Zrcadlo

 Praskající prašná cesta pod koly dřevěné koňské bryčky ve které se vezeme já a moje rodina. Tatínek pevně drží opratě, ty obepínají celou hlavu našeho koně. Říkáme mu Jessy. Celý se krásně leskne hnědou barvou. Jessy je už docela starý a vždycky když přijedeme z dlouhé cesty, tak dlouho odfrkuje únavou. Co si pamatuji, nikdy se nesplašil. Je tak krotký, že kdokoli cizí si ho může bez obav pohladit po jemné kůži na nose a dát mu kostečku cukru, kterou zbožňuje snad každý kůň. Vedle tatínka je naše máma, sedí rovně jako prvňáček ve škole, ruce má složené do klína. Co bych vám řekl o mojí mámě? Takovou ženskou jste ještě nepotkali. Milá, vstřícná osoba, někdy tvrdá a neústupná, ale přesto tak křehká. Často jsem s ní sedával jen tak na lavičce a povídali jsme si. Mezi námi bylo nějaké zvláštní pouto, samozřejmě také to mateřské, ale i něco víc. Něco, co sám nechápu a tak to nedokážu ani vysvětlit, ale jistě mě chápete. Na lavičce před naším malým domkem jsme sedávali a byli potichu a nebo jsme naopak proklábosili celé hodiny. Do práce nechodila, byla v domácnosti, občas když chtěla naše sousedka s něčím pomoci, tak k ní zašla a byla tam někdy i celý den.

     Fascinující rozlehlý plot, který obhání stařičký dům našeho strýčka. Dá se říct, že je to skoro takový zámeček. Na každé straně domu trčí ze střechy věžička, ze které jde vidět strašně daleko. Strýc bydlí tady na samotě a okolo je božský klid. Zaslechnete zde jen štěbetání ptáků, a vítr hučící v korunách listnatých stromů, které tu jsou kam oko dohlédne. Velká brána, která je neustále otevřená. Zavřenou jsem ji ještě neviděl. Praskání kamínků na polní cestě ustalo a bryčka najela na hladkou dlažbu, kolem které jsou záhonky s krásnými květinami. Opravdu se tady je na co koukat. ,,Prrr“ zvolá hlubokým hlasem otec, nakloní se dozadu a Jessymu přitáhne opratě. Zastaví u velké sloupové terasy. Sloupy, které podepírají balkon jsou tak tlusté, že je ani neobejmu kolem dokola. Obrovské dveře na kterých je zavěšená taková klička, kterou se dříve klepalo. Ale tuto kovovou obroučku již dnes vystřídal zvonek. Vydává mohutná dvě cinknutí. Obrovská zlatavá klika, která se pohne směrem dolů a následně se pak otevřou dveře. S mohutným a strašidelným zavrzáním pomalu odkrývají postavu starého pána, který celý život dřel a jeho mohutné vrásky o tom vypovídají své. Je to náš strýček, starý a unavený. Vždy když jsme vešli, tak se k nám sklonil a povídal tak znuděným a chraplavým tónem kuřáka: ,,Děcka nelítejte zde a nehlučte, jinak by jste mohli spát venku! “Já a můj bratr jsme vždy jen vážně přikývli a hned jak se od nás odklonil,tak jsme si zakryli pusu a zachichotali se. Můj bratr Erik byl o pět let mladší. Já se jmenuji Timi a bylo mi dvanáct. Tehdy se psal rok 1911. S bráchou jsme se provokovali a dělali všelijaký klukoviny. Vždycky jsme to byli ,,my.“ Když šlo do tuhého, tak jsme se z toho vykroutili oba a nebo jsme si oba odnesli náležitý trest, ale nikdy jsme se nepodrazili. Jo, takhle nás znalo okolí. Timi a Erik, ti dva rošťáci, říkávaly starý bábiny, když jsme něco provedli. Naproti dveřím přes halu bylo obrovské schodiště, které se na konci rozdělovalo do stran. Bylo pokryté červeným kobercem, který drželi na každém schodu takové zlaté šprušle, aby se neshrnoval. Strýčka snad nikdo jiný nenavštěvoval, tedy mimo nás. Ostatní lidé říkali, že je to podivný člověk. A on sám ani moc mezi lidi nechodil. Ani nevím, proč zrovna my za ním jezdili. Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem ho vlastně ani neznal.

     Já a můj bratr jsme spávali v jednom z pokojů, kde byla manželská postel. Byla stará, rozvrzaná a ne moc pohodlná. Pamatuji si, jak jsem se na ní vždycky převaloval a nemohl se uvelebit ke spaní. Jednou v noci jsem dostal žízeň a tak jsem se chtěl jít napít dolů do kuchyně. Když jsem chtěl otevřít dveře, musel jsem na to vynaložit obrovskou sílu, abych dostal kliku dolů. Pak jsem musel projít přes takovou dlouhou chodbu. Tehdy byl úplněk, takže bylo docela vidět. Měsíční svit skrz okna vrhal světlo na chodbu. Na stěnách vysely obrazy lidí, které jsem ani neznal, prý to byli nějací mí předkové. Jistě znáte takové obrazy z prohlídek hradů. Takové ty, co na vás koukají, ať se pohnete kamkoli. Všichni se tvářili trošku rozčileně, zasmušele a smutně, jako bych jim něco dlužil. To mně nahánělo strach. Vždy jsem přes tu chodbu proběhl co nejrychleji, zvlášť v ten večer. Seběhl jsem široké schodiště a šel jsem do kuchyně. Byly slyšet jen mé nožky, capkaly po chladné dlažbě. Cestou zpět z kuchyně jsem zaslechl, jak si někdo něco povídá a znělo to jakoby ze strýčkovi pracovny. Šel jsem se zvědavě podívat, kdopak to tady takhle v noci je. Od strýčkovi pracovny se hnal pruh světla od pootevřených dveří, zakryl jsem ho svým tělem a v mezeře u dveří bylo vidět jen moje malé zvědavé oko. Strýc seděl v mohutném koženém křesle, něco si mumlal, třepal se a snad i plakal. Nohy mě zábly a jako by mě něco pošimralo na nose. Chtělo se mi pšiknout a v tom .,,Pšuc.“ Strýc prudce otočil hlavu ke mně a koukl se do mezery u dveří přímo do mého oka, které bylo vykulené a strachy bez sebe. Lampa, která svítila na stole mu ozářila pravou půlku tváře a ta druhá se ponořila do stínu.Teď byly vrásky ještě výraznější než ve dne. Oči měl zakalené v slzách. Chraplavě se nadechl a začal na mě křičet. To už jsem neváhal a utíkal zpět do svého pokoje. Obrazy na mě koukaly tím svým pohledem a srdce mi bušilo jak jen to šlo o sto šest. Zabouchl jsem dveře a zalezl pod peřinu. Zavíral jsem oči a klepal se jako by mi byla zima. Pomalu jsem usnul a slzy se vpily do polštáře.

     Ráno, když jsem se probudil, tak jsem se bál sejít dolů na snídani. Když jsem se odhodlal a sešel dolů do kuchyně, všichni u stolu byli zamlklí a koukali do země. ,,Já, já ,ehm, jen jsem se šel napít a….“ v tom mě máma objala a povídá: ,,Strýček dnes v noci zemřel.“ Našli ho sedět v křesle tak, jak jsem ho viděl já v noci. V ruce měl obálku s poslední vůlí. V ní bylo napsáno rozechvělým písmem starce, že nám přenechává všechno co má a přeje si, abychom se sem nastěhovali. Z toho jsem opravdu velkou radost neměl, ale bylo to jeho poslední přání a otec ho chtěl splnit. V malém městečku, kde jsme doteď bydleli se nám líbilo, ale nic nás tam zas tak moc nedrželo. A tak jsme sbalili kufry a odjeli se nastěhovat do toho obrovského paláce, který jsme dostali.

Nikdy jsem neměl šanci dům pořádně prošmejdit. A teď když jsme s otcem procházeli staré krámy, které zde po strýčkovi zbyly, byla ta pravá příležitost. Nějaké věci jsme si nechali a nějaké dali do zastavárny a tak jsme se tam pomalu usadili. Nikdy jsem nebyl na půdě, kam vedly úzké dřevěné točité schody. ,,Pojď se mnou Timi, podíváme se, co nám ta půda skrývá“  řekl tatínek a já šel s ním. Když otevřel masivní dveře půdy, vydechl na nás snad sto let starý vzduch. Byl zatuchlý a trošku snad i cítit myšinou. Ve tmě se skrývala spousta starých skříní bohatých tvarů a nějaké bedny. Papírové krabice, ty které nebyly pořádně vysoko, měly v rozích prokousané díry od myší a v nich měly vytvořený pelíšek. Na každé z beden byla snad tuna prachu. O skříně byly opřeny staré obrazy místních krajin. Ve skříních visely staré šaty. Takové, že kdyby v nich dnes někdo vyšel ven, tak si všichni pomyslí, že je z divadla a nebo jde na maškarní. Vzadu na stěně byl pověšený nějaký obraz, který byl zakrytý hadrem. Natáhl jsem se po hadru a strhl ho dolů. ,,Ale krucinál Timi, sundávej ty hadry pomalu… Epš ech ech.. Je tady potom všude prach! “ Omluvil jsem se a ze zakrytými ústy jsme počkali až prach usedne. Nebyl to obraz ale zrcadlo, obrovské a jako nové. Vzali jsme ho a snesli dolů do haly, kde jsme se shodli na místě, kde by mohlo viset. Jako by tam to místo pro něj bylo určené. Padlo tam a slušelo mu to. Každému se zrcadlo zalíbilo, ale jen moje matinka měla nějaké výhrady. Nevěděla proč, ale prostě se jí nelíbilo. Ale rozhodlo se i proti její vůli. Zrcadlo v hale zůstalo.

 

 

 

1912

 

     Já mám dnes volno ve škole. Můj bratříček se ale zranil v tělovýchově a tak tam moji rodiče museli jet. Zůstal jsem poprvé sám v tom obrovském domě. Zamával jsem mámě na cestu a opřel se do velikých vchodových dveří, abych je zabouchl. V hale jsem se posadil na koberec a hrál si s káčou, kterou mi udělal tatínek ze dřeva. Ohlédnul jsem se na zrcadlo a sám od sebe jsem vstal a šel jsem k němu. Nevím ani proč, ale jako by mě lákalo ,,Pojď sem a podívej se do mě.” A já poslechl a začal jsem do něj jen tak zírat. Už odbylo na oběd a já do něj stále koukal. Naši nejeli, já seděl před tím obrovským zrcadlem se zlatavým rámem a jen tak jsem do něj tupě zíral. Najednou, nevím jak to říct, ale jako bych přestal koukat do zrcadla a otočil jsem se zpět do haly. Ale pokud vím, tak jsem se neotočil. Bylo to jako bych se v zrcadle ztratil, jako by mě nasálo do sebe. Pěstmi jsem si promnul oči a pomyslel jsem si, co se to stalo? Když jsem se otočil, tak za mnou nebyla naše hala jak bych čekal, ale bylo tam, ehm, no vlastně tam nebylo nic. Jen prázdno. Daleko, široko nic. Jak si představit to, že tam nebylo nic? Asi tak, že všude byla jen bílá barva, jako čerstvě napadlý sníh. Jako bych byl v zrcadle, chtěl jsem projít zpět do haly, kterou jsem viděl rámem, ale jako by mě od ní něco dělilo. Sklo zrcadla. Zkusil jsem se rozběhnout, ale jako bych se rozbíhal proti zdi… Nic, nic nepomáhalo. „Haló, haló je tu někdo, co se to stalo, kde to jsem?” Křičel jsem upištěným dětským hláskem do prázdna. Tloukl jsem a kopal do obrázku naší haly v naději, že nějak povolí a já budu moct projít zpět. Ale bylo to marné a bezvýsledné snažení. Už jsem byl unavený a nezbývalo mi nic jiného než čekat. Snad se mi to zdá a já se brzy probudím. Když v tom mohutně zavrzaly vchodové dveře do haly, vyskočil jsem na nohy a čekal co se bude dít dál. Vešli mí rodiče i s bráškou a máma zavolala: ,,Timi, promiň nám, že jedeme tak pozdě, ale museli jsme s tvým bratrem k lékaři, upadl na hlavu při fotbale.“ Přitom sundávala bundu a svetr mému bratrovi. „Mamí, mamí, já jsem tady, tady v zrcadle haló, haló, pomoz  mi!!“ Hlas mi přitom přeskakoval jako šílený. Ale nic neslyšela, odešla z haly a stále na mě volala a hledala mě. Sesunul jsem se k zemi a brečel jsem jako nikdy. Ramena mi poskakovala a zalykal jsem se.

Večer vběhl do haly otec ve svém baloňáku a hnědém klobouku. Sahal po deštníku, máma za ním křičela: ,,Najdi nám ho a přiveď zpět, prosím.” A já na to jen bezmocně koukal. ,,Já jsem tady, tady jsem!“

 

 

 

 

DEN 2.

 

     Musel jsem usnout. Probudilo mě až bouchnutí dveří, které zabouchnul můj otec v mokrém baloňáku. Matčin pohled plný naděje a zároveň i bezmoci se na něj upřel a on jen zakroutil hlavou a sklonil zrak do dlažby. ,,Ale já jsem tady,“ snažil jsem se ozvat, ale neslyšeli mě. Náš dům se ponořil do smutné naděje, že se ještě objevím. Jeden zatracenej den je tady tak nekonečně dlouhej.

 

 

 

Den 34.

 

     Všichni lidé, co mě bezvýsledně hledali, se vzdali naděje. A mě napadlo, že jsem za celou tu dobu, co jsem tu byl, neměl žádnou potřebu. Myslím tím jídlo a takové věci. Je to podivné, ale je to tak. Třeba ani nestárnu a budu tady navěky jako nějaký prokletý. Brzy mě policie prohlásila za nezvěstného a pátrání ustalo. Z tváří rodičů zmizela radost ze života, už nebyli takoví jako jsem je znal. Jediné co je drželo, bylo to, že mají ještě jednoho syna. Moje matka za ten měsíc zestárla snad o deset let a domem už nevládla slepá naděje, ale jen  čistý smutek. Pokřivené úsměvy každého kdo vešel, mě také moc netěšily a nepomáhaly mi to zde vydržet. Byl jsem vyčerpaný a již slabý ze samého snažení se odsud dostat. Tehdy jsem pochopil, jak mě můj otec a matka mají rádi. Tak rád bych se vrátil a všechny lumpárny co jsem provedl napravil. Vrátil bych se, abych byl ten nejhodnější syn na světě.

 

 

 

1914

 

     Pochopil jsem, že tu nejsem na věky, ale že to bude končit smrtí. Vyrostl jsem ze svých dvanáctiletých šatů a zůstal jsem zde jen tak. Kolem pasu mám jen omotanou svoji kostkovanou košili. To naznačuje, že stárnu. Koukání na naši prázdnou halu, kde se sem tam někdo mihne, již neměl žádnou cenu. Je mi sice jen 15 let, ale už jsem se smířil s tím, že zde umřu. Jediné, co jsem za ty tři roky nezkusil bylo to, že bych se odtrhl odsud a šel do té prázdné dálky. Na samotu jsem si už zvykl, i když to skutečně doopravdy nejde. Našel jsem si tady imaginárního přítele Ralpha, který tu ,,je“ se mnou. Ralph mě dokázal pobavit a na tváři mi zase občas vyskočil úsměv. I v našem domě je to o něco veselejší. Ano, čas všechno zahojí, i když jistě zbude jizva. ,,Ralphe už nemůžu, ušli jsme pořádný kus cesty, nikoho jsme nepotkali, tohle nemá cenu. Pojď, vrátíme se.“  ,,Ne! My se nesmíme vrátit, tam daleko je cesta ven, tak pojď ty zbabělče, no tak vstaň.“  ,,Víš, nikdy jsme neměli to zrcadlo vytahovat… Ááá Ralphe, posloucháš mě vůbec, mělo zůstat zakryté za tím zaprášeným hadrem, krucinál…!“ Dopředu mě hnal už jenom Ralph. S jeho optimistickým úsudkem, že tam někde daleko je cesta ven. Nevím jestli jsem tomu skutečně věřil.

 

1916

 

     Jako bych nikam nedošel. Ralph se někde zatoulal, snad se vrátí. Svoji rodinu jsem neviděl už strašně dlouho a schází mi. Neznám snad už ani jinou barvu než tu posranou bílou. Trmácím se dál, když v tom v dálce se objevila černá skvrnka. Zavřel jsem oči a zase je otevřel, stále tam byla… ,,Chá, chá a chacha Ralphe, Ralphe, kde jsi máme to, pojď honem, máme to, jdeme domů, měl jsi pravdu!“ Rozběhl jsem se a blížil se k černé skvrně. Pro samé slzy radosti v očích jsem skoro neviděl a už jsem byl u toho, padl jsem únavou na kolena. Kouknul jsem před sebe a viděl jsem. ,,Zasraná hala Ralphe. Ty podvodníku, šli jsme dokola, úplně zbytečně. Sakra!” Škubal jsem si vlasy a tloukl hlavou do rámu zrcadla. Rval jsem si ty vlasy neumytý a mastný. Okolo zrcadla šla má matka, rozčílený úškleb na tváři mi klesl. Je stále stejná, jen nějaká vráska jí vyskočila na čele. ,,Mami, mami, prosím dostaň mě odsud.“ Trhla hlavou směrem k zrcadlu a koukla na něj. Ne tak, jako by se chtěla podívat jak vypadá, ale jako by tam viděla něco, co tam nemá být. Zahleděla se, ale pak zakroutila hlavou a odešla. V té jediné chvilce, když se koukla přímo na mě, jsem nabil novou sílu a naději. Cítil jsem, že mě vidí.

 

 

1923

 

     Jsem tu už moc dlouho. Na pohyb v hale koukám jako na nějakou televizi, co má jen jeden program. Program, který vás chce utrápit. Sedím tady jako nějaký pokusný pacient, na kterým zkouší nějaký noví léky šílený vědátor. Dementní výraz ve tváři stále držel, jediným pohybem v kamenným výrazu byl tik oka. Zkoušel jsem již snad všechno násilí, modlil jsem se, prosil jsem, a nic. Mohl jsem se třeba i zabít, ale to by nade mnou vyhrálo zrcadlo. A to se nemůže stát, přece nevcucne někoho jiného. ,,Ne, nedám ti nažrat ty svině, slyšíš mě, už nikoho nedostaneš!“

 

1930

 

     31 let, tolik my teď je. Sedím, koukám do jednoho místa, objímám kolena a kymácím se dopředu a dozadu, dopředu, dozadu. Kruhy pod očima napovídají, že nemám vůli žít. Z koutku rtů se pomalu natahuje slina a po tváři mi běží slza. Takové období trvalo dost dlouho. Pak jsem se ale sebral a zase dostal pocit, že se odsud musím dostat, zvítězit nad zrcadlem. Matka se chystá asi do kostela. Ó, jak zestárla. Zase se zahleděla do zrcadla, jako tehdy, jako by tam něco viděla. Položila ruku na sklo zrcadla a já položil tu svou na její a cítil jsem její dotek, po tolika letech. ,,Timi?“  jako by věděla že tam jsem. ,,Neboj mami, jsem v pořádku.“ Pousmála se. Měl jsem pocit, jako bych se již dostával ven. Táhlo mě to tam, ale matka odešla, protože již na ni volal otec, že odjíždí. Proklínal jsem to zrcadlo a volal na matku, ať se vrátí. A zrcadlo jako by se mi vysmívalo. ,,Timi, malý Timi, ty už se odsud nedostaneš, nesnaž se! Máš strach?“ Chytl jsem se za uši: ,,Už drž hubu, drž hubu, mě nedostaneš, drž hubu ty hajzle zatracenej!  “Hlas mi klesal a plakal jsem jako malej kluk.

 

1932

 

     ,,Pojďte se honem podívat“  houkl mezi dveřmi tatínek a všichni šli kamsi ven. Když vešli, tak otec se hrdě nesl a prohlásil: ,,Technický pokrok je úžasný, tento nový automobil nás doveze kam jen budeme chtít a nebudeme muset uhánět koně!“ Na hlavě měl koženou čepici a v rukách držel brýle a rukavice. Sakra, tak já ani neuvidím naše první auto. Jak asi venku běží svět, co všechno se událo a o co jsem přišel?

 

1934

 

     ,,Ralphe? Jsi to ty?… Ty zrádče.. Nečum na mě tak těma svýma očima… Schováváš se za roh? Aááá, vypadni jsi spolčenej s tím zrcadlem, co? Táhni, nebo tě zabiju. .Ácha, cha cha…“ Nesmyslně se směji na kolenou, brečím až z toho mám zarudlé bělmo. Jako nějakej zfetovanej puberťák. Už mi to tu leze na mozek. Možná bych se měl opravdu zabít. ,,Ralphe? Jsi tu ještě?. Promiň mi to, co jsem říkal, já to tak nemyslel, tak se vrať! Ralphe! Ralphe! Ty svině!”

 

1942

 

     Již dlouho přes naši chodbu neprošel můj bratr, neviděl jsem ho nejmíň dva roky. Tehdy odešel s kufry. ,,Vrať se nám v pořádku“ volali na něj naši. Jeho žena mu mávala a objímala se s mojí matkou. Nechápal jsem, kam to vlastně odjel. Tak můj malej bráška se oženil dřív než já, páni! Zrcadlo nade mnou vyhrálo a já se s tím smířil. Zůstanu tady do konce života. Tak už jsem jen seděl a sledoval svoji rodinu v tom vyřezávaným rámu. 43 let mi je. Jó, tak dlouho už tady jsem, tady 31 let nebo snad tak nějak. Nedopadl bych dobře, kdybych myslel na to, že bych se nějak mohl dostat ven a všechny obejmout. Už se nechci dostat do těch špatnejch stavů. Tohle co jsem teď vyprávěl, to si pořád přehrávám dokola, abych tady nějak vydržel. Hlavně vzpomínám na malýho klučinu, Timiho, když byl ještě venku! Ale teď je teď a já pořád sedím tady! Chtěl bych se zase podívat na ty děsivý obrazy na chodbě od mýho pokoje. Chtěl bych vidět louku, slunce, pokrok doby. Vždyť se toho muselo tolik změnit… Vidím jen tu chodbu, jak se vyměnil koberec, váza na sloupovím stojánku z mramoru. Jen to zrcadlo nikdo nepřenesl. Hladím obraz naší haly a okolo jde matka. Jí je dneska 66 let a je to znát. Hluboké vrásky, zakulacená záda a všechno co k tomu stáří patří. ,,Mamko, pojďte sem a vytáhněte mě prosím.“ Beznadějná slova se sypala přes mé rty. O holi se přibelhala k zrcadlu a sahala po něm rukou. ,,Ano Timi, ale jak, řekni jak?“ Hladil jsem její dlaň a cítil starou skrabacenou ruku jako krepový papír. Slzy mi tekly proudem, po tolika letech slzy štěstí. Jako by mě pomalu vytahovala ven a já jsem se propadal do obrazu, na který tu tak dlouho koukám. Objímám svoji matku. ,,Mami, tolik jsi mi scházela, tolik a tak dlouho!“ „Timi, můj Timi já věděla že žiješ!“ Otec viděl neznámého muže v hale, ale jak jsem se na něj podíval, hned mě poznal. A já tam stojím jen tak s omotanou dětskou košilí kolem pasu. ,,Synku? Jsi to ty? Jak jsi, kde, a“ Rozklepal se a objal mě. Pevně mě držel jako by mě chtěl udusit a už nikdy nepustit. ,,A co bratříček, co ten, kde je?“ ,,Ve světě je válka a on přišel o nohu.“ Zanedlouho přijede. Tohle byla již druhá velká válka od doby, co jsem se ztratil v zrcadle. Co se to se světem děje. Jeden moudrý chlapík jednou řekl něco, že lidi by měl technický vývoj sbližovat. Moc se nám to nedaří a to jen kvůli lidským povahám. Nevím proč nás takto bůh obdařil. Tahle válka byla strašná a občas jsem si říkal, že bílý svět byl v mnohém lepší, než ten náš sobecký. Ale aspoň tady na to nejsme sami! Do ruky jsem vzal hůl opřenou pod zrcadlem a vší silou jsem do něj praštil v naději, že ho rozbiji a konečně se pomstím po té době. Ale zrcadlo se jen zatřáslo jako tabule plechu a nic se s ním nestalo. Rozhodl jsem se, že ho vrátím na půdu. Pro jistotu jsem ho zamknul do kovové skříňky a vynesl jsem ho zpět tam, kam patří. Nevyhrál jsem nad zrcadlem, bohužel, ale dostal jsem se ven! Hladím pevně zamčenou bednu a přemýšlím, co všechno mi vzalo! ,,Promiň Ralphe, teď v tom seš sám, sbohem.“

 

 

 

2017

 

     ,,No Marri, koupili jsme pěknej baráček, že? Podívej, co jsem našel na tý půdě mezi krámama. Tady tuhle bednu. Co v ní asi bude, je pořádně zamčená. Zavolej Braiena. Podívej Braji, jsou tam asi bubáci, cha, cha. Je tady napsáno NEOTVÍRAT! Bu, bu, bu, chá.Tak mi dones kladivo a pomoz mi…

---