Unesený, zamilovaný

Unesený, zamilovaný

Řinčejí okovy,
co je na srdci mám,
řekl mi jednou anděl,
že jsem na světě sám.

Že strážní andělé už došli
a já hold smůlu měl,
že jsem jen malý chlapec,
co Nickovi naletěl.

Tak proč se to stalo,
ve světle byla tma,
přesto že ta noc,
byla světlem prokvetlá.

Stala se chyba,
co já cítit mám,
jsem jako vězeň,
já nechci být sám.

Že právo na volnost,
dávno již ztratil jsem,
já chycen do klece,
ne není to jenom sen.

Pak se to stalo,
já rád jsem ho měl,
bylo to málo?
On poslal mě do pekel.

Prý dělat si může,
vše co jen chce,
chce přivést si muže,
pak nastane pře.

Že ať raději mlčím,
že nic o tom nevím,
že jsem jen malý chlapec,
co zabývá se sněním.

Tak zhroutil se mi svět,
ten maličký prostor,
byl to krutý střet,
malý kluk a jeho netvor.

Já skácel se k zemi,
až na kolena pad,
nevěřil už ničemu,
ani v dobrý spád.

Že i netvoři mají srdce?
Já pozvedl svůj zrak,
že chce brát ohledy na mě?
Není to zase jen brak?

Jak tenhle příběh skončí,
to nepovím vám,
jsem jen malý chlapec,
co nechce být sám.