Drak

Pluje si jak vítr, po nebi drak
na ztracené koráby shlíží
má v hlavě vytesáno desatero pravd,
co bolí nejvíc, když se víčka klíží

Dívá se na bolest prázdných polí
jež dávno po žních sežehnul mráz
a vidí světlo chamtivých loučí,
co spalují ty bytosti v nás

Směje se krvi tekoucí po rukou
těm karmínovým příslibům míru
v bílém rouchu proklíná, ovečku dravou
co káže vodu, topíc se ve vínu

Pálí ho jizvy, jež vbodly ostré dýky
diví se chladným těžkým mřížím
plive na zbytky té marnivé pýchy
zrozené v utrpení na svatém kříži

Však nejvíc bolí, bezedná hloupost lidí
víc než plamen, co laská kůži
víc než hroty, co do masa se vpíjí
než něha, krásných krutých růží

Těm růžím ukuli masky z medu
hlasem milujících se večernic
duši vytesali ze špinavého ledu
hladově teď vyjíc na měsíc

Šepot bludiček, tichý šelest nočních můr
hasí lampy a láme srdce
laciné divadlo podlých stvůr
co tak snadno z cesty svede

Bohů se ptá, co je to za místo
drápy v kůži zaťaté
kolem vír chaosu, a prázdno
to bdí a spí, duše ztracené