Jak jsem si pískal

Sport, nejste-li šachista, je jedna z mála možností, jak vlastní tělo uvyknout na tempo dnešní doby. Pokud máte zároveň štěstí a nepatříte mezi ty, kteří si kupříkladu vypíchnou oko figurkou, je sport i prostředkem k utužení zdraví. Už jen tyto dva důvody vedou tisíce lidí k cílenému zatěžování své tělesné schránky. I já se pohybuji životem svázán provazem fenoménu zvaného sport. Nebruslím však po našich či zahraničních kluzištích, neproháním kulatý nesmysl po sportovních halách ani neprotahuji bicykl cestou, či v případě naší vlasti spíše necestou. Mým osudem se stal sport jiný, jediný důstojný, a sice fotbal. Možná máte kopanou zafixovanou jako vulgární představení pro davy brutálních bezmozků nebo jako jedinou možnost, jak i negramota přijde ke slušné výplatě, ale zkuste se na celou věc podívat jinak. Není už to, že na dvou stranách hřiště stojí dvě poměrně početné skupiny lidí se stejným plánem pro nadcházejících 90 minut důkaz inteligence a diplomatických schopností? Jeví se ve světle mnohasettisícových prémií urážky a kopance do rozhodčího neopodstatněně svírajícího v ruce kartonek červené barvy tak nepochopitelně? Ne, fotbal je sport géniů, za jehož špatnou pověst můžou jen a pouze právě rozhodčí. A právě to byl důvod, proč jsem se do řad mužů s píšťalkou přihlásil i já. Někdo přece těm foukálkům musel ukázat, jak se to má dělat. Někdo musel uher na tváři našeho sportu vymáčknout, aby obličej ještě více zkrásněl.

Jeden červencový víkend jsem strávil ve školní lavici ústavu, kde jsem jedenáct let plnil povinnou devítiletou docházku a odkud jsem ze sedmé třídy zamířil na pracovní úřad, který mě živil dosud. Bylo až dojemné, že jsem právě zde při výkladu teorie fotbalových pravidel a pod vedením zkušeného rozhodčího Karla Bureše, který už dokonce dvakrát řídil zápas krajského přeboru, startoval do další etapy svého života. Celý víkend prošpikovaný semináři lektorovanými odborníky z krajské fotbalové organizace jsem zakončil ústní zkouškou. Karel Bureš nás po jednom volal do úklidové komory, na jejíchž dveřích visela cedulka „zkoušková místnost“.

„Jak se fouká do píšťalky?“ Zaburácel Bureš ihned po mém vstupu. Správný otvor jsem našel hned po minutě a na třetí pokus vyloudil požadovaný tón. „Dobrá, dobrá,“ pokračoval zkoušející už mírněji, „dostatek talentu máš. Teď mi ještě řekni, jakou barvu má červená karta.“ Nasucho jsem polkl, protože takhle těžkou otázku jsem nečekal, ale nezazmatkoval jsem. Okamžik jsem promýšlel odpověď a potom vydechl: „No přece tu druhou než žlutá karta.“ Karla Bureše ta odpověď uspokojila a natáhl ke mně ruku, ve které svíral kus zalaminovaného papíru. „Tady máš rozhodcovskou registračku a zbytek čekej mejlem. Buď zdráv.“ To už jsem stál zase na chodbě a ruka zkoušejícího vtáhla do kamrlíku dalšího nebožáka.

Denně jsem otevíral svou elektronickou poštovní schránku a se zklamáním prohlížel pouze reklamní zprávy. Po měsíci ale můj obličej namířený k monitoru získal kontury úsměvu. Na konci srpna jsem delegován jako čtvrtý rozhodčí zápasu okresní soutěže mladších žáků mezi Mokrovraty a Skuhrovem. No, není to zrovna finále Ligy mistrů, ale nějak se začít musí. Konec srpna v Mokrovratech, říjen v Berouně a listopad na první lize v Příbrami.

Třicátého srpna v deset hodin dopoledne jsem netrpělivě přešlapoval před mokrovratskou arénou a čekal na svoje tři kolegy. S úderem jedenácté se z místního hostince vypotácela dvě individua, v nichž jsem poznal dnešní postranní rozhodčí. Jak jsem z jejich špatně artikulované řeči seznal, ten hlavní si včerejší večer užil tak, že dosud leží v lokále na zemi a není schopen vstát. Následovala složitá diskuse, jak odřídit zápas bez hlavního rozhodčího tak, aby to nikdo nepoznal. Chytil jsem šanci za pačesy a vytrhl telefon z ruky jednoho z mých kumpánů zrovna v okamžiku, kdy se snažil problém vyřešit telefonátem na ústředí svazu do Prahy. „Já to jako hlavní odpískám.“ Nikdo kolem mě se nezmohl na odpor. Jednak proto, že žádná lepší možnost se v ten moment nenabízela, a jednak proto, že oba dva vstoje usnuli.

Když zápas začínal, cítil jsem se jako ředitel světa. Všech dvaadvacet mrňousků v kopačkách ke mně vzhlíželo jako k bohu. Z tribuny na mě pro jistotu hned po úvodním hvizdu, kterým jsem probudil svoje asistenty na krajích, přiletěl kelímek desítky a místní důchodci poslali se zlatým mokem, na který se složili, i několik nadávek. Prostě nádhera! Užíval jsem si toho opojného pocitu a hra kolem mne plynula v naprostém klidu, který doprovázely skluzy, pěstní souboje malých hráčů i praskání kostí. Prostě nic, co by stálo za písknutí. Ani moji opět dřímající asistenti mi nenahlásili žádnou nepravost nebo prohřešek proti pravidlům. Důchodci na tribuně postupně také umlkli a s otevřenými ústy sledovali moje galapředstavení. Zdálo se to jako chvilka a na mých stopkách už svítila třičtvrtěhodina. Nedalo se nic dělat, musel jsem zavelet k odpočinku. Ten tedy potřeba byl. Většina malých fotbalistů ležela na zemi a plakala. Ostatní kolem hřiště by zas do údivem otevřených úst jistě rádi vpravili něco teplého. Užil jsem si ještě dvě minuty nastavení a s mohutným hvizdem ukázal směrem k šatnám, kam jsem také zamířil. Oba trenéři na mě cosi jistě pochvalného velmi energicky gestikulovali, čímž ještě více rozšířili úsměv na mé tváři.

Po čtvrthodině, kterou jsem strávil omýváním obličejů mých dvou kumpánů s praporky, jsem zavelel k nástupu na hřiště, kde jsem zahájil druhou polovinu utkání. Hra už dávno neměla ten náboj z prvních minut zápasu. Žáčci se na hřišti navzájem podpírali a bylo jim v té chvíli jedno, zda jim oporu tvoří spoluhráč nebo protivník. Nakonec i mně činilo problémy příslušníky obou družstev rozeznat, protože do druhé půle nastoupila většina hráčů obvázaná tak, že by okamžitě mohli hrát kompars ve filmu Mumie útočí. Hře však náhlá shoda úborů obou družstev viditelně prospívala. Míče se od úvodního hvizdu nikdo nedotkl a děti na něj jen vyčerpaně civěly. Po dvaceti minutách druhé půle jsem z nudy došel k rohovému praporku, utrhl stéblo trávy, vložil ho do úst, lehl si a na hodinkách nastavil budík. Ten mě za dalších 25 minut probudil. Protáhl jsem se a shledal situaci na hřišti totožnou s tou v době mého usnutí. Jen tribuny se zcela vyprázdnily a pomezní rozhodčí chrápali tak, že jsem neslyšel, co na mě volají trenéři obou družstev. Se zívnutím jsem trojitým hvizdem ukončil zápas a s pocitem dobře odvedené práce se těšil na sprchu. Ta však přišla o něco později, než jsem si myslel. Oba trenéři se ke mně v momentě rozběhli a křičeli tak, že mi okamžitě zalehly uši. Můj výkon je dle jejich reakce velmi překvapil. Bohužel jsem si však nemohl užít jejich lichotek, protože sluch mi stále nesloužil a s postupujícím časem jsem čím dál více spěchal na vlak. Po půlhodině opěvování mého výkonu i oba trenéři napodobili své svěřence a padli na trávník vyčerpáním. Já stihl jen vyždímat dres, doběhnout vlak a sprcha přišla na řadu až doma. Nyní mě hřeje pocit, že jsem skvěle vkročil do své rozhodcovské kariéry a už při první příležitosti ukázal jak nekazit fotbal. Jen se divím, že na další nominaci marně čekám už více než dva roky. Ale já vytrvám!