půlnoc

Vždy stál dál. Nesnažil se jít za mnou. Neměl ani důvod jit ke mně. Neznali jsme se. A přeci se znali. Potkávali jsme se, když jsme venčili psy. Moji psi potěšeni přítomnosti jeho feny. Běželi by za ní na konec ne světa, ale ulice. Přesto nás dva nic nespojovalo.  Ale dnes to bylo jiné. Byla půlnoc a oba jsme venčili psi. Já zde byla první, nadávala jsem celkem nahlas, o půlnoci slušní občané spí. Nadávala jsem, že sestra doma ležela a já musela vstát a jít se psama. Bylo mi jich líto. Ovšem teď jsem stála uprostřed parku, z dáli přibíhala již známá fena.  Moji psi se k ní seběhli, nadšeni noční zábavou, přestali vnímat mou přítomnost. I já přestala vnímat svou přítomnost a hledala jsem jeho. V hloubi duše jsem si přála, aby přišel sám a ještě víc doufala, že neslyšel mé stížnosti na svět. Přišel, zaradovala jsem se. Šel blíž a blíž, naše upřené pohledy se míjely ve tmě. Oba natočeni k sobě tušíc pohled mířící hluboko do očí.  Zastavil se, stál dost daleko. Nic neřekl, zastavil se, přesto k koukal mým směrem. Nic. Nula. Ticho. Přitom ta půlnoc, ta zima, to ticho. Pejskaři se normálně baví, tedy když je zvláštní situace. Stáli jsme tam asi čtvrt hodiny, pak odešel. Jeden z mých psů se vydal za jeho fenou. Začala jsem utíkat za ním. Zastavil se a díval se na mně. Já se snažila ve světle lampy najít jeho oči. Když jsem je našla, usmála jsem se. On úsměv opětoval. Ale teď v tom bylo něco víc. Nebylo nám patnáct, žádné kino, žádné kafe, šlo o víc. Jakokdyby se zeptal na nějakou otázku a já souhlasila. Vzal mne za ruku a táhl do míst, kde světlo lampy nedosáhlo.

---