Jedna zábava léta 2014

„...kdyby tam stála stovka žen, vyzvu ji k tanci a to netančím...“ právě doznívalo v hospodském sále. Všichni ještě postávali uprostřed a usmívali se, když přišly... Nikdy tam nebyly a styděly se, ale překážky se překonávat musí, takže hlavu vzhůru. Všichni sledovali bílou sukni, ty kraťásky, a dvě modrá tílka. Vyšší brunetce, té s tou sukní, občas prosvítaly z pod vlasů kulaté blýskavé náušnice, kdežto nižší s červeným melírem ležel ve výstřihu zlatý řetízek. Co nejrychleji přešly celý sál a usadily se u příbuzných. Díky bohu, jim tam drželi místo.

 

Nikdo je neznal. Všichni byli takový...

„Hej kluci. Kdo je to?“

„Nevím, ...“

„Já taky ne.“ kroutil hlavou.

„Neznám.“

„Asi budou od Martínků. Docela se s nima baví.“

„Ale koukni, teď si třesou rukama s Čertojc a co Chemik?“

„T-t-t-ak tohle je v-v-výzva p-pánové.“ zakončil debatu kapitán družstva dobrovolných hasičů, trpící menší řečovou vadou, a pozval celé družstvo na panáka na kuráž. Ťuk, ťuk, ťuk o desku a na ex. Milánek se nepřestával divit. Kdyby kluci chtěli jednoho nebo dva, ale oni si dali každej čtyry. Ach ouvej. „Ti ožralové moji,“ pomyslel si, „vždyť oni mi tu dělají největší útratu.“ „Chlapi, jestli vám můžu radit, počkejte do dámský volenky. Ať holky ukážou, co v nich je.“ koukali na barmana trošku překvapeně, ale když se jim ta informace konečně dostala přes všechno to omámení až někam k mozku, významně na sebe pohlédli a shodli se: „Počkáme!“ s tím v nich zmizela další runda.

„Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, tak...“ začal Štítovský valík. Všichni si našli dvojičku a pustili se do mašinky. Dokonce i slečny se zvedly ze židlí. A to bylo něco. Ony se snažily zalíbit, takže kroutily zadky jak to šlo. A i kdyby to nedělaly, tak měly vyhráno. Měly skvělé rysy. O sedacích partiích radši nemluvit, protože žádný pár očí se od nich nemohl odtrhnout. Ale sahají jim ti kluci alespoň po kotníky? Troufnou si teď, po tom všem? Co když jsou ty ženské přece jen nad jejich úroveň?

„Chlapi. Já potřebuju ještě drink.“ zadrmolil proudař.

„N-n-ne! Nikam se ne-ne-nejde. Za chvíli bude dám-ská v-volenka.“ rozkaz je rozkaz.

Valík jel dvakrát za sebou, jako vždy, aby zábava nestála, nebo v tomto případě spíše neseděla.

 

„Alespoň něco jsme si užily, když ani ti kluci nepřijdou.“ rozproudila hovor udýchaně, „A to přitom pořád tak koukají.“

„No jo no.“ zasmála se druhá. „Myslíš, že se jim líbíme? A kterej se tobě líbí nejvíc?“

„No já nevím.“ zahleděla se zasněně jejich směrem i přesto, že už od odpoledne znala odpověď, „Asi pětka.“ snažila se říct bez známky citu.

„Adam, vážně?“ podivila se Linda. „Neříkala jsi náhodou dneska při tom fotbalovym zápase, že je příšernej?“

„No to sice...ehm..., ale jen proto, že ho nemáš ráda. Já jsem jím úplně unešená. A kouká sem nejvíc!“ byla nadšená.

„Ale nepřeháněj!“ spustila ostřeji.

„Vždyť jsem jen...“ doříct to nestačila, protože si obě moc dobře všimly, že hudebníci se již připravují. A i kdyby jim to čirou náhodou uniklo, tak jim to teta pro jistotu oznamovala: „Tak holky...“ začala pěkně z vesela tím svým pisklavým hláskem, „už víte pro koho půjdete? Začíná se!“ Při těch slovech se zvedla a došla si pro strejdu. No nejsou oni krásný pár? Hodí se k sobě. Jsou spolu tak šťastni. Opravdu, jak se po tolika letech vůbec ještě snesou? Tak se k sobě roztomile tiskli. Po první písničce šel strejda koupit tetě za odměnu pověstný bílo-červený karafiát, který prý vydrží ve váze i čtrnáct dní. A když přišli, trošku se do obou opřeli: „No tak kde máte kytky? Holky, vy jste pro nikoho nešly?! No to se styďte. Tady jste na vesnici. Proboha nedělejte nám tu ostudu a šupajděte pro nějakýho hasiče. Takovej výběr letos a vy tu sedíte jako pecky...“ něco na ten způsob pokračovalo ještě jendu písničku, až se pak Monika osmělila. Hrozně nerada dostávala od někoho vynadáno. A tak moc nenáviděla, když někoho zklamala, že už konečně vzala situaci do svých rukou. Měla pocit, jako by celý sál koukal jen a jen na ní. „Bezva“ prolétlo jí hlavou, ale už nemohla změnit plány. Pomalu, ale jiště zamířila k protějšímu stolu. „Kam jít? Vlevo nebo vpravo.“ Nohy jí vedly snad samy a optala se prvního, který jí přišel do cesty. Chlapec ve žlutém tričku. Dobrá volba. Sice vůbec nebyl místní, žádný hasič, ale ušel. Na první tanec a první získanou kytku to nebylo vůbec špatné. Když přišla s kytkou ke stolu, všichni na ni s obdivem hleděli. „Tak jó.“ řekla si tedy, rty odkryly bělostný úsměv a rozběhla se přes celý sál k témuž stolu, kde si vybrala jinou oběť. Tentokrát nejlepší dnešní fotbalista se skvěle udržovaným knírkem. Poměrně urostlý a vysokoškolák. To kdyby věděla dřív. Příjemně se s ním bavila a snad i něco přeskočilo, ale to už končila píseň a ona musela pro kytku a ke stolu. Začínalo jí to připadat trapné, ale začalo to být i zábavné..:„Linduš, pojď taky pro někoho, prosím, nechci tam porád chodit sama, prosím prosím.“ zkoušela psí oči.

„No to bys mohla Lindo, to bys mohla...“ přidali se příbuzní. Vše bylo jasné.

Obě vstaly. Hodily na sebe ostatním nic neříkající pohled a postupovaly k onomu stolu. Zkusily vybrat opět náhodně. Monika shodou okolností ukradla Lindě jejího vybraného, čímž jí donutila jít poté ještě jednou. Ovšem neudělala to schválně?

Když už se blížil konec rozdávání kytek, odhodlaly se. Obě si zašly pro kluky, kteří se jim líbili nejvíce. Monika měla štěstí. Cítila se jako v sedmém nebi, protože ten její jí koupil kytku a požádal ji ještě o jeden tanec. Vypadalo to s ním nadějně. A Linda si konečně zatancovala s jejím původně vybraným, který pro ni chodil pak celý večer.

„Tak co holky?“ koukali na ně všichni u stolu, když se vrátily. „Tedy Moni, jak si tam pelášila, to byla rychlost, jsme se tomu tady hrozně nasmáli.“ uchychtla se teta.

Moničiny oči v sloup neunikly asi nikomu, ale vtipkování nepřestalo do teď. Vždy, když ji vidí, musejí si rýpnout, jak byla aktivní. Ovšem dnes už se nečervená tolik jako onoho večera. Do tváří jí naběhl takový odstín, který by ani umělec ze všech odstínů červené nenamýchal. Chvíli mlčela.

Ani Linda nezůstala klidná. Chodili pro ni úplně každý tanec, takže byla utahaná, bleptala páté přes deváté, a asi taky byla zamilovaná, a jak. „Linduško, nechceš si dát na chvíli pauzičku? Chichi. Děvče jedno nezbedný.“

Zakroutila divoce hlavou a už pádila. Byla tak šťastná. Monika jí to přála, ale už toho celého měla dost. I sobě samotné už přiznala, že se jí líbí pohled na toho blonďáka, jenže on víckrát nepřišel. Kvůli jejímu unáhlenému výběru chodil pořád a pořád jen jeden, až skoro začínala mít alergii na žlutou. Opravdu. Prvních pět kol ještě šlo, ale potom...Ani to nedokázala vysvětlit. Bylo to jen něco, co se zkrátka nedá popsat, ale příšerně jí tím vadil. I Linda s ním jednou tancovala a Moničiny pocity naprosto chápala. Shodly se, i když to nebylo nic nového. Až na čas vstávání, což pro Lindu bylo kolem jedenácté, kdežto pro Moniku kolem sedmé, si celkem rozuměly.

Tak večer ubíhal dál a bylo na něm něco extra. Děvčata byla tak nějak spokojená, ale Monika už se vážně modlila, aby byla zábava rozpuštěna. I když je pravda, že párkrát se neobjevilo žluté tričko, místo něj přišel jakýsi náhradník, který se oboum začínal docela zamlouvat. Byl to Pětka. Právě pro tyhle tance tam chtěla zůstat. I ten zlomek šancí ji učinil šťastnou natolik, že když tancovala s jinými, dokázala se usmívat. Stejně byla duchem nepřítomná. Vlastně v duchu tancovala s někým jiným.

 

Modlitby vyslyšeny nebyly. Hlavní pořadatel, Čert, byl rád, že se mladá děvčata jako ony baví, tak připlatil tomu skřehotajícímu duu. Hrálo o hodinu déle, než bývalo zvykem. Super. Monika už to nemohla vydržet. Bože. Ale nikdo to nechápal. Co se dalo dělat. Nechtěla sobě ani nikomu jinému kazit večer.

„Linduš, já už tam nechci, prosím, nemohly bychom už jít?“ celá se klepala při poslední pauze na záchodě.

„Ale no tak. To zvládneš. Já vím, že je divnej, ale to zvládneš. Už bude konec.“

Místo odpovědi přikývla. Koukla se do zrcadla a usmála se. Usmála se tím falešným věrně známým úsměvem, který používala vždy, když jí bylo něco nepříjemné. Co by pro ni neudělala. Viděla v těch modrých očích touhu, viděla všechno. Tak s úsměvem prohlásila: „Jdeme na to!“ A šlo se. Poslední půl hodinka. Dala se přežít. I když ve chvíli, kdy na poslední romantický tanec zhasli, to vypadalo jako Moničin konec. Úsměv povadl a vše vyřešil útěk na záchod. Jo, kdyby se dalo od všeho někam utéct. Kdo by to neudělal. Jenže po chvíli tam vtrhla nic nechápající teta a hezky jí vyvedla ven. „Ale no tak.“ zazněl přísný hlas. „Utíkej to tam odtancovat, někdo tam na tebe čeká.“ roztomile se zašklebila.

„Ale ne.“ hlesla jen, otočila se. Ruka do ruky, druhá ruka na rameno, vzpřímený postoj. Raz, dva, tři, dva, dva, tři... Žluté triko, už se ani nesmál. Buď byl ožralej a nebo konečně poznal, že se jí to nelíbilo. Blbost. To moc lidí objevit nedokáže. Falešný úsměv spraví všechno. Navíc je to chlap.

...„první polibek tadadadá...a né ten máminej...“ byla to krásná písnička. Prý od nějaký skupiny od Rakovníka nebo odkud. Do teď si jí obě zpívají. Jedna si při ní představuje co se stalo, druhá si vymýšlí co by se mohlo stát.

 

K ránu obě dotancovaly domů. Vůbec, ale vůbec se jim nechtělo spát. Vypily nejméně šest kol s rumem, každá. A byly příliš hyperaktivní. Někde vyhrabaly cédéčko Náš rok 2013, na němž byl přehled a videa ze všech akcí z minulého roka. Jasně, že chtěly ty kluky znovu vidět. Obě si nějakého vybraly a doufaly si v něj.

Až nakonec ulehly s ranním kokrháním každá blábolící o něčem jiném.

 

 

 

---