Ze skleněných vodopádů

"Ůryvvek..

Úsvit byl stříbrný, a jakby kapal. Trocha cukru z něj udělala přepudrovanou panenku. Hrála si s rozteklými mraky, které pod jejími doteky tály jako husí kůže prvních polibků. Mašličky na červených a tyrkysových stužkách byly špinavé a celé páchly.
Kněz, který tu byl předevčírem .. čírem ..
po sobě zanechal nezměrný bordel

Úsvit dále pokračoval jako řeka, ovšem naplněna jen okraji jemnosti těch nejněžnějších pocitů, převalujíce se jeden přes druhý a zanechávající tak pocit tekoucí křehké řeky. Její šumění bylo slyšet z dálky, a neslo se vzduchem jako jarní sněžení, po kterém kvetou první víly. Jejich rosa se stane slzami, a splyne tak se vším bolavým co se vtírá pod sametové bledé kůže. Podobný samet, potom zahalí všechny zbylé věty.
jen vločku na její,
marcipánová ňadra

Třesoucí se narcis nakonec uvadnul. Všechny žíňky potom byly smutné, a ze svých slz splétaly poslední obláčky ranní mlhy. Ze vzoru estetiky bylo až nadmíru jasné, jak moc se starostově ženě udělalo po polední pauze nevolno, a musela vychrstnout poslední zbylé doušky kávy ze svého marinovaného šálku na propocené nohy doktora ze suterénu.

Třesoucí se narcis se vpíjel do bledých karmínů, které jak kolibřík vály v teplém větru. Lepily své nožky tu a tam, na hroby i do vyschlých strání. Stékaly po holých kamenech a zanechávaly za sebou potoky hebké tmy.

Snítky tonoucích orsejů. Poslední doušky jejich vůní, a pak, smrt.