Pochod srdce do tmy 4

Za dveřmi se táhla malá místnůstka. Měla tvar kruhu. Stěny zdobily překrásné ručně tkané gobelíny s motivy bojujících lidí a i zvířat. Strop a podlahu naopak pokrývaly jednoduché a do modra zbarvené koberce.

Uprostřed této místnosti stál černý stůl. Nevím jestli byl z kamene, nebo nějakého lakovaného dřeva, ale rozhodně nebyl obyčejný. Vyzařovala z něj neobyčejná moc a hlavně mě pohled na něj velmi uklidňoval a uspával.
Byl hladký a velký tak akorát na večeři pro šest lidí. Už jen židle přinést.
Alex si stoupl přesně čelem naproti mě a pohladil něžně stůl. Teprve, když jsem sledoval jeho prsty, tak jsem si všiml malých rýh, které kazili tak perfektní povrch.
Přistoupil jsem blíž. Teprve z dostatečné blízkosti jsem mohl spatřit, že je to kamen. Jemné mapování po povrchu z výšky znázorňovalo divokou bestii držící jemnou dívku v náruči. Skoro jak pohádka o červené karkulce, nebo spíše tak jsem vždycky chtěl, aby to dopadlo. Samozřejmě ještě s pár detaily navíc, které bych si velmi rád nechal pro sebe.
"Chestere?" vyrušil mě z úvah Alex.
"Ano?" hloubal jsem nad rytinou a vytahoval svoje fantazie z mládí.
"Přestaň myslet na blbosti a poslouchej mne. Teď budu chtít, aby jsi se položil na tento posvátný oltář. Hlavou na jih a pokusil se myslet pouze na to, co ti budu říkat a hlavně aby jsi byl naprosto ticho. Myslím to naprosto vážně. Jestli hlesneš, urvu ti něco, co by jsi jistě ještě někdy rád viděl pohromadě."
Absolutně získal mou pozornost. Že by to bylo díky zmíňce o násilí? Přeci jen jsem citlivý hoch.
Podíval se na mě tím svým pohledem - už to bude?
Tak jsem se na něj podíval pohledem - už jdu a vylezl jsem na stůl...teda posvátný oltář.
"Ehm...já bych velmi nerad rušil tuto obřadní chvilku, ale kde je kurva jih?"
"No to s....," hluboce si oddychl a nejspíš napočítal do deseti.
Ukázal na opačnou stranu než jsem si myslel já.
Nasměroval jsem se podle pokynů a hleděl na strop. Musel být hodně vysoký, protože v tomhle jemným osvětlení malých lucerniček na stěně kolem stolu,oprava oltáře, opravdu nebylo vidět nic, než absolutní tmu. Co tmu, černočernou černotu, co černotu...
"Stihej Matai.....Já Alexandrian z rodu Ilui syn rodu Královských prosím o vyslyšení dávných starších."
Světla zhasla. Paráda, takže neuvidím absolutně nic.
Místností se linul šepot snad tisíců hlasů a přitom se slévali v jeden. Po těle mi klouzali miliony jemných rukou a přitom se mě nikdo nedotýkal. Začal jsem Alexe podezírat z velké swingers párty.
Šepot zesílil na nesrozumitelné mumlání a odříkávání různých slov, který jsem nikdy neslyšel.
"Chestere, jsi si vědom toho oč tě žádám a co pro tebe znamená tento rituál?"
"Ano."
"Pak staniž se neodvratitelné s požehnáním Lestata a Anny."
Čekal jsem. Čekal jsem snad věčnost než se to stalo. To o čem jsem jako malý tisíckrát snil. Pokaždé, když se naši hádali a otec mlátil matku a vyhazoval ji z baráku. Pokaždé, když mi kluci na škole nastrkali připínáčky do kalhot a přinutili mě si sednout. Kolik jsem probrečel nocí a modlil se ke komukoliv, kdo by mi mohl naslouchat. Usínal jsem vždy s knížkou o Drákulovi a chtěl být jeho syn, abych se všem mohl pomstít tím nejhorším způsobem.
Ani jsem nehlesl, když se jeho ústa dotkla mé ruky a zuby mi projeli kůží.
Cítil jsem jak mě opouští krev a všechno mé příkoří. Odtékalo jako zkažené krev pryč. Pak jsem upadnul do bezvědomí.

Zamrkal jsem očima a zjistil, že místnost je osvětlená. Akorát trošku méně než předtím. Ne počkat! Vždyť já vidím rozmazaně. Zamával jsem si zděšeně rukou v které měl být otisk zubů od Alexe.
"Jak se cítíš?" zeptal se Alex.
"Jak po deseti pivech. Slabě a dobitě a rozčarovaně. Myslel jsem, že se teď ze mě stane superman. Jako že vyskočím a budu nepřemožitelnej. Ale místo toho si nevidím ani na ruku." mírně se mě zmocňovalo rozzlobení.
"Počkej chvilku. Ani hvězdy se neobjevují najednou," pokáral mě Alex.
"Vypadám snad jako nebe?" odsekl jsem.
Plesk!! Takový poulíček jsem nedostal ani nepamatuju.
Ruka se zaostřila. Viděl jsem si nehty! Hurá, bouchněte šampáňo!
Pomalu jsem viděl ostřeji. Sekundu po sekundě jsem viděl jasněji. Rozpoznával jsem drobné detaily na gobelínech a dokonce jsem uviděl tu nádhernou malbu na stropě. Jen by tam mohlo být asi něco veselejšího než mapa světa s malými krabičkami.
"Chestere vidím, že již vidíš. Máš samozřejmě některé vlastnosti lepší než člověk, ale i upír se musí učit tomu, co v něm je. Stejně jako lidé všemu po narození"

„ Přirovnáváš mne k batoleti? Tak to doopravdy dokáže pozvednout náladu a sebevědomí každému mladému muži,“ usmál jsem se ironicky.

„Na vás mladých lidech je zajímavá jedna věc. A to vaše absolutní přesvědčení, že vše víte nejlépe. Přeci jsi viděl tisíce filmů a přečetl hafo knih, abys dostatečně věděl, co tě čeká. Ale poslouchej dobře, nemáš ani ponětí. Nejsi nesmrtelnej, nejsi superman, nejsi x-men a ani se netřpytíš na světle. Jsi teď lépe geneticky vybaven, než obyčejní lidé a tvá potrava se bude skládat z příjmu krve. Ale není nezbytně nutné vysávat lidi na ulici. Máme jiné metody krmení se a hlavně to neříkáme na potkání. Pamatuj si, že tvá nová rodina má pravidla, která se nesmí porušit. A jedno hlavní zní: Nebudeš se světu prezentovat a budeš lidstvo sledovat z povzdálí a v tichosti,“ zamračil se Alex a díval se na mne přísným otcovským pohledem. Lícní kosti se mu stáhli a jeho demonstrativnost se tak prohloubila.

„Chápu, žádná diskotéka na světle a být tajemný, jak hrad v Karpatech,“ jeho pohled mi právě nechal explodovat hlavu , „ je mi to jasné. Jsem prostě zatracený stejně, jako za živa, s tou změnou, že teď to nikomu povídat nebudu.“

„ Jsem rád, že si rozumíme. Pojď, chtěl bych si s tebou připít na tvé narození a pak půjdeme domů, abys si mohl odpočinout a nabrat sílu.“

Alex ukázal ke dveřím, kterými jsme přišli. Stál tam, jako antická socha a čekal na moji reakci. Nikterak nekomntoval můj malátný sesun z kamenného oltáře. Když jsem rukou sjížděl po rytinách, tak jsem cítil každý prohyb a moje předchozí představa o rytině ztratila zcela ssvou vizi.

Nebylo to zvíře, ale upír a nebyly to stránky z kamasutry, ale jemné výjevy z předváření člověka na upíra.

Když jsem stál na nohách a odhodlal se vykročit, tak jsem zpozoroval v koutě stojící postavu. Byl to docela vysoký a svalnatý muž. Odlepil se od stěny a pomalu kráčel ke mně a Alexovi. Jeho tvář byla velice přátelská na to, že patřil mezi upíry. Žádné propadlé kosti, žádné ustarané pohledy plné rozvážnosti a moudrosti. Jeho oblečení se ale vůbec nehodilo do tohoto klubu. Měl na sobě smoking s kravatou a černé společenské kalhoty a polobotky.

„Lestate, můj pane,“ poklonil se Alex uctivě.

„Dobrý večer, Alexi a dobrý večer i tobě Chestere, chtěl bych tě jako první přivítat do naší velké rodiny a pogratulovat ti k novému životu. Je mi jasné, že nejsi zvědav na nějaké formality a jistě se ještě hodně naposloucháš všech možných zákazů a možností od Alexe. Jsem Lestat, ždáný přídomek, který by nutný, nebo který by jsi si zapamatovatl,“ usmál se mile , „ Jsem synem Alexandrie a mohu se skroměn označit za korunovaného spravovatele Samaelské říše z Iluovi strany. A tak se nazývá tvá pokrevní linie – Iluova a tvůj domov je Samaelská říše. To jen malá uvívatcí zdvořilost, abys věděl, kam patříš,“ po celou dobu se na mne usmíval a vyzařoval z něj klid a vyrovnanost. Přistoupil ke mně velmi blízko a podíval se mi do očí.

Jeho oči nebyl vůbec milé...ne tedy takto zblízka. Chtěl jsem vykřiknout anebo ho něčím vzít přes halvu. Jeho oči bodali studeným žárem a spalovaly mi mysl pokaždé, když jsem se snažil neuhnout s pohledem. Milosrdně se otočil k Alexovi.

„Chtěl bych Vás pozvat na drink, mé apartmá je prázdné a pro slabšího jedince, kterým teď chvilku Chester bude, tam je adekvátní prostředí. Nenamítáš-li nic můj příteli.“

„Naopak, s radostí přijímám. Jsme poctěni touto nabídkou,“ uklonil se zlehka Alex. Birokracie....nikdy jsem ji nechápal a byla mi cizí. Přišlo mi to, jako olizování bot, kdy jste nikdy předem nevěděli, jestli na té botě není nějaké hovno.

Alex mne pobídl a doprovodil mne ke dveřím. Šli jsme za Lestatem do jeho královského apatrmá, které se nacházelo nad tanečním parketem. Zváštní, před tím jsem si ho vůbec nevšiml. Musel jsem překonat několik schodů a ač to pro mě v tu chvíli byla Spartan race, tak jsem na sobě nedal nic znát.

„Lestat, celkem známé jméno nemyslíš?“ zeptal jsem se hned, co se moje prdel doktla koženého polstrování na gauči. Opřít nohy o skleněný stoleček jsem se neodvážil.

„Ano, mezi lidmi ano. Jako by nedokázali vymyslet nějaké jiné, originálnější jméno. Smutné a zábavné zároveň.“