Továrna na paštiku 1/3

Krysy a prasata bojují pospolu proti kočkám a zotročeným koloniím. Svět kanálu je neustále v ohrožení a jenom dokonalá paštika může obrátit směr dějin. Nebo snad ne?

Bylo jedno obrovské město a mrakodrapy v něm sahaly až k nebesům. Zde žilo na deset milionů lidí úplně nevědomky, že pod chodníky, silnicemi a budovami leží ještě jedno město. Mnohem rozsáhlejší, plné tunelů, bočních odtoků a úzkých trubek. V tomto temném, přidušeném světě kvetla civilizace krys. Stovky krysích kolonií se přiživovaly na rozmařilosti člověka a žily si ze zbytků, které jim lidstvo ve velkém dopřávalo. Nikdy v historii se krysy neměly tak dobře, ale i přesto musely svádět bitvu o holé přežití.        

                V jedné takové kolonii se již brzo ráno vstávalo. Krysí úderníci vylézali ze svých hnízd postavených z krabic od spotřebičů a společně se vydávali na rozviklaných bárkách po proudu strouhy. Loďky, spíše vory stlučené z prken a umělohmotných lahví, se kymácely v rychlém toku kanálu a dělníci jen taktak odháněli věčnou tmu podzemí slabým světlem lucerniček. Každá cesta pro ně byla výzvou, zda doplují v pořádku nebo se rozbijí o břeh strouhy.

                Když dorazili na místo určení, přivázali své koráby k molu a jako jeden muž se masa krysích tělíček nahrnula do velké podzemní místnosti plné strojů, drátů, výrobních pásů a trubek. Někteří z dělníků se postavili ke stroji, ze kterého vycházela pára a ze všech směrů do něj vedly pásy se surovinami. Jako nějaké nenasytné zvíře do sebe stroj chrlil další a další maso, koření, zahušťovadla a sůl. Jiný stroj zase polykal dlouhé koberce plechu, aby z nich vyrobil na chlup přesně stejné konzervy. Takových strojů tam bylo několik, ale i tak většinu práce musely odřít drobné ručičky krys.

                Než však směna mohla začít, musela proběhnout zahajovací schůze, které se účastnil krysí starosta a spojenci krys - prasata.

                Otevřela se vrata od paláce prasat a do továrny napochodovalo devatero prasátek všechna stejně vykrmená a chrochtající si do kroku. Za nimi šel krysí starosta, který bydlel v paláci s prasaty a žil si ze všech krys v kanálu nejlépe, neboť si ho prasečí ochránci vydržovali cukrem. Nikdo proti tomu nic nenamítal, vždyť hájil zájmy krys, pracoval prý každý den šestnáct hodin! Za to si zaslouží to nejlepší, domnívali se krysí dělníci.

                Slavnostně se spustily po zdech továrny černé vlajky s bílým kruhem v černém poli a zazněla triumfální fanfára na oslavu toho, že všechno se daří. Že krysy a prasata jsou nerozlučitelní spojenci na život a na smrt.

K řečnickému pultu přistoupilo jedno z prasat, trošku hubenější a mladší než zbylá osmička, ale o to agresivnější.  Začalo hovořit: „Naši přátelé, drobní a pracovití kamarádi, žijeme spolu v té nejlepší symbiose zvířat, která kdy byla možná. Můžeme být hrdí na to, co jsme dokázali, co dokazujeme každý den a na všechno dobré, které nás teprve čeká.“

Krysy začaly tleskat a pištět. Několik z nich se začalo honit mezi stroji ze vzrušení, které bylo velmi nakažlivé a brzy opanovalo celou místnost.

Prase řečník však pokračovalo: „Ale naši odvěcí nepřátelé kočky chtějí tuhle symbiosu rozbít, nás chtějí prodat na jatka a vás zotročit a postupně sežrat! To nesmíme nikdy dopustit!“

Opět potlesk stovek paciček a ohlušující pištění.

                Prase se odmlčelo a čekalo, až přestane hluk. Poté znovu mluvilo: „Musíme být tvrdí, udržet naše pozice a zachovat naši symbiosu, ze které tolik všichni těžíme! My prasata jsme silná, jedno prase dokáže pobít mnoho koček, ale bez vás, naši malí přátelé, nikdy nebudeme mít dostatek paštiky, abychom zvítězili. Bohužel nám příroda nenadělila šikovné ručičky. Nemáme tu jemnost a cit jako vy. Proto vám říkám, přátelé, teď a tady, jděte a pracujte pro vítězství. Vyrobte dostatek paštiky, abychom jednou pro vždy vyhráli tuhle válku! Kočky a jejich otroci podlehnou! To já přísahám.“

Armáda krys se vrhla ke strojům a za velkého jásotu začala pracovat. Mašiny na výrobu paštiky polykaly do sebe zásoby, chrčely a kouřily. O kus dál poté hotovou paštiku ládovala četa krysáků do konzerv a další parta pak kutálela konzervy do skladiště, kde si pro ně každé odpoledne přicházela prasata. Nikdo se příliš neptal, proč prasata potřebují paštiku nebo jaké pozice je třeba udržet ve válce s kočkami. Vlastně žádná krysa v továrně kočku za svůj život neviděla, ale všechny se jich pudově bály. Už jen to, že jiné krysy neměly štěstí a skončily v hrozném otroctví koček, nahánělo hrůzu. Strach je hnal do otrocké práce až na samotnou hranici vyčerpání a také je chtě nechtě donutil vážit si prasat, která pro ně každý den nasazovala život tam někde na povrchu v kruté válce.

Po práci se znavení úderníci nalodili na lodičky a plavili se zpět do svého kanálu.  Na střídačku vždy několik krys muselo plavat ve vodě a za sebou táhnout svoje kamarády proti proudu strouhy. Nikdo si však nestěžoval, takový byl jejich život a osud. Krysa si neumí stěžovat, že musí obývat zapáchající kanál a žít v temnotě.  Bere to jako přirozenost. Někdo pobíhá po čerstvém vzduchu na savaně, jiný přelétává přes hory a někdo prostě je až po čumák v lidských výkalech.

Až k večeru se dělníci dostavili domů a posedali u zakalené strouhy, která pramenila kdesi v neprozkoumané tmě a končila opět v prázdnotě. Tu se přivalila vlna a přinesla sebou zbytky jídla. Malí chlupatí pracanti do sebe soukali hranolky z rychlého občerstvení, zbytky ryby, napůl okousané jablíčko nebo meloun. Všichni jedli a říkali si, že se to prasatům zase podařilo uhájit jejich kanál před útoky koček. 

Pozdě večer zhaslo i to poslední světlo v baráčcích z krabic od vína, džusu a mléka, a jenom několik lucerniček odhánělo černočernou tmu do koutů kanalizace. Rozhostilo se ticho, které rušilo občasné zašplouchnutí v kanálu.

Z temnoty se však vyřítilo zlo. Nestalo se to už nejméně pět krysích generací, ale na tichých člunech zaútočilo přepadové komando, které pod pohrůžkou smrti vyslaly kočky. Započal nemilosrdný boj na život a na smrt. Krysa krysu probodávala jehlou nebo řezala žiletkou, ale primárně se bojovalo jako před tisíci generacemi pomocí zubů a drápů. Kanál se zbarvil krví. Výkřiky a pištění se neslo široko daleko kanálem a ohlašovalo zuřivou bitvu. Do čela obrany se postavily nejsilnější krysy a snažily se držet útočníky daleko od mláďat a rodiček. Mladí a nezkušení krysáci se mezitím vydali bočními uličkami a odtoky, aby přepadli nevítané hosty z boku.

Jeden kousanec nezabije ani nejslabší krysu, ale jeden kousanec od padesáti krys už přemůže i dobře vycvičené nájezdníky. Ti neměli i přes nespornou výhodu bleskového útoku šanci proti početnějším obráncům. I přes ztráty obyvatelé kolonie uchránili svoje obydlí a do posledního nepřítele je nemilosrdně pobili. Bylo to velké vítězství, ale s příchutí hořkosti, neboť i mnoho obránců zaplatilo životem. Přeživší je prohlásili za hrdiny, jako kdyby jim to mělo navrátit život do žil.

Ráno se vyskládali mrtví obránci i útočníci na břeh kanálu a po proudu se vyslala prázdná loď jako znamení smrti. Měla přivolat nejnižší z nejnižších, kastu krys, která obývala nejhlubší temnoty kanalizace. Jejich jméno bylo hrobníci, ale také se jim říkalo mrtvoláři nebo mršináři. Záleželo na způsobu smrti. V kanalizaci krysa mohla zdechnout buď přirozeně, což se stávalo zřídka, v boji nebo na nějakou nepříjemnou nemoc v boční uličce o samotě.

Nikdo nevěděl, kde mají hrobaři sídlo a nikoho to ani nezajímalo. Hrobníci stáli na pomyslném sociálním žebříčku tak nízko, že níže už byli jenom jednotliví vyhnanci. Nestáli ani za řeč. Oni samotní byli mlčenliví a množili se jen mezi sebou.  Připlouvali na lodích pro mrtvé, aby jejich těla zanesli do nejtemnějšího místa kanálu na věčný odpočinek. Nebo aspoň tak se to tradovalo. Ve skutečnosti v kolonii neustále hrozilo vypuknutí nějaké epidemie, a proto byla zásadní čistota kanálu a zbavení se zdechlin.

Četa hrobníků nakládala mrtvé půl dne a až teprve podvečer se vydala po proudu kanálu zpět. Mlčenlivě seděli na nafouknutých mrtvolách a v drobných očičkách skrývali podivné tajemství patřící jenom jim. Za poslední lucernou tiše zmizeli v temnotě.

Další den ráno se krysí pracovníci opět nalodili a vyrazili do továrny. Když nastoupil každý na svoje určené místo u stroje, bylo jasně patrné, kolik je ta bitva stála životů. 

Vrátka se opět otevřela a do tovární haly napochodovala prasátka a krysí starosta v závěsu. Prasata se tvářila bůhví proč nějak spokojeně. Téměř se podivovala, kolik krys je v ten den práci. Starosta se raději netvářil nijak. 

„Naši krysí přátelé! Víme dobře, co se stalo ve vaší kolonii. Nás prasata to hluboce zasáhlo!“ řečnilo prase, které svými odulými rysy a vykrmeným bříškem vypadalo mnohem starší. Rypákem natřásalo a ouška mu plandala. Vyzařovala z něj však nezpochybnitelná autorita. Když hovořilo, zbylá prasata pozorně naslouchala. Nebo to aspoň dokonale hrála.

„Jenže ve válce se musí bojovat a někdy i umírat. My jsme však silnější než náš nepřítel a jeho nohsledi! My jsme bojovníci svobody a symbiosy v historii nevídané. My jsme prasata a krysy! Nás nic neporazí!“

Prořídnuté řady krysáků začaly tleskat prasečímu řečníkovi. Opět se ozvalo radostné pištění.  Úderníci provolávali bojová hesla a brzy se zapomnělo na ztráty, na padlé v téhle nemilosrdné válce. Všichni chtěli jedno. Mír.

„A teď zapněte stroje a ukažte nepříteli, že se ozubená kolečka téhle továrny nikdy nezastaví, dokud bude aspoň jeden z vás živ!“

Krysy povyskočily a továrna zaduněla. Ze strojů se vyvalila pára, syčení a mechanický hřmot. Po pásech přijíždělo ze všech stran nasekané maso, sůl, pepř a bylinky. Celý pracovní proces byl podstoupen jedinému cíli: dosáhnout té nejlepší paštiky, která vyhraje tuhle válku. Krysí dělníci v horku a dusnu pracovali bez ustání, až odpadávali zcela unavení. Přitom se nikdo neptal, jak by paštika mohla vyhrát válku.

Několik prvních týdnů po útoku se pracovalo dvanáct hodin denně místo obvyklých deseti. Poté se přešlo na čtrnáctihodinové směny. Nakonec se to ustálilo na vražedných šestnácti hodinách kruté práce bez přestávky na oddych. Potřeba jednotlivce je nicotná v zájmu většího celku, hlásala prasata.  A co potom za dosažení vítězství ve válce. Někteří jedinci se už neplavili ani zpět do kolonie a přespávali u svých strojů.  Železné a vcelku neohrabané mašiny se pro ně staly domovem. Téměř se svými stroji komunikovali jako rovný s rovným. Dokonce jim dávali i jména: Bestie, Děvka, Líná mrcha. Ale úderníci to říkali s láskou. Znali je do posledního šroubku a matičky, když něco prasklo nebo se pokazilo, věděli přesně kde.

Jak rostla únava a deziluze mezi úderníky, tím sílila rétorika prasat.

„Naši nepřátelé obsadili další části kanalizace. Každý den postoupí o dva kanály a mobilizují další a další jednotky! Zítra si přijdou pro vaše děti až k vám do kolonie! To chcete?“

Ozvalo se pištění. Tentokrát méně radostné, ale o to více odhodlané.

Vyžrané prase odešlo od pultíku a k překvapení všech se k němu vydal krysí starosta, který zatím jenom seděl a mlčel. Vyšplhal po laně na pultík a rozhlédl se na unavené čumáčky pod sebou. Úderníci odstoupili od strojů, aby vyslyšeli jeho slova.

„Moje rodino, kdysi jsem byl na vašem místě. Dřel jsem se od rána do večera v téhle továrně a přemýšlel, jaké by to bylo mít svět bez války. Poté jste si mě vybrali ze svého středu, abych zastupoval vaše zájmy mezi našimi prasečími ochránci. Musím vám sdělit, že se schyluje k rozhodující bitvě v téhle válce. Armáda krys pod velením koček je odhodlána zničit naši kolonii a tuhle továrnu obrátit vniveč!“

Krysy se na sebe podívaly a nevěřícně koukaly. V korálkových očích se jiskřil strach. Kolik může být nepřátel? Tisíc? Sto tisíců? Milion krys pod vlajkou koček? A jich jenom hrstka.

Starosta pohleděl na několik nejbližších tváří a snažil se jim dodat odvahu.

„Nebojte se! Ze spojeneckých kanálů nám přijdou na pomoc četné jednotky, ale jádro téhle neporazitelné armády budete tvořit vy! Úderníci z továrny na paštiku! Jste připraveni ukončit tuhle válku? Jste připravení se mnou otevřít bránu pekla a hodit tam naše nepřátele?“

Do strhaných krysích dělníků se vlila energie. Štěbetání a pištění se rozléhalo po tovární hale. Všichni připravení vybojovat konečnou bitvu a zase žít v míru. Jenom postrádali smysl slova mír. Nikdo z posledních tisíc generací krys nezažil mír. Mír byl pro ně pojem, který je všechny převyšoval. Představovali si, že mír je něco jako ráj v kanálu. Nebo že mír je nasytí navždy a oni už nikdy nebudou muset jíst odpadky a brodit se výkalech. Mnoho z krys si představovalo mír jako jasné světlo, které prozáří všechny kanalizační tunely.

Tradovala se taková legenda, že před tisíci generacemi krysy neznaly kočky a ani prasata. Vedly mezi sebou nekonečnou válku. Jedna kolonie byla schopna vyhladit druhou kvůli pár zbytkům. Kanalizační strouhou plavalo každý den nespočet mrtvol a celá krysí rasa byla zpupná a arogantní. Poté přišly kočky a mnoho kolonií si podmanily. Protože jsou to zvířata čistotná a štítí se nečistot, poštvaly kočky krysu proti kryse. Chtěly se zmocnit všech kolonií. V posledním okamžiku přispěchala prasata a s několika svobodnými koloniemi znovu vyvážila misky vah. Od té doby se vlekla nekonečný boj přerušovaný dohodami o příměří, aby se mohlo v budoucnu zase bojovat. Vysvobozením bylo proroctví o míru, které zavládne, až se kanál sjednotí v rozhodující bitvě.

S vědomím této legendy a s nepřekonatelnou touhou po míru se úderníci dobrovolně hlásili do první linie. Kdo by nechtěl sebou vzít do temnoty několik nepřátel? Kdo by nechtěl zemřít za mír?

Trvalo to několik dní, ale ke kolonii továrních úderníků opravdu připlouvaly posily. Některé byly jenom z vedlejšího kanálu, jiné jednotky až z tak vzdálených koutů, že ta místa nikdo neznal. Nevadilo to. Všichni se rychle sblížili a sjednotili pod černou vlajkou s bílým kruhem. Bylo to dojemné a zároveň smutné, že krysa bude bojovat proti kryse, otroci koček proti svobodným krysím koloniím, špatní proti dobrým. Všechny pocity však přebíjela čirá naděje. Nebylo to o tom bojovat proti nepříteli, ale bojovat proti samotné podstatě války a všemu, co představovala. V takovém poblouznění se nacházeli krysí odvedenci.

Celá armáda se opevnila u kolonie úderníků a vyčkávala na nepřítele. Do čela obrany se postavili nejsilnější krysáci vybavení kopím ze špejle a hřebíku. Společně utvořili zeď z bodáků. Za ně se shromáždily úderné jednotky s mečem vyrobené z ostrých žiletek. Až vzadu poté číhaly obyčejné krysy připravené tasit drápy a zuby. Ve strouze kanálu plavaly nejmocnější lodě a na nich se třásli vzrušením z nadcházející bitvy nejšikovnější krysí plavci, které mohly svobodné kolonie nabídnout.

A bitva skutečně přišla.

Vzduch se chvěl napětím. Teď a tady se rozhodne, pomysleli si všichni. A poté strouha kanálu klesla, že bylo vidět mazlavé dno. To se proti nim spiknul i samotný kanál? To už nepřátelé ovládají i vodu ve strouze?

Několik odvážlivců se vydalo proti proudu, ale nevrátili se. Temnota kanálu je pohltila v tichosti.

Po chvilce se z dálky ozval hukot, který sílil. Přibližoval se a s každým dalším metrem byl hrozivější. To je nepřítel? To sama zhmotněná tma přišla vyzkoušet jejich odvahu?

Z černoty se vyvalila vodní hradba a spláchla obránce. Lodě ukotvené v korytě kanálu to pohltilo jako nějaké hračky a pýcha armády, nejodvážnější krysí plavci, se utopili. Kdo se nedržel betonového obložení kanalizace, toho voda vzala sebou a již nevydala.

Než se zbylí obránci rozkoukali, uslyšeli pištění nepřátel ze všech stran. Jejich siluety se odrážely za svitu luceren a vypadaly jako obři. Poté vyběhli útočníci zpoza rohu a byly to krysy obyčejné velikosti. Aspoň že tak, pomysleli si zbylí obránci.

Útočící krysy se valily jako lavina ze všech směrů. Jak po proudu kanálu, tak i z bočních uliček. Na každého obránce se počítali dva útočníci.

Proti sobě nastoupily bodáky a žiletky. Ocel probodávala křehká tělíčka hlodavců, ostré břity uřezávaly končetiny a ocásky. Krysy pištěly a vydávaly nepopsatelné zvuky plné zoufalství a bolesti. Až do nejvzdálenějších míst kanálu se ozýval ryk bitvy.

Proud strouhy sebou odnášel stovky mrtvých a zmrzačených krysích bojovníků. Brzy se ucpaly všechny boční odtoky a množství mrtvol utvořilo na několika místech malé přehrady. To už se sjížděli hrobníci, nezúčastněná kasta krys, která nesloužila nikomu. Nakládali mrtvoly do svých bárek a doráželi ještě v agonii zmítající se raněné. Nebylo jim pomoci. Museli tuhle noc sebou hodit, aby všechny odvezli do nejtemnějšího kanálu a tam je odevzdali Prapůvodní tmě, ve které skončí všichni.

Když se první i druhé linie vyčerpaly, nastoupily na obou stranách zuřivé zálohy. Zuby a drápy. Jako za starodávných časů. Desetitisíce krys utvořily prapodivného živočicha, který se zmítal v křeči a v šílenství. Nebylo znát, zda váš soupeř je spojenec nebo nepřítel. Bitva se změnila v boj o holé přežití, kde vítězí ten nejsilnější. Zbabělci se drali na povrch, chtěli uniknout, ale právě oni odevzdali nejvíce životů do náruče smrti. Ale ani nejodvážnějším krysám se smrt a zmar nevyhnul a brzy plavali zbabělci a hrdinové společně ve špinavé vodě kanálu, který nerozlišoval a bral všechny sebou do tmy a ticha.

Po několika hodinách však řady útočníků začaly řídnout. Pomalu se jejich jednotky sesypaly a rozutekly do bočních uliček. Obránci je zahnali tak daleko, jak jen to šlo. Když se vrátili zpět na bojiště, nalezli hřbitov. Probodnutá tělíčka, uťaté pacičky a ocásky, rozpáraná bříška a vykousnutá očička. Jenom mrtví nalezli opravdový konec války. Téměř týden nepřerušované práce trvalo hrobníkům odvést všechny padlé.

Z osmi stovek továrních úderníků zbylo dvacet veteránů. Když dorazili zcela zdecimováni po mnoha týdnech opět do továrny na paštiku, cítili se ve výrobní hale obzvlášť drobní a bezvýznamní. Ten obrovský prostor je přivítal chladně a cize. Na strojích za ten čas sedl prach a i vůně masa a koření se vytratila. Jejich vlajka ležela pohozená na stroji jako nějaký hadr.  Něco se stalo. Někdo nepočítal s tím, že přežijí.

K hloučku hrdinů vyšel vstříc krysí starosta, o něco tlustější za tu dobu, co ho neviděli. Kde byl, když se na ně přivalila smrtící vlna? Když nepřátelé je kosili po desítkách? Stál za nimi a povzbuzoval je, ale kilometry daleko přisátý u kostky cukru.

„Moji hrdinové!“ zvolal slavnostně starosta už z dálky. Na rovné desce podlahy vypadal jako kulečníková koule. Kutálela se rovnou k veteránům.

Každý přeživší dostal malou bronzovou medaili za statečnost. Starosta se usmíval a neustále opakoval, že si jejich statečnosti váží. Že bez nich by tohle příměří nikdy nevybojovali.

„Jak příměří? Mysleli jsme, že jsme válku vyhráli a zavládne mír!“ ozvala se jedna z krys.

„Ach, k vám ta zpráva nedorazila? Bylo vyjednáno příměří. Kočky jsou proradná zvířata a naše vítězství v bitvě nebylo až tak přesvědčivé na to, aby prasata měla silnou vyjednávací pozici na uzavření míru. Ale vás už to nemusí trápit, jste veteráni! Rada prasat a já jsme se usnesli, že už nemusíte do továrny a dokonce vám nabídneme i příjemnou kolonii s nadbytkem jídla u skládky. My si veteránů vážíme.“

„My si svoji kolonii necháme, máme to tam rádi. Raději nám řekněte, co bude s továrnou?“

„Ta poběží dál. Nové pracovní síly se dostaví během několika dní z jiných částí kanalizace.“

„Budou potřebovat zaučit. Je tu plno strojů, které jsou nebezpečné.“

„To už není váš problém. Vraťte se zpět do své smrduté kolonie a tam si užívejte svůj veteránský důchod!“

Krysí starosta se uklonil a zase pyšně odkráčel pryč z tovární haly. Zmizel v paláci prasat, kam obyčejné krysy nesmějí.

Dvě desítky veteránů si v pacičkách změřilo hvězdy za statečnost a poté je položilo na neohrabané stroje do vrstvy prachu. Věděli, že si je více zaslouží mrtví kamarádi, kteří odevzdali kolonii a téhle továrně úplně všechno včetně svých životů.

---