Vlnou brčálového sedmiklece

Vlnou brčálového sedmiklece

a vonných rozmarýnů mnou prolínáš.

Na kolena nebes, mraků a hvězd

a jinotajů zpomaleným pádem já klekám

lakoto štědrá, ty dobrák jsi od kosti.

Nemáš, než pachuť poměnek v čase smolných roků.

 

Ó, ty neradostná tůňko zrozená úplňkem

rosou trpělivých dešťových kapek..

Lehám si v travičku zelenú, co je moje potěšení

v idylickém zášlehu oka panny nevěsty očekávající

radosti v bolesti krásy bytostného milostného souznění.

Žádost pokročila a všehomír postupuje svým opičím krokem

podobný vznosnému stromu soliteru

uprostřed obilného pole.

 

Rozprostíráme se.

Přeskakuju plůtek ohraničující záhonek s jahodami.

 

Prostoto komorních vyznání,

zadostiučiněním krouživého pohybu

kolotoč dějin mne i jiné

neúprosně stravuje:

Pořád dál a dál běžet a nepoznat úmoru požehnání,

když ptáš se, jak moc toužím,

jak moc letím za ptáky na horizontě příboje času.

Já nemám slov pro tyhle věci,

jen pohladit po ruce tě mohu

a ty rozumíš stejně dobře jako já

této jasné zprávě.

 

Teploty se pohybují kolem nuly,

což nevěstí nic dobrého,

němou dlaní ledovou pastilku vkládáš si do úst

a teplý vzduch hladí břehy našich jezer.

Příběhy o ztracené Atlantidě a Geheně

umocňují dojem marnosti.

 

Tropíš si ze mě šašky, osude,

ty, jehož Bohem přezdívají pateticky,

já však si stále vedu tu svou, jako vždycky,

píseň smutně molovou na dně klícky,

která zove se svět galaxií, oper a porodních stryjí.

Snad před ďáblem já u tebe se skryji,

ty nezapomínáš, osude, ty pamatuješ hluboce:

na javorové sirupy jak omladinou to šupoce.

 

To táta vracívá se z roboty a ty máváš tak divoce

mu vstříc, jak kdyby Apollem on letěl na měsíc.

Ty vzpamatuj se, hochu, a odpočiň si trochu,

to není pot jen radosti, i námahy mám ve fochu,

když chleba s tvraohem sis´ dával výživný

a máma s bráchou mysleli, že´s podivný

podlahář.

 

Ó, nemáš aspoň cigáro, ty kmete,

když fajfku v ruletě jsi prohrál? Ach, Pete,

nenechávej mne tu samotnou po naší lásce

slehla se zem, však přec já chci jen tebe,

v sázce je nebe.

Hrajeme přeci víc než o tágo kulečníku.

To by tak, Pete, to by tak hrálo, uličníku,

nejsi přec tady ´ni doma, ´ni cizí.

Já nepřestanu dřív, než tahle nejistota zmizí.

A stejně jak já i ty víš, že z výpadků a krizí naší paměti

už teď daly by se rubat sochy závrati.

 

Já na trati teď stojím v pevné nerozhodnosti,

ať domácí to jsou k nám nebo hosti,

to ovlivnit já mohu zcela málo,

když se zemí vabank hrál a nebe se mi smálo.

 

Kráčím po bolavém okraji snu,

který nelze vykládat jinak

než životem,

anebo: kdo co udělá, praví, kam jde i nejde,

to vše se sbíhá do jediné rovnice,

která je až krutě jednoznačná a jednoduchá.

Nemá žádné neznámé,

jen koeficienty života a smrti,

kterými jsme dosud opovrhovali.

Dnes ale vše vidíme v jiném, šedivém světle,

a každý náznak jistoty, jíž smrt bezesporu je,

nás naplňuje obzvláštním klidem.

 

Promlouváš k lidem,

ledová královno, ty , která jsi zaskočena

každým altruistickým chováním,

laskavým slovem a obětavostí,

nejraději bys byla, kdyby lidi byli na sebe jako hadi,

abys mohla ty, kdo se svou zlobou odcizili sami sobě,

zasáhnout na jejich nejslabším místě.

 

Jejich marnou ješitnost snadno pokoříš

zdáním jejich dokonalosti,

která má ve skutečnosti takovou oporu

jako vítr ve větvích.

 

 

 

 

Vlnou brčálového sedmiklece

a vonných rozmarýnů mnou prolínáš.

Na kolena nebes, mraků a hvězd

a jinotajů zpomaleným pádem já klekám

lakoto štědrá, ty dobrák jsi od kosti.

Nemáš, než pachuť poměnek v čase smolných roků.

 

Ó, ty neradostná tůňko zrozená úplňkem

rosou trpělivých dešťových kapek..

Lehám si v travičku zelenú, co je moje potěšení

v idylickém zášlehu oka panny nevěsty očekávající

radosti v bolesti krásy bytostného milostného souznění.

Žádost pokročila a všehomír postupuje svým opičím krokem

podobný vznosnému stromu soliteru

uprostřed obilného pole.

 

Rozprostíráme se.

Přeskakuju plůtek ohraničující záhonek s jahodami.

 

Prostoto komorních vyznání,

zadostiučiněním krouživého pohybu

kolotoč dějin mne i jiné

neúprosně stravuje:

Pořád dál a dál běžet a nepoznat úmoru požehnání,

když ptáš se, jak moc toužím,

jak moc letím za ptáky na horizontě příboje času.

Já nemám slov pro tyhle věci,

jen pohladit po ruce tě mohu

a ty rozumíš stejně dobře jako já

této jasné zprávě.

 

Teploty se pohybují kolem nuly,

což nevěstí nic dobrého,

němou dlaní ledovou pastilku vkládáš si do úst

a teplý vzduch hladí břehy našich jezer.

Příběhy o ztracené Atlantidě a Geheně

umocňují dojem marnosti.

 

Tropíš si ze mě šašky, osude,

ty, jehož Bohem přezdívají pateticky,

já však si stále vedu tu svou, jako vždycky,

píseň smutně molovou na dně klícky,

která zove se svět galaxií, oper a porodních stryjí.

Snad před ďáblem já u tebe se skryji,

ty nezapomínáš, osude, ty pamatuješ hluboce:

na javorové sirupy jak omladinou to šupoce.

 

To táta vracívá se z roboty a ty máváš tak divoce

mu vstříc, jak kdyby Apollem on letěl na měsíc.

Ty vzpamatuj se, hochu, a odpočiň si trochu,

to není pot jen radosti, i námahy mám ve fochu,

když chleba s tvraohem sis´ dával výživný

a máma s bráchou mysleli, že´s podivný

podlahář.

 

Ó, nemáš aspoň cigáro, ty kmete,

když fajfku v ruletě jsi prohrál? Ach, Pete,

nenechávej mne tu samotnou po naší lásce

slehla se zem, však přec já chci jen tebe,

v sázce je nebe.

Hrajeme přeci víc než o tágo kulečníku.

To by tak, Pete, to by tak hrálo, uličníku,

nejsi přec tady ´ni doma, ´ni cizí.

Já nepřestanu dřív, než tahle nejistota zmizí.

A stejně jak já i ty víš, že z výpadků a krizí naší paměti

už teď daly by se rubat sochy závrati.

 

Já na trati teď stojím v pevné nerozhodnosti,

ať domácí to jsou k nám nebo hosti,

to ovlivnit já mohu zcela málo,

když se zemí vabank hrál a nebe se mi smálo.

 

Kráčím po bolavém okraji snu,

který nelze vykládat jinak

než životem,

anebo: kdo co udělá, praví, kam jde i nejde,

to vše se sbíhá do jediné rovnice,

která je až krutě jednoznačná a jednoduchá.

Nemá žádné neznámé,

jen koeficienty života a smrti,

kterými jsme dosud opovrhovali.

Dnes ale vše vidíme v jiném, šedivém světle,

a každý náznak jistoty, jíž smrt bezesporu je,

nás naplňuje obzvláštním klidem.

 

Promlouváš k lidem,

ledová královno, ty , která jsi zaskočena

každým altruistickým chováním,

laskavým slovem a obětavostí,

nejraději bys byla, kdyby lidi byli na sebe jako hadi,

abys mohla ty, kdo se svou zlobou odcizili sami sobě,

zasáhnout na jejich nejslabším místě.

 

Jejich marnou ješitnost snadno pokoříš

zdáním jejich dokonalosti,

která má ve skutečnosti takovou oporu

jako vítr ve větvích.

 

 

 

 

 

---