Měkká bezpečná klec

to je tak když si po deseti letech vzpomenete na svůj profil na Písmáku...a zjistíte, že v patnácti a pětadvaceti jste pořád ten jeden samej a stejnej člověk. další zastávka třicetpět.

Žili jsme ve světě

Bez ostrých hran a rohů

Jen jemně vypolstrované stěny

Měkká bezpečná klec

 

V té kleci jsme žili spolu

Dvě malá pokusná zvířátka

Schoulena v sobě

Jeden pro druhého

 

Jednoho dne však někdo vyrval násilím

Otvor do měkkých hebkých stěn

A my valili naše velká naivní očka

Do špinavého světa reality

 

Snažili jsme se držet pevně

Toho druhého a té hebké kluzké látky

Ale padali nenávratně dolů

Mezi špínu, hnus a pach té nové doby

 

A najednou začal se odevšad na nás usazovat

Prach bolesti, strachu, procitnutí a zklamání

Prodírali jsme se džunglí nepoznaného sami

A zakoušeli zvrácenosti tohoto nového světa

 

Dvě ubohá nevinná zvířátka

Násilně vypuštěná na svobodu

 

Ale zvykli jsme si

Přizpůsobili nové situaci

A pomaloučku polehoučku

Začali brát tento nový svět za vlastní

 

A teď tu jsme

A rozhlížíme se

A v srdci neurčitě bodá

 

Hmatáme v prázdném prostoru jako slepci

Hledáme něco dávného, co nám schází

Cítím dotek tvé ruky

Je hebká, něžná a tak známá

 

Cítím ji skoro, jako by tu pořád byla

Naše měkká bezpečná klec

---