Vězení

Srdce obrněné před dalším  šrámem.

Nezotavila jsem se ze všech svých ztrát.

Copak to jde?

Lepší je člověku do očí lhát,

než srdce zranit.

 

Nevinné lži před vlivem vína,

utopím v jiskrách očí,

Jsem tedy vinna?

Povídej, já mlčím.

 

Ráda vykouzlím úsměv na tváři,

přesto čarodějka nejsem,

Ten úsměv přesto tak září...

Jsem to já? A kde jsem?

 

Tvá náruč vždy pro mě otevřená byla,

nyní zavřely se dveře,

navždy já sama tu zbyla,

se spáleným mostem před sebou.

 

Když začneme stavět lať po lati,

z obou stran k sobě,

ta snaha se vyplatí,

most pevnější může stát.

 

Jednou budu stát před tvým domem,

unesu tě do naší země,

my navždy spolu budem,

v hlubokém lese, nikdo nás nenajde.

 

Kéž se moje oči jednou otevřou,

do jiného rána,

kde rány na srdci nepláčou,

kde nemusí být zazděny.

 

Když dáš cihlu k cihle,

zeď pevná bude stát,

kdo však proti ní půjde,

bolestí bude plát.

 

Snad jednou omítka opadá

a cihla ztrouchniví,

pak možná jednoho rána,

budu chtít něhu pocítit.
 

---