Kairosovo apartmá 1

1.

Mizu se procházel po pokoji a přemáhal slzy. V tento okamžik se mu honily hlavou pouze vzpomínky z několika mála hodin nazpátek. Vzpomínky na to, jak jej unesli a on se pak dostal právě sem do tohohle domu, jenž se stal jeho vězením. Luxusní zlatou klecí. Jak se tedy sem Mizu dostal?

Bylo to jednoduché. Tak, jako míval ve zvyku, Mizu se klidně procházel lesem se svou pumí přítelkyní. Kage byla černá zhruba dvouletá puma, které se Mizu ujal jako malého kotěte. Vychoval ji a ona s nim zůstala. Jeho nohy jej nesly po lesních pěšinách a on si jednoduše užíval vycházky. Jeho puma Kage pobíhala okolo a hrála si. Dováděla tak, jak to mívala ve zvyku. Očichávala zem. Škrábala stromy a skákala na vyvýšená místa.

A pak se tam objevili nějací dva lidé. Ve skutečnosti byl ale jedn z nich druid a druhý zase mág. Těm dvěma se podařilo Mizua chytit a Kage od něj odehnat. Puma se sice nechtěla nechat odlákat a snažila se Mizua bránit, ale neměla proti magii moc šanci. Dopadlo to tedy tak, že Kage zůstala v lese a Mizu byl unesen neznámo kam. Sám netušil kde se nachází. Připadal si jako ztracené kotě.

Měl o svou pumu velký strach, protože ona nebyla zvyklá žít v divočině. Byla na něm prakticky závislá a teď měla zůstat venku. Bez jídla a bez zkušeností s lovem. To, jak ho od ní odtrhli a odehnali ji, mu přišlo hrozně brutální. A oni si to ani nechtěli nechat vymluvit. Naštěstí ji ale neublížili. Takže věděl, že žije. Zatím.

Mizu stále nevěděl o co těm dvama mužům vlastně šlo. Prohrábl si rukou své vlasy. Měl je červené a poměrně dlouhé. Nejčastěji je nosil v takovém volném copu. Ale nyní je měl rozpuštěné. Byl opravdu naštvaný a stále se nemohl uklidnit. Dokonce ho popadl takový vztek, až vysklil okenní tabuli skla. Sklo se z rachotem rozlétlo po pokoji, ale i ven. Zatl ruce v pěst. Po té se do jeho duše vlil žal a beznaděj a on pomalu klesl na kolena, přímo do hromady střepů. Složil si hlavu do svých dlaní. Kage… moje Kage… ona je jediná, komu na mě záleželo. Musí pobíhat po lese, kde mě chytili a být zmatená. Možná se dokonce cítit zrazeně. A já? Jsem někde, odkud se nedokážu dostat. Pomyslel si Mizu, dosti zdrceně. Tahle situace byla pro něj utrpením.

 

* * *

 

Yasu zrovna ležel na posteli v pokoji, který mu měl náležet. Přesně v tom, který mu byl přidělen. Pokoj byl laděn do oranžových tónů. Byl však poměrně tmavý. Z nějakého neznámého důvodu, mu lehké červenavé ornamenty na stěně připomínaly zozstříkanou krev. Pochopitelně tomu tak nebylo. Dokonce měly určitý tvar, ale v Yasuovi to budilo právě takový dojem.

Tak jako Mizu i Yasu právě přemýšlel o tom, co se stalo. I v jeho blonďaté hlavince se mihotaly vzpomínky na to, jak ho přepadli a unesli.

Vracel se se svým kocourkem od veterinárního lékaře a vzal to procházkou přes park. Yasuův kocourek, byl jeho mazlíček a kamarád. Byl to jeho společník od doby, kdy se Yasuův starší bratr Zentaro odstěhoval z jejich domu do vlastního bytu. Kocour se jmenoval Raion, což znamenalo lev. Navzdory svému jménu však byl milý, mazlivý a velmi poddajný. Jeho zvláštností bylo to, že měl modré oči. Stejně jako Yasu. To proto se Yasuovi zalíbil a vzal si ho domů, jako koťátko.

Byl to hezký park a jemu se v něm hodně líbilo. Bylo odpoledne, které se však pomalu přehupovalo v podvečer. Yasu procházel parkem dál až dozadu, kde se park pomalu měnil a přecházel postupně v les. Něco mu našeptávalo, že by dál do lesa neměl chodit a že by se měl spíše vrátit. Ale v lese bylo tak příjemně, že Yasu si toho pocitu nevšímal a dál se procházel, nyní už lesem.

A právě tam se to přihodilo. Zrovna, když se Yasu procházel po lesní pěšince, nějaký cvok ho chytil. Z nenadání se vynořil zpoza keře a chytil Yasua, normálně ho svázal a odnesl ho pryč. I když Yasu zpočátku křičel, nikdo ho neslyšel. Byl už poměrně daleko od cest parku a i tak tou dobou v parku už moc lidí nepobývalo.

Ten muž ho odnesl k autu, kde na něj čekal někdo další. Yasu nějak omdlel, nebo na něj možná bylo použito nějaké kouzlo, to si bohužel nepamatoval. Od té chvíle si totiž nevzpomínal na nic. Až na to, že se probudil tady v tomhle pokoji.

 

* * *

 

Thomas se usmíval. Byl spokojený s tím, jak jejich společný plán s Kairosem vyšel do posledního puntíku. Alespoň mu to tak právě v ten okamžik připadalo. Domluvili se, že chydí dva mladé hezké kluky a že si je odvezou na tenhle malý ostrov.

Podíval se na Kairose a pak mu položil otázku: „Co s nimy chceš teď dělat? A není to, co jsme udělali nebezpečné?“ Pořád totiž jeho plány neznal úplně. Dohodli se na spolupráci a na tom, že mu ty kluky Thomas pomůže chytit. Kairos mu zrovna jako nějaký psychopat nepřipadal. Hned po těch otázkách se položil Thomas na pohovku v obývacím pokoji a svůj pohled upřel na Kairose.

Kairos se opřel o pohovku, na které se právě uvelebil Thomas a jen se pobaveně na něj usmíval. Místo odpovědi na Thomasovy otázky, řekl jediné: „Chovej se tu jako doma.“ Nemůžeme z toho mít problém. Jsem si jistý, že ani jednoho z nich nikdo hledat nebude. Pomyslel si Kairos pro sebe.

Thomas, jako by neřešil to, že mu Kairos vlastně neodpověděl. Jeho myšlenky se ubíraly dále a tak pronesl: „Ta puma byla krásná. Doufám že je v pořádku.“ Tuhle větu spíše jen tak poznamenal.

„S tou pumou by byly problémy. A to obrovské. Už tak ho chránila, pamatuješ?“ Vydechl Kairos z prudka. Jak já nemám rád tahle ochranitelská zvířata. Pomyslel si s kyselým obličejem. Zvířata měl rád. A to dokonce víc než lidi. Avšak, když mu přinášela problémy, o které rozhodně nestál, raději se jich nejakým způsobem zbavil. S tou pumou to udělal tak, že ji prostě nechal v lese.

Thomas malinko svraštil obočí. Kdo ví, zda-li to bylo kvůli pumě, anebo proto, že si všiml své černé kočky Samanthy. Zašklebil se na ni a pak ji řekl: „Opovaž se přibližovat k tomu kocourovi a mít s nim nějaké hrátky! Jestli budeš mít mladé, tak jsme spolu skončili.“

„Půjdu za tím blonďákem, zkontrolovat ho a říct mu, co a jak. Udělej to samé a pokus se toho červenovláska uklidnit a zjístit o něm, co nejvíce informací.“ Pronesl Kairos k Thomasovi. Pak dodal: „Řekni mu, že si tu smí chodit jak chce. Vymysli si nějaké sladké řečičky. To nechám na tobě.“ Sklonil se k Thomasovi a políbil jej na rty. Už mezi sebou Kairos a Thomas něco měli. A tenhle polibek byl majetnický. Takové polibky hodlal rozdávat i těm dvěma zajíčkům nahoře.

Kairos to měl promyšlené. Thomasovi věnoval krátký pohled a pak už se rozešel ke schodům, které vedly do patra, kde byly pokoje. Vystoupal po schodech a došek k ložnici onoho blonďáčka a otevřel dveře. Vstoupil do pokoje a zavřel za sebou.

 

* * *

 

Po chvíli už Mizu jenom seděl ve střepech skla na zemi a díval se nezaujatě do prázdna. V očích se mu třpytily slzy, jako maličké krystalky diamantů. Tohle prostě není možné. Nejprve mi zabijou mámu a když najdu Kage, další která mě mohla a měla ráda… zase o ni přijdu. Pomyslel si. Bál se toho, co se stane, než se puma přizpůsobí přírodě. Mizu ji zakazoval lovit, protože když měla žít s ním, mohla by svými hrami způsobit mnoho problémů a pak by ji třeba musel umístit do ZOO a to on rozhodně nechtěl.

Kolem Mizua se motala velká puma v životní velikosti, která však byla celá z ledu. Ležela mu za jeho zády a mazlila se svým chladným tělem, které nejen, že bylo jako kus ledu, ono totiž doopravdy bylo kusem ledu. Mizu ani sám nechápal, jak se mu to podařilo, dát ledu život, ale ona jediná pro něj teď byla uklidněním.

Mizuovou schopností bylo ovládání vody. Dokázal ji zmrazit nebo zahřát. A díky této dovednosti, si mohl vytvořit právě takového ledového kamaráda, jako byla ledová puma. Byla to sice chabá náhrada a její pohyby musel ovládat on, avšak pro tentokráte mu to postačilo.

Než Kairos vystoupal po schodech nahoru, Thomas za ním otráveně zabručel: „Mě se nechce.“ Byl unavený a tak hezky se mu leželo na té pohovce, tak proč vstávat a někam chodit, že? Přemýšlel nad Kairosovým polibkem. Chová se ke mě dobře, ale ty jeho náhlé polibky mě docela děsí. Vždyť jsme oba muži! Unaveně zavrtí hlavou. Nebyl zvyklý, že by jej někdo neustále líbal a pusinkoval. To on byl vždycky ten seme a teď to spíše vypadalo, jako by měl být tím poddaným. A to se mu moc nezamlouvalo.

Thomas se překulil a spadl na zem. S těžkým povzdechem vstal na nohy a šouravě se vydal ke schodišti, kde před pár okamžiky zmizel Kairos. Vystoupal nahoru a zamířil do pokoje toho zrzka. Zaklepal a vešel dovnitř. Hned si všiml té pumy z ledu. Usmál se docela přívětivě. Nehledě na to, jak by nejraději dělal něco jiného, než tady chlácholil nějakýho kluka.

„Neuvěřitelně krásné.“ Šeptl úžasem a vykročil přímo k onomu živému kusu ledu.

Mizu dále trůnil v hromadě střepů. Ignoroval své pořezané ruce a krev na skle a koukal mírně otupěle před sebe. Slyšel zaklepání na dveře, vnímal to, jak někdo vešel, avšak nevěnoval mu sebemenší ždíbek své pozornosti.

Thomas sledoval, jak Mizu hladil po hlavě ledovou pumu. Bylo patrné, že mu z toho mrznou ruce. A teprve teď si všiml, že byl Mizu na rukou poraněný. Zkoumavým pohledem přelétl tu hromadu skla a krev uviděl i na některých střepech. Ten kluk mu připadal, že je trochu mimo.

Mizu ignoroval vše kolem. Dokonce i Thomasovu poznámku o tom, že je to nádhera, ta ledová puma. Jediné na co se zmohl, bylo jen jakési zabručení: „Hmmm...“ a dál koukal dopředu a přemýšlel, proč je tady, co po něm ti dva chtějí. Jestli se odtud dostane a hlavně jestli ještě někdy uvidí svou milovanou Kage. Zvláštní… člověk si uvědomí, jak moc je pro něj někdo důležitý, až když ho ztratí. Pomyslel si Mizu.

Thomas bezradně zavrtěl hlavou, došel k Mizuovi a vzal toho kluka do náruče. Přece jenom ho tam takhle nemohl nechat dřepět v hromadě střepů. A v takovém psychickém rozpoložení v jakém byl, se mohlo stát cokoliv. Thomas nechtěl, aby si ten hoch ublížil ještě více.

 

* * *

 

Yasu stále ležel na posteli a přemýšlel. Dveře do pokoje se však náhle a pro Yasua nečekaně otevřely a objevil se v nich jeden z těch dvou únosců. Docela ho to náhlé vpadnutí do jeho soukromí vylekalo, proto sebou cukl a vzápětí se na posteli posadil. Ustrašeně zamrkal na příchozího Kairose.

Cestou do pokoje vzal Kairos Yasuova kocourka Raiona, kterého vzali s sebou společně s tím blonďáčkem, aby mu ho dal. Když vstoupil do pokoje, zavřel za sebou dveře a přišel až posteli.

„C-co chcete?… P-proč jste mě… u-unesli?“ Blekotal Yasu. Nevěděl, co od něj čekat. „Chcete… p-peníze?“ Nabízel mu. Samozřejmě, že Kairosovi nabídl peníze. Proč by mě jinak unášeli? Nejspíš chtěli peníze nebo páku na otce. Jiné možnosti si Yasu nedokázal představit.

Na chlapcovu otázku jen pobaveně povytáhl obočí. „Peníze?“ Kairos se lehce se zasmál. „Proč myslíš, že chci peníze? Podívej se ven, zjístíš hned, že peníze nechci, hlupáčku.“ Pronesl Kairos s úsměvem a sedl si k němu na postel.

Yasu nedůvěřivě zamrkal a stáhl se více k sobě. Dál od Kairose, protože ten se usadil na postel. Viděl, že ten muž drží v náruči jeho mazlíčka, kocourka Raiona. Avšak Yasu se neodvažoval ani pohnout.

Kairose se na chlapce usmál a řekl: „Pšt, vím, že jsi vystrašený. Ale jsi tu pro své dobro. Neboj se, nic tak hnusného se ti nestane, když nebudeš zlobivý.“

Fakt byl takový, že Kairosův hlas zněl Yasuovi docela uklidňujícně. Přesto tomu muži stále nevěřil. „Zlobivý? A p-proč jsem… tady?“ Koktal Yasu. I přes ten chlácholivý hlas, byl stále ještě vystrašený. Moc nechápal, proč by to mělo být pro jeho dobro.

Na tu Yasuovu otázku už znovu neodpověděl, místo toho pustil Raiona z náruče na postel se slovy: „Tady ten ti patří, že? Hlídej si ho, prosím, je tu ještě jedna kočka, tak bych byl nerad, kdyby se to vše rozmnožilo.“ Zasmál se Kairos tiše.

Raion hned přišel po posteli k Yasuovi a začal se o něj otírat. Chlapec si ho vzal do náruče a přitulil si ho k sobě. Kocourek mu hned dal kočičí pusu, tím že se mu otřel čumáčkem o líčko.

Kairos sledoval, jak se kocour mazlí se svým páníčkem. Byla to až dojemná chvilka. Těšilo jej, že to zvíře a ten kluk se k sobě tak mají, neboť to mohlo znamenat, že ten kluk má kladný vztah ke zvířatům. Kairos pronesl větu: „Vedle v pokoji je červenovlásek. Můžete k sobě chodit.“ Oznámil mu. A pak dodal ještě: „Vlastně můžete chodit po celém domě.“

Yasu byl překvapený, tím, co Kairos řekl. Takže nejsem vězeň v tomhle pokoji? Pomyslel si. To mu však pořád nedávalo smysl, proto se znovu zeptal: „Co t-teda chcete?“

„Chci po tobě, abys byl vzorný a mazlivý. Přesně jako ten tvůj kocourek.“ Odpověděl mu na to Kairos a po té natáhl svou ruku k chlapcovu tělu. Lehce ho konečky prstů pohladil po bříšku. „Jakpak se jmenuješ, blonďáčku?“ Zeptal se chlapce Kairos. Nejdříve chtěl být na toho kluka milý. Musím si jej nějak ochočit, pokud se tomu tedy dá říkat ochočení. Jsem opravdu rád, že nemusím za tím červenovláskem. Přeci jen jsme mu sebrali to, co pro něj bylo důležité. Myslel tím samozřejmě tu jeho pumu. Nejspíše byli na sobě psychicky závislí.

Když se Yasua dotkl, chlapec sebou lehce cukl. Byl to stále nečekaný dotek a on se pořád nedokázal rozhodnout, kam tohohle muže zařadit. Přeci jen ho unesl. Přesto na jeho otázku odpověděl: „Yasu.“ Podle všeho nemělo smysl říkat příjmení, když Kairose peníze nezajímaly, proto je Yasu nesdělil. Počkat! Počkat! Co to po mě ten chlápek chce? Yasuovi pomalu začal docházet smysl těch slov. I když jistý si tím nebyl. Pohlédl na něj vykuleně. „Vy… chcete… abych se… s váma… mazlil?“ Zamrkal Yasu překvapeně a lehce vyděšeně na Kairose.

Kairos svou pozornost opět upřel na blonďáčka. „Já jsem Kairos“ Představil se tomu chlapci. Zasmál se pobaveně té jeho reakci a otázce. „Ano přesně tak.“ Potvrdil Yasuovi, že přesně o tohle mu šlo. To, že chtěl Kairos i to druhé, tedy sex, to zatím neřekl. Pak natáhl ruku a začal mu dávat jeho blond vlasy za ucho. „Myslím, že ty by jsi to tady mohl zvládnout, ne? V menším luxusu...“ Prohodil Kairos k Yasuovi. Pak ještě dodal otázku: „Dobře, Yasu, kolik ti je let?“

Jeho potvrzení Yasua dosti udivilo. Opět zamrkal na Kairose svýma pronikavě jasně modrýma očima, které měli, mimochodem, se svým kocourkem dost podobné. I Raion měl modré oči. „Ale… Ale já… jsem se s nikým… cizím ještě nemazlil…“ Řekl na to vyplašeně. Byla to pravda. Jediný s kým Yasu míval sex, byl jeho starší bratr. Yasu byl bratrova hračka. Yasu se na Kairose zadíval a se zamrkáním mu odpověděl na otázku, nebo spíše na konstatování: „...a-asi, ano...“ Nejspíše mu stejně nezbývalo, než to nějak vydržet a zvládnout. Pak odpověděl i na tu otázku ohledně svého věku: „Je mi 16.“

Kairos se na něj usmál a chytil Yasua za ruce. Vytáhl ho tak z postele a donutil ho tím vstát. „16…to je hezký věk. Jsi ještě tak maličký.“ Usmál se Kairos nad tím. Byla to pravda a to dosti velká. Líbilo se mu to. Už předtím, mu ten klouček přišel hodně drobný a hlavně mladý, stejně jako ti ostatní. „Pojď, ukážu ti to tady, maličký.“ Pronesl Kairos svým typicky uklidňujícím hlasem, který byl možná i trochu omamný. Lstivý? Kdo ví. Stále ho držel za ruce, aby mu neutekl. „Možná bych ti mohl ukázat i ty ostatní, co na to říkáš?“ Zeptel se Yasua, zatímco Kairos se musel uklidňovat, aby svou hru na hodného nepokazil. Musíš být hodný, nic nezkoušej buď hodný. Hrálo mu v hlavě stále dokola.

Co, co mi chce ukázat…? Poplašeně po něm Yasu těkal pohledem. Kairos ho všal stále držel za ruce, které si s nim nakonek i propletl a vedl Yasua z pokoje. „D-dobře…“ Odpověděl mu Yasu. Ukázat může… ty ostatní lidi… jo… Přemýšlel Yasu za pochodu. Následoval ho, tedy spíše se nechával vést Kairosem. Raion, Yasueho kocourek, zůstal v Yasueho pokoji a Yasu za nim zavřel dveře. Maličký? To slovo zaznělo nekolikrát. Yasu nakrabatil čelo a pak řekl: „Nejsem maličký… už rok se o sebe starám sám…“ Ale rozhodně neměl úsečný tón. To ne. Spíše to konstatoval.

 

* * *

 

Thomas v náruči držel toho červenovlasého chlapce. Nohou od něho odehnal tu ledovou krásku do rohu pokoje, kde ledová puma zůstala. Položil chlapce na záda na postel. Pak mu začal starostlivě kontrolovat ty rány na rukou. Ten kluk byl celý od krve, jak se tam tak válel ve střepech. Thomas nechápavě zavrtěl hlavou: „Proč jsi to, pro Boha živého, udělal?“ Zeptal se rudovláska, jako by snad čekal, že mu ten kluk odpoví.

Mizu se ani nějak nebránil, když ho Thomas vzal do náruče a odnesl na postel. Jenom se díval za ledovou pumou. Ona nebyla jako Kage. Kage by mu už šla po rukou a kousala by ho. Povzdechl si. Na Thomasovu otázku vůbec nereagoval. Jako by se ho nikdo na nic neptal. Prostě mu odpovědět nechtěl.

Pohybem své ruky z něj Thomas sundával úlomky skla. Když byly všechny střepy z Mizuových rukou na zemi, tak ho začal léčit. „Chybí ti tvoje puma? Myslím že bych ji mohl přivést sem.“ Uvažoval Thomas nahlas. Snad bych to mohl zvládnout, aniž by se na mě Kairos naštval. Pomyslel si.

Mizu pomalu cítil, jak bolest z jeho rukou odchází, když jej Thomas léčil. Léčí mě? Je to mág? Napadlo Mizua, ale na venek nedával znát nic, co by se odklonilo od jeho strnulého výrazu netečnosti. Neodpověděl mu ani na otázku o Kage. Odvlečou mě sem a pak se vyptávají a chovají se jako by se nic nestalo? Jako by všechno bylo v naprostém pořádku! Odvrátil hlavu na stranu a schoulil se na posteli do klubíčka zády k Thomasovi.

Thomas ho sledoval. Vypadal zamyšleně. A také, že byl. Vůbec nemluví, jako kdyby se rozhodl, že nebude komunikovat. Zahloubaně pokrčil rameny. Přece mě je jedno, jak se tenhle kluk bude cítit, no ne? No, ale… Kairos řekl, abych ho utěšil nebo něco na ten způsob. Tak jak to jako sakra mám udělat? Nikoho jsem neutěšoval, jestli si dobře vzpomínám. To prostě k Thomasovi nešlo, zkrátka se to nehodilo. Thomas nebyl zvyklý někoho utěšovat. Nikdy to nedělal a nezajímalo ho to. Vždy se staral jen sám o sebe. Rozcuchal si nervózně fialové vlasy. Chvíli se díval na toho rudovláska, jak se k němu otočil zády. Povzdechl si. „Jestli něco neřekneš, tak nebudu vědět, co chceš nebo co nechceš!“ Zabručel s tím nejlepším a nejmírnějším tónem, jaký ještě dokázal ve své naštvanosti, ze sebe vyloudit. Na začátek dobrý, ne? Pomyslel si.

Mizu se ani nepohnul. Když Thomas znovu promluvil, on neodpověděl. Ani předtím a ani teď. Co chci? Co já chci? To je snad jasný! Nechci tu být a chci se vrátit a žít si svůj život! A co nechci? Nechci, aby mě kdokoliv otravoval. Stejně ničeho nedosáhne, škoda námahy. Zavřel oči a snažil se ho nevnímat. Ledová puma pochodovala po pokoji sem a tam a držela se z dosahu slunce. Mizu si povzdechl. Teď se pohl, ale jen proto, aby přes sebe přetáhl přikrývku i přes hlavu. Dal tím jasné znamení, aby mu Thomas dal už konečně pokoj. Pokud nehodlá říci, že ho pustí domů, tak se s nim bavit nechce.

Uf, to jsme se teda našli. Zašklebil se Thomas. Jeden neumí mluvit a druhý neumí konějšit. Zavrtěl hlavou a zamračený výraz v obličeji mu zůstal. Co s ním mám, pro Boha, dělat? Proč mi Kairos nedal nějakou nápovědu, jak se vlastně utěšuje! Bezradně se posadil na kraj postele a založil si ruce. Natáhl si po té nohy před sebou a díval se z okna ven. Za oknem byly vidět stromy. Stromy a stromy, nic jiného neuvidíte, ať se rozhlížíte jak chcete. A za stromy už jen modré nebe a moře. Nastálé ticho, však přerušil Thomasův ostrý hlas: „Jak dlouho ti to trucování zůstane?!“

Mizu dál ležel pod pokrývkou a ani nedutal. Tedy až do chvíle, kdy na něj Thomas promluvil tím naštvaným tónem. Ztuhl a pak odhodil peřinu. „Mě to trucování zůstane klidně po zbytek života, pokud to bude nutné!“ Zaavrčel na něj. Chtěl, aby už konečně odešel a nechal ho v klidu být.

Jenže to Thomas nechtěl. Nechtěl odejít bez úspěchu. Budu se k němu chovat tak, jak se on chová ke mě. Přece jenom jsem mu nevyhrožoval, ne? Snažil jsem se mu zpřijemnit pobyt v tomto domě, ale on to asi nechce. Namlouval si Thomas. Pokud do teď nevyhrožoval, tak právě začal: „Taky se může stát něco té tvojí pumě.“ Prohodil jen tak. „Možná se utká s nějakou jinou kočkou a ta nebo ten ji zabije. Všechno je možné, ale myslím, že když se budeš chovat slušně, tak tomu dokážu zabránit," už nebral ohledy na to, jestli ho těmi slovy bude děsit. Jeho přístup byl vždycky takový a Thomas ho nehodl měnit jen proto, že mu to Kairos nařídil. Měl té hry na hodného už celkem dost.

Po těch výhrůžkách se Mizu posadil na posteli a vztekle se na něj podíval. Natáhl se k Thomasovi, chytil ho pod krkem a přitiskl na postel. „Ještě jednou mi vyhrožuj a já přísahám, že se něco stane tobě.“ Řekl hodně naštvaně a ještě přitvrdil stisk na jeho krku. To mu však nestačilo a Mizu Thomase začal na jeho hrdle mrazit. O Kage nikdo takhle mluvit nebude, nikdo mi nebude vyhrožovat, že se jí něco stane nebo dokonce, že Kage zemře. Nikdo a už vůbec ne někdo kdo mě odtáhl sem. Mizu vypadal opravdu hodně rozzlobeně.

 Thomas byl trochu překvapený, když se na něj Mizu vrhl a strhl ho na postel, načež ho začal škrtit. „Jestli mi ublížíš, tak si můžeš být jistý, že její osud už je zpečetěný.“ Procedil Thomas skrze zuby, při škrcení a zároveň mražení jeho krku. „Zkřiv mi jenom vlásek a tvoje puma bude mrvá. To bys chtěl?“ Usmál se na Mizua mile, skoro tak, jako by vedli mezi sebou přátelský rozhovor. To by však byla ironie. Thomas přesto provokoval dál. Nezůstal jenom u úsměvu, ale také se pod Mizuovým tělem zavrtěl. Objal ho kolem pasu a silně se přitlačil proti jeho pánvi. Tak se vlastně otřel o jeho rozkrok. „Když už jsme v této poloze, co takhle něco podniknout?“ Usmál se Thomas provokativně na Mizua.

Mizu se chvěl rozhořčením a doslova mu vrčel do obličeje. „Přestaň vyhrožovat…“ zasyčel jako kočka a ještě přitvrdil stisk ruky, tak že Thomasovi krk skoro až drtil. „Nech Kage na pokoji…“ Řekl. Thomasův klid, ať už byl hraný nebo ne, Mizuovi také nepřidal na jeho vlastním uklidnění se. To vše, co Thomas dělal a říkal, ho dokonale vytáčelo. A ty Thomasovy dosti neslušné návrhy, Mizua akorát přiměly, aby na něj použil opět svou magii. „Zchlaď si hlavu.“ Pustil jeho krk, kde měl už Thomas omrzliny a ohodil ho ledovou vodou. Zvedl se z jěho těla a položil se znovu na posteli. „To je důvod proč jsem tu? Někdo si ze mě chce udělat mazla do postele?!“ Pronesl naštvaně Mizu.

Thomas byl zticha, když po něm Mizu takto vyjel, ale jen do okamžiku, než ho Mizu polil tou vodou. V ten moment byl Thomas celý mokrý, ale kupodivu mu to nevadilo. A pokud ano, přinejmenším, to na sobě nedal znát. Jen, co ho Mizu pustil a slezl z něj, posadil se a začal si svlékat svoje mokré tričko. Pak si položil pravou ruku na svůj omrzlý krk a začal si léčit ty omrzliny. Nebylo to přijemné, ale za chvilku už to bylo dobré. Miluji svoje schopnosti a nikdy jsem o nich nepochyboval. Podíval se na toho kluka. Thomas si sedl jako pes a naklonil hlavu na stranu. „Nemyslíš, že jsem tě varoval až až? Co když se opravdu něco stane té tvojí kočičce? Přece jenom, je to tvá drahá pumička, ne?“ Po těch slovech se zvedl z postele a pokrčil rameny. Věnoval mu ještě jeden pohled, ale po té odešel z Mizuova pokoje.

Zase začíná vyhrožovat? To nic lepšího nedokáže?! Pomyslel si Mizu, avšak tentokrát už nevyletěl. Dál v klidu ležel zády k němu. Chvíli Thomasovi na to ani nic neříkal, ale pak přeci jenom něco řekl: „Ubliž ji, zabij ji a jsi mrtvý i ty.“ Řekl zdánlivě klidně Mizu a zavřel oči. Třeba bych mohl usnout a měl bych klid, ale bohužel to se mi nepovede. Nemůžu usnout když má ten muž takové řeči. Moc chtěl, aby už konečně vypadl a nechal ho na pokoji. Jakmile se tak stalo a Thomas skutečně odešel, převalil se Mizu na záda, nohy si natáhl, ruce si položil podél těla a hleděl nahoru do stropu.

 

* * *

 

Ocitli se na chodbě. „Anebo víš co? Nejdříve ti ukáži dům.“ Pronesl Kairos mile a usmíval se na Yasua. „Ten červenovlásek se také musí uklidnit.“ Poznamenal Kairos a vedl chlapce, držeje ho za ruku, po schodech dolů. „Jak jsem řekl můžeš se tu pohybovat, jak budeš chtít. Můžeš jít i na zahradu.“ Když to říkal, tvářil se, jako by to zde měla být jen dovolená, tábor nebo ozdravný pobyt. Dobře, má to tu fungovat jako malé vězení, ale jen pro ty čtyři. Já tu budu jejich pán, zatím, co oni mě budou milovat. To měl být Kairosův plán. Dál ho vedl po schodech dolů, stupínek po stupínku. „A to, že ses ještě s cizím nemazlil, to se neboj. Nejsem cizí, vždyt znáš mé jméno. Jsme vlastně teď známí, nemyslíš?“ Usmál se nad tím, jak to tomu kloučkovi hezky objasnil. Z ničeho nic zastavil a vtisk Yasuovi pusu do koutku úst. Pohladil ho pod bradou, přičemž dva prsty nechal na konci jeho brady, kterou si něžně zvedl nahoru k sobě, aby Yasua políbil krátce na spodní ret. Na to pronesl: „A teď, po tomhle, rozhodně nejsme cizí.“ Vítězně se ušklíbl. Líbilo se mu, jak se ten chlapec překvapeně tvářil.

Ten červenovlásek se musí také uklidnit... Chudák… taky ho unesli, jako mě. Pomyslel si Yasu, zatímco ho Kairos vedl dolů. „Ale…“ Začal s protestnou řečí. …ale pořád jsi cizí, nejsi můj bratr… Myšlenky Yasua pokračovaly i přes to, že řeč se zastavila. Yasu překvapeně zamrkal, když mu Kairos vtiskl nečekaně pusu. A následně zrudl tak, že vypadal, jako kdyby mu strčili hlavu pod horkou vodu. Než se stačil vzpamatovat z té pusy, už si ho Kairos něžně líbal na rtech. Srdíčko se mu rozbušilo. Koukal na Kairose dosti vyjeveně. On… on mě POLÍBIL! Yasuovy myšlenky křičely.

Tohle bylo pro Kairose doslova k zulíbání. Kairos se pobaveně usmíval po tom polibku. „Přiznej si to, už nejsme jen známí. Teď se to navýšilo, Yasu.“ Pronesl spokojeně Kairos a opět jej políbil. Nebrání se, tak proč toho nevyužít, že? Vyhrávám. Pomyslel si spokojeně. Rukou, kterou si ho přidržoval za bradu, sjel po Yasueho čelisti až k vlasům, které mu upravil.

E-e? Navýšilo? Jak jako?! Divil se Yasu. Všechno se odehrávalo tak rychle, že to jeho mozek nestačil zpracovávat. Ani mu nedal šanci odpovědět, naopak ho Kairos opět políbil a upravil mu vlasy. Yasu byl celý rudý a nervózně kmital víčky očí. „Ne… jen jste mě… políbil… nejsme… nejsme víc…“ Snažil se Yasu popadnout dech a uklidnit se. 

29.1.2015 - 2:00

„Ty jsi ale milý a malinký a teď můj, že ano?“ Mluvil na chlapce Kairos, jako by byl Yasu nějaké zvířátko, mazlíček nebo snad dokonce miminko. Chtěl být na něj milý. Věděl, že to bude nejlepší, když jej hned ze zčátku nebude týrat. Budu ho teď rozmazlovat a stejně tak toho červenovláska nahoře. Opět Yasua políbil. Tentokrát, však o dost vášnivěji. „Líbíš se mi, Yasu.“ Řekl mu. Věděl, že tyhle typy lidí, se po takových slovech dokáží zamilovat, ale bohužel slepě. A Kairos ta slova nemysel upřímně. Jenže to Yasu nemohl vědět. „Jsi tak krásný.“ Zašeptal a dal mu pusu.

Nejsem malý! Rozčílil se v duchu Yasu. No, tak dobře, výškově jsem malý jen 165 cm, ale to je jediné malé, co na mě je! A když ho Kairos znovu políbil, Yasu cítil, že tentokrát to bylo o dost vášnivější. Ach… ach… hum… Ještě chvíli a omdlím… Pomyslel si Yasu. Z těch polibků a toho, co z nich cítil, se mu začínala lehce motat hlava. Měl bušení srdce. Na takový nával citů a vzrušení nebyl vůbec zvyklý. Kairosův hlas, šeptající ta slova, připadal Yasuovi skoro až magický. A po té další puse se mále sesypal. Proč se vůbec nemůžu hýbat?! Líbá mě tady cizí chlap! Zentaro…! Ty blbče…!!! Nadával v duchu Yasu svému bratrovi. Myslel si, že to byla beztak bratrova chyba, že se cítil takhle, když ho líbal cizí muž.

Usmál se nad tím Kairos. „Jsi tak rozkošný, Yasu, tak moc krásný.“ Políbil jej opět. To že se Yasu nehýbal, jej utvrzovalo v jeho domněnce, že si vzal chlapec ta slova k srdci. Anebo to byly ty polibky. Ať už tak, či onak, Kairos byl se svou prací spokojený. „Běž si udělat něco k jídlu a nebo se běž koukat na televizi.“ Navrhoval Yasuovi Kairos. „Já se půjdu kouknout nahoru, ano? Za chvilinku sem příjde další kluk, neboj se ho, ano? Neublíží ti a já ti taky neublížím, miláčku.“ Mluvil na něj tak sladce. Doufal, že ta slova na něj zapůsobí přesně tak, jak chtěl. Políbil jej a pak se otočil a začal znovu stoupat po schodech nahoru.

Yasu se domníval, že se ten muž očividně musel bavit na jeho účet. On sám měl pocit, že to s ním sekne. Ne, nejsem rozkošný, jsem úplně obyčejný. Namítal Yasu v duchu. Kairos ho políbil opět a Yasu se už z těch jeho polibku třásl. Jídlo? Nemám hlad. Dokonce Yasuovi řekl miláčku. Miláčku?! Co je s tím chlapem?! No… no… je hezký… ale… unesli mě… Zase Yasua políbil. Ne, že by se Yasuovi ty polibky nelíbily, ale bylo mu to jednoduše divné, že ho jen tak líbal, po kolikáté už? Ani to nedokázal spočítat.

Kairos už byl skoro nahoře, když potkal Thomase. „Co se ti probůh stalo?“ Pobaveně se nad ním usmál a zavrtěl hlavou, neboť Thomas byl mokrý a v ruce držel svoje tričko. „Jsi opravdu vlhký.“ Řekl to schválně takhle, protože to znělo tak krásně dvojsmyslně. Nemohl se přestat dívat na Thomasovu nahou hruď. Nakonec ještě dodal: „Dole je Yasu. Zjistil jsi, jak se jmenuje ten druhý?“

Na schodech narazil Thomas na Kairose. Pohlédl na něj a pokrčil rameny. „Je jako ta puma.“ Pronesl na vysvětlenou. „Ano, jsem velice vlhký.“ Ušklíbl se. Použil takové hezké slovíčko. Pomyslel si Thomas. I jemu se ten dvojsmysl velmi líbil.

Yasu zatím pokračoval sám. A první kam zamířil, byla zahrada. Ne ne… koukat na televizi se nebudu a hlad nemám! Zamířil tedy ke dveřím do zahrady a ihned vyšel ven. Ne, rozhodně se nechci vidět s tím druhým únoscem, co mě svázal a unesl. Takže pokud má přijít dolů, tak budu jinde než on. Obcházel jsem podél plotu. Proč je to tak vysoký? Ale snažil jsem se nevypadat tak, že to zkoumám. Proto jsem si dal ruce do kapes a procházel jsem se, tak jako ledabyle. Venku bylo příjemně. Došel jsem k docela hezkému přírodnímu altánku a sedl si na lavičku.

Thomas se zamračil. „Já jsem měl zjistit jeho jméno? No nějak jsme se k tomu nedostali.“ Pronesl nakvašeně Thomas. „Běž si ho ochočit sám!“ Zavrčel nevrle. Už předtím se mu za tím klukem nechtělo a teď měl pocit, že není ani schopný zjistit pitomý jméno. „Mě vyhrožoval smrtí a pak mě polil vodou a málem jsem zmrzl,“ řekl mu stále naštvaně. Před tím klukem se sice tvářil netečně, ale nyní, mohl své zlobě v klidu nechat volný průchod. „Jdu si dát sprchu a zalezu do postele. Jsem unavený a ty ještě po mě chceš, abych někoho utěšoval, pf.“ Prošel kolem něho a ráznými, hlasitými kroky mířil rovnou do koupelny.

 

* * *

 

Kairos jen zavrtěl hlavou nad Thomasovým rozhořčením. Nechal ho však být. A stejně tak nechal Yasua, protože věděl, že nemůže odejít. Pokračoval ve své chůzi až došel do místnosti kde byl Mizu. „Ahoj, červenovlásku.“ Pozdravil ho stejně mile, jako předtím Yasua. Nehci si k němu sedat, nejspíš nebude tak poddajný jako Yasu. Pomyslel si, po tom, co na chodbě před chvílí potkal naštvaného Thomase. Posadil se proto nejdříve na židli, aby nenapínal tu atmosféru. Věděl, že ten chlapec musí být rozrušený a po tom, co tady hovořili s Thomasem, ještě více. „Páni, ty jsi tu udělal pěkný bordel.“ Začal Kairos mluvit a zasmál se tomu, aby ta věta nezněla vyčítavě, ale naopak spíše tak, že se vlastně vůbec nic nestalo. Podíval se okolo sebe. „Ale to nevadí. Jak se jmenuješ?“ Přesto, že mu ten nepořádek nechtěl vyčítat, nehodlal ho ani nijak chlácholit.

Mizu dál ležel na posteli a hypnotizoval pohledem strop, jako by na něm bylo něco velice zajímavého, což nebylo ani v nejmenším. Zase někdo vešel do jeho pokoje, ale tentokrát to byl někdo jiný. Pozdravil, ale Mizu ne. Ano, bordel jsem udělal. Ale tak strašný to není, jenom vysypaný sklo. Pomyslel si Mizu. „Není náhodou zdvořilost nejdříve se sám představit, než se ptát na jméno druhého?“ Zeptal se po nějaké době zarytého mlčení. Stále se však na Kairose nepodíval.

„Je také zdvořilé odpovědět na pozdrav, červenovlásku.“ Poznamenal Kairos. „Ale jak chceš, jsem Kairos.“ Řekl své jméno a pak sledoval to malé stvoření, jak tam dále leželo na posteli a snažilo se ho nevnímat.

Mizu si povzdechl: „Zdravím...“ Řekl dodatečně. Pak však dál mlčel. I po té, co se mu ten muž představil, se mu nechtělo říkat své jméno. Prostě se mu nechtělo. K čemu mu bude to vědět? Přemítal nad tím. Ale… povzdechl si. Nakonec své jméno řekl, avšak dal důraz na to, aby to znělo tak, jak si to myslel, tedy, že neví, k čemu mu bude znát jeho jméno: „Mizu.“ Zabručel tiše.

Kairos se zvedl ze židle, na které seděl a přešel ke střepům na zemi. Velké střepy začal sbírat rukama, aby se o ně nikdo už znovu neporanil. Při tom přemýšlel. Zatím mu chci vtlouci do hlavy, že jsem jeho přítel, že bych nebyl schopen mu ublížit. Vyhodil to do odpadkového koše, zbytek pak uklidil zametením na lopatku. Když bylo hotovo, přišel k němu a sedl si na postel. „Červenovlásku, jsi opravdu roztomilý.“ Zkoušel na něj Kairos tu stejnou věc, kterou předtím zkoušel na Yasua.

Jen periferně si Mizu všiml, jak Kairos uklízel tu spoušť, co ji v návalu vzteku Mizu udělal. Avšak Mizu to nekomentoval. Stejně jako nekomentoval jeho větu o tom, že je roztomilý. Za normálních okolností by pravděpodobně zčervenal, ale v této situaci, kdy byl někde daleko od domova a ještě k tomu proti své vůli… otočil se na bok, přesně jako předtím s tím druhým, zády ke Kairosovi.

„Ale notak, nebuď tak naprdlej.“ Zasmál se tiše Kairos. Sedl si na postel „Zase tak hrozné to tady nebude, Mizu.“ Pronesl Kairos, pohladil ho po boku, kde se ho pokusil i polechtat. Když sebou Mizu cukl tak se zazubil. Smích je nejlepší cesta k přátelství. No, ne? Naklonil se k němu a pokusil se ho znovu polechtat.

Mizu na Kairose na vteřinu pohlédl. Nechtěl nic říkat, ale pak přeci jenom promluvil: „Že nebude? Unesli jste mě! Kage jste nechali samotnou někde v lese a teď se oba chováte, jako by se nic nestalo… vlastně pardón ten druhý mi vyhrožoval, že se Kage něco stane, pokud se neuklidním…“ Řekl Mizu docela naštvaně. Když ho Kairos polechtal, trhl sebou. Ano, byl šíleně lechtivý. Ale podruhé už se polechtat nenechal a raději vyskočil z postele.

Kairos se opět tiše zasmál. „Mizu, Mizu, Mizu, pojď ke mě zpět.“ Usmíval se na toho chlapce. „Víš, jak můžeš vědět, že tady není? Ptal jsi se ho už? Neptal, třeba je právě na cestě sem. Jeli jsme sem dodávkou, velké zvíře se do ní nevešlo.“ Mluvil Kairos a při tom se položil na postel. „Nebo může být ve sklepě a dáme ti ji, když budeš hodný a nebudeš mi tu rozbijet věci.“ Mluvil dál k Mizuovi a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. Dokonce i zavřel oči. Byl si jistý, že se Mizu o nic nepokusí.

Zpátky k němu? To tak. Ani náhodou! Pomyslel si Mizu. „A i kdyby tady byla… nic to nezmění na tom, že tady nechci být.“ Zabručel Mizu. Pak pokračoval: „A říkal něco v tom smyslu, že by se ji mohl pokusit sem dostat…“ Pokrčil rameny. „A tohle je taky vyhrožování…“ dodal a přešel k oknu, ze kterého se díval ven. „A pořád je tam to slovíčko 'třeba a nebo'… a ten druhý, netvářil se tak, že by měla být tady…“ Pronesl Mizu. Zkrátka Kairosovi nevěřil. Kage tu prostě není. Poznal by to.

 

* * *

 

Thomas došel ráznými kroky do koupelny, která se nacházela v přízemí domu. Svlékl se a stoupl si pod sprchou. Dopřával si horkou sprchu, jelikož už měl plné zuby toho chladu, kterým ho poctil ten rudovlásek. Konečně si mohl odpočinout. Uvolnit se v příjemně teplé vodě, kterou nechal na své tělo stříkat. Po té, co se dostatečně vyhřál a osprchoval, osušil se, hodil na sebe zpátky oblečení a zamířil do svého pokoje. Musel vyjít opět do schodů nahoru a pak už mohl konečně unaveně zalézt do postele. Bylo teprve něco kolem páté hodiny odpoledně, ale Thomas už hodlal jít spát. Proč? Chytat ty dva a pak se ještě otravovat s utěšováním a léčením, to člověka unaví a také naštve. Schoulil se do klubíčka a pomalinku usínal.

Yasu seděl v altánku, na který narazil při zkoumání zahrady. Rozhlížel se kolem po zahradě. Jeho pohled však sjel na zvláštní sedátka, která vypadala tak lákavě a pohodlně měkce. A tak z tvrdé lavičky vstal a uvelebil se do jednoho z těch pomuchlaných, leč lákavých sedátek. Bylo měkké a takové přizpůsobivé. Zajímavé. Pomyslel si Yasu. Je to jako sedět na obláčku. Tady by se mi hrálo dobře… ale… ne… nic nebude! Napadlo Yasua. Rozhlédl se. Nikdo tu nebyl a okna byla taky daleko. Yasu o té hře začal dosti vážně uvažovat. Dalo by se říci, že si nemohl pomoci, byl na to zvyklý. A ráno to nedělal a byl večer… Skousl si rtík. No… možná bych si… trošičku… mohl pohrát… Zamrkal a znovu se pořádně rozhlédl. Když nikoho neviděl, tak si rozepnul kalhoty. Košili si vytáhl a dal si ji přes kalhoty, takže mu zakrývala rozepnutý poklopec. Pak si Yasu zajel svou ručkou do kalhot a trochu si stáhnul trenky, ale jen tak, aby nepřekážely. Začal si jemně dráždit své mužství. Ale nic nebylo na první pohled vidět, neboť košile to kryla a on si hlídal okolí. Nemohl za to, že ho na to bratr naučil tak moc, že mu to chybělo.

---