Adam

Bylo mi devatenáct, když jsme se vzali. Když je člověku devatenáct, bere hodně věcí na lehkou váhu. Pokuty za parkování, odsouzení rodiny nebo recenzi posledního filmu od Marvelu. Když můj táta umřel, trochu mě mrzelo, že si s Adamem nikdy nepodali ruku. My jsme ale v manželství viděli cestu, kterou je nám souzeno se spolu vydat. Středoškolské lásky mají trvanlivost zhruba jako jogurty, ale my jsme věděli, že naše láska bude věčná. Po maturitě jsme se stěhovali do bytu, který stěží pojal naši postel, která se poté stala naším domácím vesmírem. Já jsem si představovala, že v ní proležím celý život a budu číst Annu Kareninu, až dokud mé oči nebudou slepé a mé srdce neselže pod břemenem té nekonečné lásky, kterou budu cítit k Adamovi. On bude vedle mě psát román tak dobrý, že už Annu Kareninu nikdy nebudu mít chuť číst.

 Život je ale jako déšť, jeho kapky nedopadají tam, kam by si člověk přál a člověka vždy smáčí. Abychom si mohli dovolit zaplatit nájem, začal Adam pracovat v továrně na druhém konci města a já jsem začala učit děti ve školce. Potom jsem chvíli pracovala na poště a skončila u pásu, protože učit děti konzumu, a potlačovat jejich přirozenou kreativitu, jsem nedokázala. Stejně jako jsem nedokázala vyhovět šéfovi, když mi strčil ruku do klína.

Nebyly to ani dva roky, když se Adam po několika týdnech vrátil z nemocnice o pravou ruku lehčí. Stroj, který obsluhoval, se zaseknul a k tomu, aby zase začal fungovat, bylo potřeba lidské oběti. Adamovy oběti. Když si bral jeho paži, nezapomněl se nožem otřít i o jeho obratel. Adam si ale zachovával svůj pozitivismus, vtipkoval, že se mi bude lépe ležet na jeho hrudi. A jeho nebude mravenčit ruka, když na ní usnu. Odešla jsem z práce a vyřídila v celé té pavučině úřadů možnost zůstat doma a starat se o něj. Stěží jsme vyžili. Byla jsem jen krůček od svého snu ležet doma s Annou Kareninou, po boku milovaného muže. Adam byl ale pravák a z mužské hrdosti se odmítal učit psát levou rukou. A položit na psací stroj jen jednu ruku je prý neúcta ke všem velikánům, co se ho kdy dotkli.

Nezačal pít. Nebyl agresivní. Neschopnost z něj neudělala trosku ani mu nezměnila jeho osobnost. Byl stále neutuchající optimista, který mě rád pozoroval, když jsem se u něj starala o věci, o které se sám postarat nedokázal. Často vtipkoval, že aspoň touhle cestou jsem nepřišla o plíny a krmení. Projevoval neuvěřitelný vděk, děkoval za každou sklenici vody, za každé namazání proleženin. Jestli se někdo změnil, byla jsem to já. Byla jsem agresivní, neschopná pochopit, jak je možné, že si zachovává zdravý rozum a životní sílu, když je z něj v podstatě jen stín muže, kterým býval.

Láska, kterou jsem k němu cítila, se nevytratila, ale roztříštila se do směsi nenávisti, lítosti, starosti a pochopení. Věděla jsem, že trpí, že se mu v noci špatně dýchá. Že má bolesti, ale ne takové, které by ho nutily přemýšlet o smrti. Často jsem si říkala, že je jediný mrzák na světě, kterému by přiložení polštáře k obličeji a chvilkový tlak neulevil. Neměl ze života nic, a přesto měl důvod žít dlouhý a spokojený život - mě. Občas se mi sevřelo srdce, když jsem si uvědomila, že bych bez něj nedokázala existovat. Potom ale přišlo vystřízlivění a mince se z lásky otočila na nenávist k němu, že mi ukradl život, a ještě více k sobě, že jsem schopná mít takovou myšlenku. 

Byla jsem na něj zlá. Občas jsem ho uhodila do nohy, když spal, protože jsem věděla, že nic necítí. Zdávalo se mi, jak mu lámu prsty u nohou a on se pořád blaženě usmívá. Jeho nezlomný duch dokázal toho mého přerazit vejpůl. Nevěděla jsem, co k němu cítím, jestli může mít láska i takovou podobu. Kdykoliv se mi zdálo, že přestal dýchat, ustrašeně jsem se nakláněla nad jeho obličej, jestli mi jeho dech nadzvedne vlasy.

Když jednou skutečně přestal a odjel do nemocnice, můj domácí vesmír se změnil v černou díru. Nemohla jsem spát. On měl svou kyslíkovou láhev u postele, já jsem na té svojí spala. Ve spánku jsem ho milovala, ve dne jsem ho nenáviděla. Odřízla jsem se i od toho mála, co mi z okolního světa zůstalo. Obíhala jsem kolem Adama a bála se, že když vyhasne on, vyhasnu spolu s ním.

Když jednou přestal dýchat nadobro, nastala noc. Milovala jsem ho neustále, všechny ty střípky se zase slily v jeden. Už nepřicházela nenávist. Ulehala jsem k němu se srdcem přeplněným citem a už jsem ho nikdy nechtěla opustit. Četla jsem mu Annu Kareninu. Starala se o něj, protože teď potřeboval víc péče, než předtím. Nehnusil se mi ani za mák tolik, jak se mi hnusil předtím. Až doteď, kdy jsou moje ruce zvrásněné, a já se bojím, že až jednou přestanu dýchat, zase pocítím jeho nekonečný optimismus.

Ale vím, že naše láska přetrvá. Možná se roztříští, ale bude věčná.