18 250 dní a ještě víc

... a potkali se u kasáren, v Holýšově, přesně tam, kde stával obchůdek se sladkostmi. ,,Dáte si?" řekl nádherný, vysoký, poměrně svalnatý muž malé kudrnaté dívce. ,,Ále... tak děkuji" odpověděla rozpačitě. A v tento rok, 1953, se začal psát jejich životní příběh. Dva lidé, kteří se náhodně potkali u zmrzliny, spolu žili skutečně šťastně až do smrti.
Začalo to velikou svatbou, pokračovalo první holčičkou, o sedm a půl let druhou holčičkou a z tich dvou mladých lidí byla rodina. S bytem 2+1 vyšli celkem dobře, nic jim nechybělo, oba měli dobré zaměstnání, i na tu dobu. 
Měli krásné Vánoce, i dovolené, ty obzvlášť, když se obě holky vdaly a osamostatnily se. Procestovali spolu s partou celou Evropu, i část Afriky. Užívali si života, trávili spolu každý volný čas, milovali se stále stejně. Zajímalo by mě, jestli v očích toho druhého byli pro sebe stejnými lidmi, jako když jim bylo osmnáct. Jestli viděli posun času, anebo ne. Jestli vnímali přibývající vrásky, anebo ne. Jestli se viděli stále mladí. Asi ano. 
Pokračovalo to výročím svatby, kde jinde než v Holýšově, takzvané zlaté! 50 let bok po boku se spolu probouzeli, snídali, dívali se na televizi, vychovávali děti, užívali si, usínali. 18 250 dní společného života se vším všudy. Se všemi radostmi i strastmi, všemi úspěchy, pády, překvapeními. 18 250 dní plných stereotypu, mlčení i nekonečného smíchu, důvěry, oddanosti a lásky. 
A skončilo to tím, co mi má babička právě teď povídá: ,,Děda mi řekl, když už jel do nemocnice: Já tam na Tebe počkám, budu sedět u brány." 
Tak doufám, že stále oddaně čeká na tu svou milovanou malou kudrnatou holčinu, které kdysi dávno nabídl zmrzlinu a od toho dne jí ji gentlemansky nabízel po celý život.