Nickolasova vila - kapitola 1. - Spadla klec

yaoi / boy love / akční, erotické, drama, gay, 18+

(V podstatě jde o duální psaní)

________________________________________________________________________________

...Byla to opravdu nádhera. Ta světýlka byla všude kolem cest a i když jich bylo hodně, tak nenarušovala tu krásnou, magicky vypadající atmosféru. Sešel jsem z cesty a šel jsem ke břehu řeky. U ní bylo blahodárné ticho, skoro až meditativního charakteru. Díval jsem se na vlnky, jež se rozprostíraly po hladině vodního toku. Lákalo mě to se posadit, ale zůstal jsem stát.

„Šéfe? Asi ho máme. Blonďák, celkem malý, hubený, stojí u řeky. Máme ho vzít?“ Ozvalo se mu v uchu. Zamračil se. Rád by se šel sám ujistit, ale na to taky neměl čas.

„Fajn, vemte ho. Hlavně ať vás nikdo nevidí, sejdeme se u mýho auta. Kdyby náhodou, tak ho dejte k vám do kufru. A nezapoměň na pásku přes pusu.“ Zamumlal tiše...

kapitola 1.

 

Spadla klec

 

          Dnes tady ve městě měla být taková slavnost. Nevěděl jsem přesně, o co vlastně má konkrétně jít, ale podél vytýčené trasy mělo být umístěno tisíce malých světýlek a lidé se pak po ní mohli procházet a vychutnávat si tu krásnou scenérii. Ta světýlka působila, jako rozkvetlý záhon aster ze zlatého světla. Znělo to velmi poutavě a mě se ten nápad vážně líbil. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči a tak jsem se večer vydal na procházku. Vybral jsem si jednu z méně rušných částí stezky kolem řeky. Moc lidí tam nebylo. A to mi vyhovovalo, protože jsem se nechtěl proplétat davem lidí.

          Skrýval se ve stínech stromů a keřů u řeky, aby na něho nebylo vidět. V uchu měl malou vysílačku a dorozumíval se tak se svými chlapci. Něco hledal, to bylo zřejmé. Pátral po jednom konkrétním člověku se jménem Alexej Moony. Už pořádně nevěděl, co má být nositel toho jména zač, ale jeden jeho zákazník projevil o chlapce veliký zájem. Proto tu teď byl a ve tmě se ho snažil najít. Pohledem hledal světlé vlasy, které ten chlapec měl mít.

          Byla to opravdu nádhera. Ta světýlka byla všude kolem cest a i když jich bylo hodně, tak nenarušovala tu krásnou, magicky vypadající atmosféru. Sešel jsem z cesty a šel jsem ke břehu řeky. U ní bylo blahodárné ticho, skoro až meditativního charakteru. Díval jsem se na vlnky, jež se rozprostíraly po hladině vodního toku. Lákalo mě to se posadit, ale zůstal jsem stát.

          „Šéfe? Asi ho máme. Blonďák, celkem malý, hubený, stojí u řeky. Máme ho vzít?“ Ozvalo se mu v uchu. Zamračil se. Rád by se šel sám ujistit, ale na to taky neměl čas.

          „Fajn, vemte ho. Hlavně ať vás nikdo nevidí, sejdeme se u mýho auta. Kdyby náhodou, tak ho dejte k vám do kufru. A nezapoměň na pásku přes pusu.“ Zamumlal tiše.

          Pozoroval jsem vodní hladinu řeky. Bylo hezké, jak se světélka odrážela od hladiny, vytvářelo to zlatavé linky na jejím povrchu. Usmíval jsem se a dál sledoval tu hru světla, odrazu a vodního toku v jejich nespoutané hře na jevišti tohoto břehu.

          K blondýnkovi se tedy zezadu přiblížili dva muži, jako stíny. Jeden mu rychle zalepil pusu páskou a druhý ho strčil do pytle, který měli speciálně pro tyhle únosy. Po té rychle tmou utekli na parkoviště, hodili ho do kufru a čekali na Nicka.

          Náhle jsem ucítil závan vzduchu, dotyky na mém těle. „He…hmmm… mmm.. mm…“ Vydralo se mi akorát z úst nesrozumitelné mumlání. Někdo mi totiž zalepil ústa páskou. Ani jsem nestačil doříci větu. Co se to děje?! Bože… Co chtějí?! Ocitl jsem se v jakémsi pytli. Takže jsem byl prakticky v pytli doslova a někdo neznámý mě nesl. Ani jsem se moc nebránil. Jednak jsem byl v šoku, co se to stalo a druhak jsem nic neviděl. Po chvilce mě ale někam položili. Klepal jsem se strachy.

          Klidně přešel k chlapcům, kteří se spolu bavili před autem a přitom kouřili. „Tak?“ Zeptal se jich pouze tímto jedním slovem.
„Je v autě. V kufru. Zalepená pusa a zabalený v pytli.“ Informoval ho jeden z kluků.

          „Fajn, otevři ho.“ Řekl Nickolas svýmu chlapci. „I když nic nevidí, nemůžu ho nechat při vědomí. Dostane sedativa.“ Vytáhl injekci naplněnou průhlednou tekutinou. Když kluci otevřeli kufr, opatrně nakoukl dovnitř. Poté vzal chlapce v pytli za nohu a píchl mu látku do těla. Dobrou noc. Pomyslel si a přendal pytel s chlapcem do svého kufru. Látka by měla zabrat do několika sekund. „Jeďte domů, vezmu ho k sobě a kdyžtak vám dám vědět.“ Sednul si za volant a počkal, dokud neodjeli kluci.

          Pořád jsem se klepal. Ale nemohl jsem nic říci a raději se ani nesnažil křičet. Bylo by to zbytečné a vysilující. Mohl jsem jen doufat, že mě nechtějí zabít. Poslouchal jsem jak se baví. Pak jsem zaslechl hlas někoho dalšího. Cože? sedativa? Ne, ne, bože co chtějí?! Peníze?! Když se mě dotkl. Hrozně jsem sebou cukl. Ale bylo mi to prd platné. Ucítil jsem bodnutí. „hmmm!“ Protestně jsem vydal zvuk přes zalepená ústa. Vzal mě a někam položil. Srdce mi bušilo o 106 a tak se mi ta sedativa v těle rozproudila hodně rychle. Po chvilce jsem cítil šílenou ospalost, které se nedalo vzdorovat. Nedalo se tomu ubránit a tak jsem usnul.

          Spokojeně nastartoval a vyjel směrem ke své vile, kde mělo dojít i k předání jeho úlovku. Jen doufal, že kluci toho kluka nijak nepoškodili. I škrábnutí by bylo špatné. Jel necelou půl hodinu, když konečně zastavil před svou vilou celkem daleko od města. Byl odtamtud krásný výhled na moře. Vylezl z auta, z kufru vyndal pytel s chlapcem a přešel ke dveřím vily. Odkódoval alarm a vešel dovnitř. Jako první chtěl toho chlapce vidět, takže ho opatrně položil na nejbližší pohovku a sejmul z něho pytel. Pár sekund bez dechu na chlapce hleděl. „To si dělají srandu.“ Zavrčel. Na první pohled poznal, že tohle není Alexej Moony.

          Nic z cesty a přenosu mého bezvládného těla do vily jsem nevnímal. Až později jsem se pomalu začal probouzet na pohovce. Bylo to trochu jako po opici a to jsem nepil. Otevřel jsem oči a viděl rozmazaně, po chvilce se to spravilo. Pořád jsem měl pásku na ústech, ale jinak jsem nebyl nijak svázaný. Okamžitě jsem si ji chtěl strhnout.

          Hned si všiml, že ten kluk už je vzhůru. A taky mu bylo jasné, že jen tak pustit ho nemůže. Mohl by ho prásknout na policii a to teda určitě nepotřeboval a ani nechtěl. Beze slova tedy k němu přešel a sledoval ho zamyšleně.

          Slyšel jsem naštvaný hlas. Ten muž očividně, možná bych však měl říci zvukoslyšně, zuřil. Než jsem si tu pásku z úst stihl sundat, kroky se přiblížily a ten muž mě sledoval. Vyděšeně jsem na něj zíral a znovu si dal ruce k ústům, abych si sundal, konečně už, tu pásku. Udělal jsem to. „A-au…“ Sykl jsem. Pak s bázlivým pohledem na muže před sebou, jsem promluvil: „C-co chcete… p-peníze?!“

          S přivřenýma očima ho sledoval. Poté si vrazil ruce do kapes a nechal ho, ať si strhne z úst pásku. „No, to jsem chtěl. Jenže to by tady místo tebe musel ležet jinej kluk.“ Zamračil se, což vypadalo na něm poněkud hrůzostrašně, když mu půlku tváře zdobila jizva od popálení.

          Začal jsem chápat alespoň to, že došlo k nějaké chybě a snad k omylu. „A-aha… Takže… takže mě… pustíte?“ Zeptal jsem se. Byla tady naděje. A ten maličký ždibek naděje, se mi odrážel v hlase. Jenže ten muž vypadal děsivě. Zamračil se a já jasně viděl tu polovinu jeho tváře, která byla zjizvená asi od popálení. Hádal jsem.

          Měl chuť se rozesmát. Místo toho se jen ušklíbl. „Tak to určitě ne. Ještě přemýšlím, co s tebou provedu…“ Svraštil kriticky obočí. Měl pár nápadů, ale zatím se mu líbil nejvíc jen ten jeden. Mírně naklonil hlavu ke straně a stále chlapce propaloval pohledem. „Jak se jmenuješ?“ Položil klučinovi otázku.

          Už jen ten úšklebek, ale hlavně ta slova, mě doslova drtila a děsila. Ne? Nepustí mě?! „Já… já Vám dám peníze… když mě pustíte…“ Pípnu s bušícím srdíčkem a tak nějak si přitáhnu nohy k sobě. Cítím se tak bezpečněji, i když je to klamný dojem. Ten jeho pohled mě děsil. „Yasu… Konomi Yasu…“ Odpověděl jsem tomu muži.

          Povytáhl obočí. „Takže blonďáček je z bohaté rodiny… Ani to ti nepomůže. Nechci tvoje peníze. Nemůžu tě pustit.“ Trhnul hlavou. Poté přistoupil blíž k pohovce. „Ale dám ti na výběr, Yasu.“ Dal důraz na jeho jméno, které k němu perfektně sedělo. „Buď tě zabiju a zahrabu někde v lese nebo… se staneš takovou mojí osobní děvkou a budeš mít v téhle vile absolutní volnost. Tak i tak se ale domů už nevrátíš.“ Pronesl svůj výrok Nickolas.

          Přikývl jsem, jakože jo, že jsem z docela bohaté rodiny. Ale on pak řekl, že moje peníze vlastně nechce. Oči se mi rozšířily. Srdce se rozbušilo ještě více. Přistoupil blíže k pohovce a já se namáčkl do opěradla, jako by mě mělo před ním snad ochránit. Promluvil. Těžce jsem polkl. Z toho stresu mi vyschlo v krku. „Z-zabiješ?!“ To jak to řekl, to jak dal důraz na moje jméno… bylo to děsivé. děvkou? To jako mít s ním sex? Zamrkal jsem. „Prosím… nechci zemřít…“

---