Prokletá zem I

Toto je první díl zamýšlené povídky. Prosím o konstruktivní kritiku. Příjemné počtení.

Procházel rovnou, úzkou chodbou. Alespoň myslel, že je to chodba. Všude byla tma a divná mrazivá mlha, která se nezastavila o jeho teplý kabát, hadrovou košili, kožené kalhoty či zateplené vysoké boty vyplněné chlupatinou, získanou ze Zn´arlů. Pravou rukou nahmatal stěnu objektu a ucítil chladný kámen. Vše je tu tak ledové. Kde to jsem?

Klopýtl o nerovnost v podlaze a jen s vypětích posledních sil, které mu zbývaly, se dokázal udržet na nohou. Najednou ucítil teplo na levém boku. Krev. Ohmatal ránu. Nebyla hluboká, ale nebyla ani jediná. Téměř celé tělo měl pokryté bodnými a sečnými ranami. Nechyběli ani popáleniny v kombinaci s omrzlinami. Kde to jsem? Co se děje?

„Pojď za mnou,“ ozval se šepot, který přicházel chodbou, ze směru kterým právě mířil. Chtěl otevřít ústa a zavolat na neznámého, ale nedokázal vyloudit jediný zvuk a tak pomalým krokem pokračoval, přidržujíce se chladné zdi.

Nevěděl jak, ale stále postupoval kupředu. Před ním se objevilo světlo, vycházející z místnosti, do které chodba ústila. Těžce oddechoval, ale když došel až sem, nemohl zastavit. Proč jsem tady? Kde to jsem? Chodba vyústila do ohromné šestiúhelníkové místnosti, na jejíchž stěnách jasně plály pochodně. Musel několikrát zamžourat, aby si přivykl na spoustu světla a všiml si, že plameny pochodní jsou zelené. Všechny.  Co to má být?

Místnost byla téměř prázdná, kromě mohutné rakve v přesném středu. Popošel dopředu a opřel se o víko rakve. Byla celá z divného černého kamene, který nikdy dřív neviděl. Kámen však nebyl vůbec studený a celá rakev byla dokonale hladká. Mistrovské dílo. Rozhlédl se, ale kromě černého kamene nebylo nikde nic, co by mu pomohlo poznat, kde se nachází.

„Konečně jsi přišel,“ ozval se znovu tajemný hlas, tentokrát zněl silně, jako by jeho majitel stál vedle něj, „Čekal jsem tak dlouho, ale přišel jsi. Vítej v Monderiu, Curlene,“ pokračoval hlas bez těla a jeho slova se odrážela od stěn prázdné místnosti, když vytvářela ozvěnu. Curlen se znovu rozhlédl, ale ani tentokrát nespatřil toho, který k němu promlouval. Co je tohle za šílené místo?

Curlen se zapřel o rakev a narovnal se na zesláblých nohou. „O Monderiu jsem nikdy neslyšel. Ukaž se a pak si promluvíme,“ zavolal, možná trochu útočnějším tónem, než zamýšlel. Stále nevěděl, kam se má dívat a tak pronesl svojí odpověď někam do prostoru před ním. Nohy se mu začínaly povážlivě třást. Dlouho už to bez pomoci nevydržím.

„Jak si přeješ,“ ozval se znovu hlas. Na zlomek vteřiny zavládlo absolutní ticho a poté s ohromným zahřměním začala mohutná rakev zářit zeleným světlem, které po několika málo okamžicích zaplnilo celou místnost. Záře byla tak prudká, že si Curlen musel zakrýt oči a právě v té chvíli ho konečně zradily nohy, načež se sesunul k zemi a skončil na zádech. Prudká záře se po pár vteřinách vytratila, ale vše nebylo jako dřív. Nad rakví se vznášel zelený oblak. Každou chvíli z něj na různých místech vystřelovaly paprsky a oblak díky nim neustále měnil svůj tvar.

„Co jsi zač?“ zeptal se ohromený Curlen, když se konečně vzpamatoval z prvotního šoku. To bude tou ztrátou krve. Začínám blouznit. Oblak připlul vzduchem blíž k ležícímu muži. Vyzařovalo z něj příjemné teplo, přesto se mu připadal podezřelý.

„Není čas na představování. Udělal jsi první krok. Teď mě však musíš najít, než bude pozdě,“ hlas vycházel odnikud, ale přesto bylo jasné, že je to to stvoření před ním, které k němu promlouvá. Curlen se opřel rukama o zem a pokusil se alespoň trochu napřímit. Nevěděl, co má říct, ale zelený oblak pokračoval, „Musíš najít všechny quey-liza. Jsou blízko. Brzy přijdou a potom už bude pozdě.“

Tajemný oblak se vzdálil a zastavil se nad rakví, kde náhle změnil svůj tvar a místo beztvaré hmoty se nad rakví vznášel obraz staršího muže oblečeného v purpurovém rouchu, na němž bylo zlatým písmem zobrazeno velké množství Curlenovi neznámých znaků. „Nesmíš na nic čekat. Přines všechny quey-liza do této místnosti a udělej to rychle,“ postava se rozplynula a celá místnost se znovu ponořila do ticha, které zde panovalo. Quey-liza? Brzy přijdou. Ale kdo?

Komnata se Curlenovi pomalu začala rozmazávat před očima, jak se konečně projevila ztráta krve. Naposledy zahlédl velkou, černou rakev, než se mu místnost ztratila v černi a on ztratil vědomí.

 

                                                                   ***********

„Kapitáne, vzbuďte se! No tak, kapitáne,“ volal hlas odněkud zdáli. Curlen se s trhnutím probudil a posadil se na posteli. Vedle něj stál jeden ze strážných, Elan, který ho přišel vzbudit. Byl to jen sen.Podíval se dolů na své tělo, ale nikde nebyla ani stopa po nějakých čerstvých poraněních. Našel jen jizvy, které nosil delší dobu.

„Proč mě budíte, Elane?“ otázal se kapitán, když se ujistil, že není nikde jinde, než ve své posteli a nezraněn, „Copak jsem vám neříkal, že tu zůstáváme a tím pádem nemusíme brzy vstávat?“ Pohlédl na Elana. Byl o něco mladší než on sám a byl malinko prchlivý a nestálý, ale přesto skvělý voják. Proto si ho Curlen vzal sebou na cestu.

Voják ustoupil od postele a postavil se do pozoru. „Omlouvám se pane, ale před chvílí dorazil posel z hlavního města a přeje si s vámi mluvit. Říkal, že je to naléhavé.“

Curlen by nejradši znovu zalehl a spal, po bláznivém snění se cítil neskutečně vyčerpaný, ale posel z Muuru má vždy přednost. Pokynutím propustil Elana, a když voják odešel, vylezl z postele, natáhl si přes hlavu tenkou bílou košili a lehké kalhoty. I když byla ještě noc, svítat mělo až za několik hodin, bylo v této části království stále teplo. Poté si opláchl obličej v misce s vodou, která stála na malém stolku v rohu jeho ložnice. Potom vyšel ven.

Dal se krátkou chodbou, do které díky velkým oknům ve dne pražilo slunce, ovšem teď bylo vidět pouze paprsky měsíce, které osvětlovaly nádvoří. Do chodby pronikl vlahý jarní vzduch a i přes celkové teplo způsobil Curlenovi husí kůži. Po pár krocích se kapitán dostal k točitým schodům, po kterých sešel do ohromné haly, po jejích stranách stály stráže, které ho zdravily. Hala zde, v Hořící pevnosti, byla nezvykle vyzdobená. Po stěnách byly krajinomalby, portréty dávných pánu pevnosti nebo jejich busty. Na zemi byl starý červený koberec, který byl jedinou věcí, zachovanou z původní pevnosti.

Kapitán prošel halou a dveřmi, které mu otevřel starý sluha a vešel do salónu, kde se obyčejně přijímali vzácní hosté. Dnes zde nebyly žádní králové, lordi nebo rytíři. Pouze králův posel, který seděl v mahagonovém křesle a ládoval se kozím sýrem, chlebem, hovězím masem a čerstvou zeleninou. Cesta z Muuru mu musela trvat nejméně tři dny a bylo pochopitelné, že bude mít hlad, i když měl na cestu zásoby a mohl se zastavit v jakémkoliv hostinci po cestě. Posel byl muž po třicítce, silný a veliký. Jistě to byl dříve voják.

„Vítej v Hořící pevnosti. Jaké zprávy nám přinášíš?“ otázal se posla, když přicházel ke stolu. Posel si kapitána celou dobu nevšímal a málem se zadusil, jak se rychle snažil spolknout poslední kus sýra, když vstával. Curlen mu pokynul, aby se zase posadil a udělal to samé do druhého křesla u stolu.

Posel polkl sýr a vyndal ze záhybů cestovního pláště srolovaný pergamen, který podal kapitánovi přes stůl. „Král mě poslal, aby vám to předal. Je to prý naléhavé. Jel jsem tři dny téměř bez odpočinku, jedl jsem za jízdy. Asi to bude vážně důležité.“

Curlen převzal pergamen s královskou pečetí. Na pečeti se dal rozeznat štít rozpůlený bleskem. Králův symbol. „Děkuji za tvé služby, můžeš si jít odpočinout. Bude pro tebe přichystán pokoj,“ řekl nespouštěje oči z pergamenu. Mávl na sluhu, který odvedl posla z místnosti do jeho pokoje. Odstranil pečeť a odroloval pergamen. Pergamen byl popsán odshora až na samý konec. Poznal písmo králova hlavního rádce. Očima létal po písmenech, větách a odstavcích dokud nedorazil až na konec.

„Warrene,“ zavolal na jednoho ze strážných stojících za dveřmi. Warren okamžitě vešel do místnosti a zastavil v pozoru kousek od kapitánova křesla, „Připravte mi koně a zásoby na cestu do hlavního města. Vezmu si s sebou vás a další dva vojáky. A zavolejte Elana, potřebuji s ním mluvit.“ Warren si vyslechl rozkazy, pokývl hlavou a vydal je okamžitě splnit.

Curlen vstal z křesla, přešel k oknu, kde si znovu přečetl pergamen a pak se podíval ven, kde viděl po hradbách obcházet hlídky a bylo mu jasné, že se sem hned tak nevrátí. Přibližně po pěti minutách dorazil Elan v ruce s kopím, které zde strážní běžně nosívali. „Co se děje, pane?“

Kapitán popošel blíž k Elanovi, který ztěžka oddechoval, jak pospíchal, aby přišel co nejdřív. Nejspíš byl u severní hradby. Ta je dost daleko, aby se zadýchal. „Musím ihned odjet. Tímto se až do odvolání stáváte velitelem pevnosti,“ řekl téměř slavnostně a musel se usmát, když viděl zmatení ve vojákových očích. Teď už to moc k smíchu nebude…

---