Školní dobrodružství

 Když mě ráno budík dostal konečně z postele, uvědomila jsem si, že dnes máme pochodové cvičení. Nejraději bych se zachumlala zpátky do peřiny a pořádně se prospala. Věděla jsem, že nejsem sama kdo musí takhle vstávat. Ráno jsem jako obvykle nestíhala, takže jsem si v tom spěchu zapomněla svačinu. To jsem ještě netušila, že to bude obrovská chyba. Když jsem přijela na nádraží nastoupila jsem jako obvykle do šaliny, ale dneska jsem uviděla i Elišku s Natkou. Došla jsem k nim a tiše jsem poslouchala, o čem si povídají. Poté jsme vystoupili na zastávce Vojtova a šli pomalu ke škole. U školy jako vždy stála Sára a kolem pobíhala Lucka Š. Jelikož nám přistavují další učebny musíme chodit do školy exitem. Ze začátku bylo hrozné si na to zvyknout, ale po čase se to poddalo. Asi po deseti minutách byly před školou všechny třídy a všichni žáci. Byl tam takový hluk, že bylo zcela nemožné, aby si někdo normálně povídal a nemusel křičet. Pak tam přišla naše paní učitelka a zklidnila všudy přítomný řev žáků. Vytáhla si nějaký papír, kde měla napsaný seznam žáků 7.c, neboli jinak řečeno naší třídy. Když se konečně přesvědčila, že jsme zde všichni, schovala papír a povzbudivě se nadechla a povídá: „Tak jdeme a budeme se držet pohromadě, nikdo se nebude v šalině roztahovat nebo sprostě nadávat!“  Asi polovina třídy ji ignorovala, ale co naplat.   Když jsme nastupovali do šaliny směr hlavní nádraží, tak šalina byla plná. Málem jsme se tam všichni ani nenacpali.  Najednou na zastávce před Novými sady šalina vyjela z dráhy a jeli jsme směr nemocnice u Sv. Anny. Jelikož jsme byly v druhém voze a nedalo se přejít do prvního, nevěděli jsme co se děje a proč tam jedeme. Z ničeho nic všichni cestující zmizeli. Nejvíc asi zařvala Marťa a Nikča. Většina kluků toho všeho využila a posadili se. Ale všichni byli nehorázně zaskočeni a já jsem nebyla výjimkou. Největší strach měla naše paní učitelka. Tohle asi nečekala. Šalina najednou nehorázně zrychlila. Nikdo nevěděl, co dělat, byla hrozná panika. Každého asi už začaly napadat myšlenky své smrti. Všichni jsme se znenadání i s šalinou objevily v temném lese. Rozbušilo se mi srdce. Pohlédla jsem na Janču a viděla jsem asi ten nejzděšenější  obličej co jsem kdy mohla spatřit. Najednou šalina prudce zastavila, takže to nikdo nevybral a skončily jsme všichni na hromadě. Někdo na mě ležel. A neměl zrovna tu nejlehčí váhu. Opatrně jsem se podívala a uviděla jsem Sebíka. „Aha… No nikdo těžší se nenašel?“ Pomyslela jsem si. Nemám nic proti Sebastianově váze, ale přeci jenom jsem o dost menší a slabší. A pak mi došlo, že i já na někom nevědomky ležím. Koukla jsem se pod sebe a viděla Anet N. Hned jsem se začala zvedat a omlouvat se jí. Bhoužel zvednout se když na sobě máte Sebíka není tak lehké. Nakonec se mi to podařilo. Podívala jsem se na tu spoušť. Všichni vypadali hodně zaskočeně a vyděšeně. Ale něco se mi stále nezdálo… Koukla jsem se z okna a viděla jsem palmu. „Cože palma?“ řekla jsem nahlas. „To není možné! Vždiť  jsme v Brně a co tu dělá palma?“ Ohlédla jsem se a nebyla jsem sama, kdo si toho všiml, všichni už stáli na nohách a nevěřícně se dívali okolo. Paní učitelka najednou pronesla: „Jenom klid, jste všichni v pořádku?“ Sborově jsme odpověděli „Ano“. Julka, která stála naproti mně vytáhla mobil a chtěla si něco vyfotit. Asi jí to nešlo, protože začala s mobilem třást. Chantal se jí opatrně otázala „Co s tím máš?“. „Nejede mi mobil.“ Odpověděla skoro naštvaně Julka. Paní učitelka taky vytáhla mobil a ve výraze jí bylo vidět, že je z toho všeho vyčerpaná. Mobil nejel ani jí. Zeptala se tedy „Komu zde jede mobil?“ Všichni si je vytáhli, jenomže nikomu nejel, ani mně. Po celé šalině se začali ozývat nadávky typu „Proč mi nejede telefon?“ Viky tomu dodala korunku a povídá Tomovi Ch. „Všichni tu zahyneme!“  Paní učitelka se ohradila „Viky tohle neříkej dvakrát, tohle není vtipné!“ V tu se Vojta zeptal „Nechcete zjistit kde to vůbec jsme?“  Všichni jenom přikyvovali. Paní učitelka jen nerada svolila. Vyšli jsme tedy všichni pomalu ven. První šla paní učitelka a potom s odstupem šel  Andreas, Vojta a Michal. Za nimi zbytek. Asi po minutě prodírání mezi palmami jsme vyšli na přenádherný palouk. Nedávalo to ani smysl. Šalina, palmy a palouk. Vše to bylo odlišné jako den a noc nebo sen a realita či chleba a bonbon.  Ale musím uznat, že nejnádhernější je dosud ten palouk. Byl jako z obrázku. Všude byly květiny. Vše se zelenalo. Slunce svítilo.  No prostě nádhera. Tom H. si ihned lehl na trávu. Poté to udělala i Anet Ř. Zbytek zkoumal okolí. Vše vypadalo dokonale. Možná až moc. Když se všechno zdálo být v pořádku posadili jsme se do kroužku a začali svačit. Teda až na mě. Svačinu jsem si zapomněla a zjistila jsem to až tady. Janča ale byla tak hodná a dala mi kousek chleba. Všichni spekulovali o tom, kde to vůbec jsou. Nikdo to nevěděl a ani netušil. Nemohli jsme ani zavolat či napsat zprávu. Když jsme všichni dosvačili, začali jsme přemýšlet jak se dostat zpátky. Z uvažování a několika hloupých nápadů jako vylézt na strom, jako v Jeníčkovi a Mařence, nás vyrušilo potichounku šustění. Polovina holek se lekly tak, že se přitulili k sobě a křičeli jak pomatené. Z keříku vyšla obrovská šelma. Tedy abych byla o něco přesnější  byl to Lev. Měl překrásně se třpytící se hřívu podobnou zlatu.  Jeho oči byly korálkově černé a plné zlosti. Tlapy měl veliké asi jako tři ruce vedle sebe a tělo bylo tak mohutně vypracované, že i kluturista by vedle něj vypadal jako uschlá švestka. Nejvíce pohledů, avšak spočinulo na jeho tlamě. Měl velmi ostré a dlouhé zuby a do tlamy by jsme se mu všichni zajisté vešli. Při tomhle pomyšlení nečekaně omdlela Lucka F.  Jako první kdo se vzpamatoval, byla paní učitelka, která na nás začala řvát, ať se ihned evakuujeme do šaliny. Jenže co se nestane! V celém tom rozrušení si nikdo nepovšimnul, že šalina zmizela. Nikdy jsem neviděla takový strach a šok u naší paní třídní učitelky. Vždy byla taková klidná a měla vše pod kontrolou a najednou to vypadalo, že má na krajíčku. Zařvala tedy pro změnu: „ Nikdo se ani nehne, ten kdo se pohne tak jej patrně sežere!“ Takovou výhružku musel uposlechnout každý. Lev tam stále stál a koukal se, kterého z nás sní prvního. Lucka F., se konečně probrala, ale také zůstala jen nehybně ležet. Zhruba po třech minutách, kdy se nepohnul ani jediný vlásek a všichni včetně těch nejstatnějších borců u nás ve třídě měli naděláno do kalhot, lev se otočil a utekl pryč. Skoro to vypadalo, že se čehosi lekl. Všichni si začali gratulovat a objímat se. Paní učitelce očividně spadl kámen nebo rovnou skála ze srdce. Z ničeho nic se začala třást země.                                                                                 Všichni zbaveni slova se propadli do temné černoty včetně mě. Měla jsem pocit, že se topím v něčem podobném želé se žvýkačkou. Nemohla jsem vydat ani hlásku. Kolem mě bylo černo. Začala jsem se bát. Nikdo nikde, kromě temné černoty rozpínající se netušíc kam. Co teď? Zavřela jsem oči a představovala si okamžiky, které jsem v životě zažila. Bylo to jako bych umírala živá. Ano zní to divně, ale také to divné bylo. Přestalo se mi dostávat kyslíku. Začala jsem se dusit! Najednou prudce vstanu. Otevřu oči a rozhlédnu se po pokoji.  Na hodinkách mám 5:00. Zbývá už jen hodina do toho mizerného budíku, nebýt avšak jeho patrně nikdy nevstanu před desátou ráno. Necítila jsem se však vůbec unavená. Přehodila jsem nohy přes postel a vstala. Šla jsem k oknu, ale venku byla černo černá tma. Do chodidel mě studila dřevěná podlaha. Nechtěla jsem nikoho budit. Zalezla jsem tedy zpět do vyhřáté postele a snažila se usnout. Pak najednou zazvonil můj budík a já byla poprvé ráda, že jej slyším. Vylezla jsem z postele a konečně začala nový den.