postavě se blížilo,
najednou vše okolo kvetlo,
v postavě srdce ožilo.
…
Úsměv se ji vykouzlil na tváři,
začala se červenat,
pod měsíční září,
začala na minulost zapomínat.
…
Odkráčela s radostí,
protancovala se městem ven,
štěstí měla do sytosti,
a přála si lásku jen….