Nehostinná zákoutí - Kapitola 8

V muzejním suterénu

 

 

 

Večer před osmou panovala na hradišťském náměstí poklidná atmosféra. Auto tudy projelo pouze sporadicky a ani obvyklí letní hosté, posedávající v zahrádkách několika místních penzionů, příliš hluku nenatropili. Jen pár dětí, honících se kolem kašny, občas narušilo večerní siestu hlasitějším zavýsknutím. Zdálo by se tedy, že se onen červencový podvečer nikterak nevymyká zaběhnutému prázdninovému stereotypu.

 Na první pohled. Cosi dnes totiž přece jen bylo trochu jinak.

 Hlavní vchod do muzea byl otevřený dokořán a dovnitř se s různě dlouhými prodlevami trousili lidé, většinou po skupinkách, ale ani jednotlivci nebyli výjimkou. Vedle dveří postával velice štíhlý, až útlý mladík, vcelku pohledných rysů, ale tak strašlivě bledý, že vypadal téměř průsvitně. Nejednomu příchozímu se nad ním sevřelo srdce lítostí.

 Sylvie se zarazila. Od doby, kdy toho hocha spatřila poprvé, neuplynul ani jeden celý den, ale přesto se zdálo, že je na tom nyní ještě mnohem hůř než ráno. Z až mrtvolně bledého, pohublého obličeje ostře vystupovaly lícní kosti. Bledě modré oči, jež tvořily ve spojení s temnými kruhy znepokojivý kontrast, byly zakalené, zarudlé, a i když se chlapec snažil, seč mohl, aby příchozí náležitě uvítal, Sylvie postrádala i ten nepatrný záblesk spontánnosti, s kterým ji ráno oslovil. Vypadalo to, že si ji vůbec nepamatuje.

„To je ten kluk, viď? No páni, mělas pravdu, vypadá hrozně. Co je to s ním? Skoro by se zdálo, že mele z posledního,“ vydechla šokovaně Eliška. Byly ještě dostatečně daleko, aby je nezaslechl, i když Sylvie pochybovala, že vůbec vnímá, co se kolem něho děje. Působil totiž dojmem, že se každou chvíli sesune k zemi.

„Nemám tušení. Vím jen, že až takhle špatně ráno nevypadal. Ať je to co je to, měl by být v nemocnici. Teď už o tom vůbec nepochybuju,“ odpověděla Sylvie, upřímně otřesená změnou, která se s hochem udála za pouhých několik hodin.

 Věžní hodiny ukazovaly za deset minut osm. Sylvie s Eliškou dorazily mezi posledními. Sylvii se při vzpomínce na podivný pocit, který měla ze setkání s Hellerem, na jeho vystoupení příliš nechtělo, ale Eliška ji nakonec přemluvila. Její nejlepší kamarádku totiž postihl silný zánět spojivek, a i když ona sama by to tak radikálně neřešila, Lídina matka Klára byla jiného názoru. Sylvie se tedy po dlouhém váhání uvolila, že Elišku doprovodí, čímž se zároveň ulevilo i Adamovi, který nerad viděl svou dceru po setmění v ulicích. Tyto úzkostné stavy ohledně Eliščina bezpečí se u něho rozvinuly po rodinné tragédii předloňského podzimu, kdy nepříčetný pachatel zavraždil v městském lesoparku Eliščinu matku Karolínu. Pravda, od té doby Adamova paranoia výrazně ustoupila, přesto ale někde v hloubi duše věděl, že nadobro se jí nezbaví nikdy.

 ***

 Když vystoupaly po několika nízkých schodech širokého schodiště k dvoukřídlým dveřím, u nichž stál mladý Hellerův pomocník, vypadalo to, že si chlapec nakonec i přes zjevnou indispozici přece jen ranní setkání se Sylvií vybavil. Trochu se usmál a pokývnutím hlavy naznačil mírnou úklonu.

„Dobrý večer,“ spíš zašeptal, než promluvil. „Vidím, že jste nakonec přece jen neodolala.“

„Musím se přiznat, původně jsem vlastně ani přijít nechtěla. Že jsem tady, je vlastně zásluha tady mojí všetečné neteře.“

Petrovy oči se stočily k Elišce, jíž si doposud nejspíš ani nevšiml. A teprve nyní se v nich konečně objevil záblesk života. I úsměv, který dívce věnoval, byl o poznání srdečnější. Není divu, pomyslela si Sylvie, mládí a krása dokáží zázraky. A že Eliška krásná dívka byla, o tom se nedalo pochybovat. Štíhlá blondýnka s dolíčky ve tvářích a šibalským výrazem v modrých očích za svůj krátký život stihla pobláznit nejednoho mládence, aniž by si to při své ještě téměř dětské bezelstnosti dokázala plně uvědomit.

 Sylvie si s nepatrným bodnutím lítosti vzpomněla na Dominika Tancmana. Měla pro toho hocha slabost už od první chvíle. Loni v tanečních jim to s Eliškou spolu moc slušelo, alespoň podle jejího mínění. Možná nebyl žádný prvoplánový krasavec z módního časopisu, ale Sylvie za jeho trochu zvláštním zevnějškem cítila něco víc, než co bylo vidět na první pohled. Nemohla by to specifikovat, protože toho chlapce vlastně vůbec neznala, ale tušila, že nemá lehký život a že se jím protlouká bolestivě, ale poctivě. Odjakživa měla na takovéto věci dobrý odhad a málokdy se spletla.

 Eliška to však viděla jinak. Sice se s Dominikem sblížila po těch nešťastných událostech kolem Urbanova domu trochu víc, ale stejně z toho nakonec nic nebylo. Sylvie Elišku trochu podezírala z nadále přetrvávající náklonnosti k samotářskému Danielovi, do něhož byla loni platonicky a nešťastně zamilovaná ještě předtím, než se s ním setkala tváří v tvář při jeho přeměně zapříčiněné náhrdelníkem. Dan nemohl za to, co se s ním dělo při té transmutaci, ale Eliška se toho obrazu už nikdy nezbavila. Byla z toho tak zoufalá, že se se svým trápením svěřila Sylvii, když potřebovala vrbu a její teta byla právě nablízku.

 Zážitek z podzemí se jí stále dokola přehrával v hlavě a vracel se v nočních můrách, které ji dodnes pronásledovaly. A i když zcela uznávala Danovu nevinu, nemohla se zbavit myšlenky, že to mohl být klidně on, kdo jí zabil maminku. Ba co hůř… ona věděla, že by to nejspíš udělal, být v podobné situaci, jako ten cizí mladík z parku. Přes to všechno se jí nedařilo úplně ho vyhnat z hlavy, i když se snažila vyhýbat se mu a on to po několika neúspěšných pokusech o sblížení vzdal také, uznávaje její pocity. Byla to zkrátka veskrze nešťastná situace, při které trpěli všichni zúčastnění.

 ***

„Ahoj, já jsem Eliška,“ natáhla nyní dívka s úsměvem ruku k světlovlasému mladíkovi u vchodu do bývalé radnice. Ten na malý moment zaváhal, jako by nebyl na takové projevy zájmu zvyklý, ale potom nesměle její dlaň stiskl.

„Petr,“ představil se potichu a Sylvii trochu udivila skutečnost, že má tak běžné jméno, když celkově působí tak křehce a nereálně. Jako by byl z jiného světa a v tom lidském mu to hrubě nesvědčilo. Jako nějaká mužská obdoba víly, napadlo ji a hned se za ten nesmysl v duchu pokárala. Jenže si nemohla pomoci, její myšlenky si jako vždy žily svým vlastním životem a Sylvie už za ty roky věděla, že do racionality mají někdy hodně daleko. Občas ji to trochu děsilo.

„Těší mě, Petře,“ zašvitořila Eliška. „Ráda tě poznávám. Vy jste se sem přistěhovali natrvalo?“

„Ne, jen na nějaký čas,“ odpověděl Petr a i když se snažil o lehký konverzační tón, bylo znát, že ho to stojí značnou námahu. „Mistr Heller nikdy nezůstává na jednom místě delší dobu.“

„Mistr?“ podivila se Eliška. „Ty mu říkáš mistr? Proč?“

Pokrčil rameny: „Nevím. Prostě to tak chce.“

„Mně se zdá, že ten tvůj mistr bude asi pěkně divnej pavouk,“ odfrkla s despektem Eliška.

„Eliško…“ považovala Sylvie za vhodné svou prostořekou neteř trochu zabrzdit, než se stačí říct něco, co by ji mohlo později mrzet.

„Jasně, mami,“ obrátila dívka teatrálně oči v sloup. „Už mlčím.“

„Měly bychom jít, nebo propásneme začátek,“ upozornila ji Sylvie, aniž by jakkoli komentovala oslovení, které ji podivuhodně zahřálo u srdce, i když bylo myšleno ironicky.

 Eliška měla ale na srdci ještě něco a Sylvie měla dojem, že hlavně kvůli tomu se dala s Petrem do řeči.

„Petře… nerada bych byla nějak dotěrná, ale… chtěla jsem se zeptat, jsi v pořádku? Vypadáš dost zdrchaně. A jsi bílej jako stěna. Jestli ti není dobře, můžu zavolat jedný známý, je doktorka. Když takhle pořád pendlujete od čerta k ďáblu, nejspíš na nějaký pravidelný prohlídky moc nechodíš, co?“

Trochu se pousmál a Sylvii, která to vše jako pozorovatel sledovala, připadalo, že dost hořce.

„S tímhle mi žádná doktorka nepomůže, Eliško. A vážně už byste měly jít. Můj mistr nesnáší pozdní příchody.“

***

Budova staré radnice ukrývala ve svých suterénních prostorách jednu rozlehlou místnost, která jako by vypadla ze starých smolných knih. Jen několik málo nadšenců, zajímajících se o dávnou historii městečka tušilo, jaká dramata se tu kdysi odehrávala v ponurém osvětlení voskovic, tlustých jako mužská paže, v puchu čadících knotů a nezřídka i páleného masa. Dnes už jen hrstka zasvěcenců věděla, že tyto kamenné stěny ukrývaly ve svých útrobách vězení, několik temných kobek i s přilehlou, dobře vybavenou mučírnou.

 Sylvie Fišerová k těmto znalcům samozřejmě nepatřila. Neměla ani tušení, kolik bolesti zde bylo protrpěno, kolik krve prolito. Netušila, že právě zde zasedal léta páně 1484 v těchto končinách první a zároveň poslední inkviziční tribunál, jehož neblahým výsledkem bylo upálení čtyř z pěti zatčených cisterciáckých mnichů z nedalekého probošství svatého Kříže.

 Nešťastníci byli nejprve podrobeni několikastupňovému útrpnému právu a následně za městskými hradbami, na místě zvaném Stínadla, zaživa upáleni ve velkých smolných sudech. Jen jeden z nich, samotný probošt Dargelinus, vzdělaný a do té doby v církevních kruzích vysoce vážený muž, byl tohoto postupu ušetřen a jako představenému mu bylo dopřáno umírat s pohledem na modrou oblohu u kůlu na hranici.

 Dlouho se potom mezi lidmi šeptalo, že se během popravy děly velmi, velmi divné věci, takové, jaké nemohly nechat nikoho na pochybách, že pověřený inkviziční vyšetřovatel nevážil tu předalekou cestu do jejich městečka pod nějakou falešnou záminkou, jak tomu v mnohých jiných případech často bývalo. Tentokrát bylo zjevně učiněno spravedlnosti zadost.

 Lidé se báli. Ale paradoxně nikoli svaté inkvizice, která se už ostatně do kraje nikdy nevrátila, jako spíš toho, že byť na té hromadě suchého dřeva shořela příčina, následky přetrvaly a nyní trpělivě vyčkávají na svou novou příležitost.

 A až do konce svých životů se obyvatelé Starého Hradiště obávat nepřestali. Občas jim události potvrdily, že je jejich strach oprávněný. Občas k nim proklouzlo cosi, co mělo zůstat ve stínech.

 Theodor Dargelinus otevřel dveře a nebylo nikoho, kdo by je dokázal opět uzamknout.

 ***

 Když Sylvie s Eliškou sešly po úzkém a poměrně strmém schodišti dolů do suterénu, překvapilo je množství lidí, kteří se zde sešli. Zdálo se, že se Egonu Ignisi Hellerovi podařilo zabrnkat na jakousi skrytou strunu kdesi hluboko v nitrech navenek konzervativních občanů.

Sylvie byla zde dole vůbec poprvé a nyní ohromeně přejížděla pohledem po impozantních obloukových klenbách, podpíraných mohutnými sloupy, i po stylových pochodních, plápolavě osvětlujících místnost. Od Elišky věděla, že se zde občas konají různé populárně naučné přednášky, většinou spojené s filmovou projekcí, a že tu každoročně v rámci srpnových městských slavností probíhají kulturní akce, především koncerty vážné hudby a operního zpěvu. A i když těmto žánrům Sylvie příliš neholdovala, musela připustit, že by v tomto prostředí mohly mít něco do sebe.

 Muzejní suterén samozřejmě nebyl žádným divadlem, alespoň ne v pravém slova smyslu. Nebylo tu jeviště ani hlediště, ba ani řady židlí, vyrovnané v řadách vedle sebe, jak očekávala. Byly tu malé stolky pro čtyři, rozmístěné zdánlivě ledabyle po místnosti. Na každém stole stál svícen s trojicí bílých, nezapálených svíček a jakýsi kolotoči podobný stojan, na němž byly za nožky zavěšeny čtyři vinné sklenky. Žádné lahve však nikde nezahlédly.

 Klenutá místnost hučela jako včelí úl. Lidé spolu polohlasem hovořili, naklánějíce se při řeči jeden k druhému, snad aby jejich slova nedolehla k nepovolaným uším. Vzrušený šepot naznačoval dychtivé očekávání, probuzené tajemným mágem. A pokud sem někteří vcházeli s nedůvěrou a skepsí, vlivem celkové atmosféry začali i oni podléhat kouzlu tohoto místa, jež jako by vypadlo z nějakého romantického příběhu. Anebo možná z hororu.

 Sylvie všechny přítomné ani neznala. Nežila v Hradišti ještě tak dlouho, aby zcela pronikla do mnohdy spletitých vztahů maloměsta, kde si všichni takříkajíc hleděli do talíře. Krom toho byla v podstatě samotář a seznamování pro ni nebývalo jednoduché.

 Neměla proto ani tušení, že by ten příjemně se usmívající džentlmen v letech mohl být takřka na život a na smrt znesvářen se svým podobně sympatickým sousedem, a že si oba ti zdánlivě seriózní pánové už dlouhé roky pinkají přes zeď mezi svými pozemky zlomyslnosti a naschvály jako tenisové míčky.

 Nenapadlo by ji při pohledu na potetovaného chlapíka s býčí šíj a znuděným výrazem ve tváři, jehož manželka vedle něho vyhlížela jako holčička s nevinnou tvářičkou, že právě tento člověk trpí za zdmi svého domova tak úporným peskováním a ironickým zesměšňováním, že už to bezmála hraničí s psychickou šikanou.

 Nevěděla, že dlouhovlasá pihatá poštmistrová s románovým jménem Silvestra Karafiátová zpronevěřila před pouhými několika dny nezanedbatelnou peněžní částku a teď horečně přemýšlí, jak z té šlamastyky ven.

 A bylo toho ještě daleko víc, co Sylvie o svých sousedech nevěděla. Měla se o městečku hodně co učit a nyní, když přejížděla pohledem z jednoho obličeje na druhý, si to velmi dobře uvědomovala. Nejvyšší čas vystrčit hlavu z krunýře a začít se trochu družit. Vlastně už si to zkusila loni v Eliščiných tanečních a dopadlo to celkem dobře, i když se podle očekávání musela obrnit proti zvědavým pohledům, zkoumajícím její nápadnou podobu s mrtvou sestrou. Malé město je totiž jako jedna velká rodina, nic před ním neskryjete. Někdy dokonce ani to, co tajíte sami před sebou.

 Sylvie tedy žila v blažené nevědomosti, zatímco Starým Hradištěm kolovaly zaručené zprávy o tom, že Karolínina ztracená a znovunalezená sestra přijela do města z jednoho jediného důvodu: zaplnit prázdné místo ve Vernerově rodině a to se vším všudy. Skutečnost, že se Sylvie poslední dobou několikrát objevila na veřejnosti v Adamově společnosti, dávala spekulantům za pravdu. A když ji navíc nyní spatřili s Eliškou po boku, zračilo se v jejich tvářích zadostiučinění.

 Sylvie si samozřejmě dobře všimla ohlasu, jaký jejich příchod vyvolal, ale momentálně ho nehodlala zkoumat. Stála vedle jednoho z podpěrných sloupů, rozhlížela se kolem ve snaze nalézt pro sebe a Elišku dvě volná místa u některého ze stolků a vůbec si nevšimla vysokého muže, hrnoucího se jako velká voda směrem k východu. Brblal si přitom cosi pod vousy a soudě dle jeho zakaboněného výrazu to jistě nebylo nic lichotivého.

 Srazili se spolu, a to doslova, když se ten člověk zničehonic vynořil zpoza sloupu a svým hřmotným tělem odmrštil Sylvii jako hadrovou panenku. Udělala ještě dva tři nejisté kroky vzad, než definivně ztratila rovnováhu a poroučela se k zemi. Eliška byla v mžiku u ní a starostlivě zjišťovala, je-li její teta celá. Když se ujistila, že ano, obrátila svou pozornost na pachatele incidentu.

„Nemůžete koukat na cestu, pane?“ spustila zhurta s rukama v bok, což působilo dost vtipným dojmem, jelikož ten člověk měřil o dobrých třicet centimetrů víc než ona a žádná muší váha to také nebyla. S těmi svými širokými rameny, drsnou hranatou tváří a centimetrovým nazrzlým ježkem na hlavě vypadal jako mariňák z nějakého akčního filmu. Nebo zápasník. Či možná jen bitkař. Příliš mírumilovně se na dívku netvářil.

„Sorry,“ zabručel nerudně, „ale ať se příště tvoje máma radši nemotá lidem do cesty. Fakt nevidím za roh.“

„To si děláte srandu? Nemotá do cesty? Pane, vy jste se hrnul jak tank. Chtělo by to trochu ohledů ke svýmu okolí, když už vypadáte jako golem.“

Zdálo se, že muž ztratil na chvíli řeč. Sylvie se mezitím postavila na nohy a sbírajíc zbytky důstojnosti, oprášila si delikátně partie, které pádem utrpěly nejvíc. Samozřejmě nemohla neslyšet Eliščino lamentování a poněkud jí zatrnulo. Ti dva byli jako David s Goliášem.

 Než však stačila zasáhnout a zachránit nerozvážnou neteř ze spárů toho šílence, muž se k jejímu nesmírnému překvapení rozesmál: „Tak to se povedlo. Prý Golem… Holka, ty se nezdáš. Takový tintítko, ale kuráž máš, to se musí nechat. Nic ve zlým, mladá paní,“ obrátil se nyní už zase s vážnou tváří k Sylvii. „Fakt se omlouvám. Jste v pohodě?“

„Čirou náhodou ano,“ rozhodla se zamlčet palčivou bolest, vystřelující z kostrče. „Omluvu přijímám, stane se. Ale příště radši vážně trochu pozorněji.“

„Budu se snažit,“ odvětil s mírným pokývnutím. „Jestli mě ovšem zase něco nevytočí. To se totiž neznám.“

Sylvie přemýšlela, očekává-li se od ní dotaz, kdo ho tak vytočil. Nakonec usoudila, že bude jistější, když nebude rozhovor protahovat. Céva na jeho krku totiž pořád povážlivě tepala a zachmuřená vráska mu z čela taky nezmizela. Dokázal se ovládat, ale naštvaný byl pořád stejně.

Když jim muž zmizel z dohledu, prohodila Eliška: „To byl ale magor, co?“

„Asi není moc slušné, takhle o někom mluvit, ale přiznám se, že mi to taky blesklo hlavou. Co je to za člověka? Znáš ho?“

„Ne, určitě není odsud. V životě jsem ho neviděla. A doufám, že už ani neuvidím.“

Sylvie se zadumaně ohlédla po dveřích, kterými cizinec odešel, jako by mohla nějakým způsobem vydedukovat, kam má asi namířeno teď, to ale pochopitelně nešlo a ona se tedy rozhodla pustit příhodu z hlavy. Dost vydatně tomu napomohl i dunivý zvuk gongu, který se jako agresivní a bezohledná vlna rozlil do všech koutů klenutého sklepního prostoru a jen velmi zvolna ustupoval, doprovázen téměř mystickou ozvěnou.

„Asi už to začne,“ zašeptala vzrušeně Eliška. „Měli bysme si už konečně někam sednout, tady jsme hrozně na ráně. Nerada bych tomu dědkovi asistovala při nějakým jeho abrakadabra.“

Gong zarámusil podruhé. A téměř současně v sále pohasla dobrá polovina pochodní. Prostě jen tak, sama od sebe. Masivní dřevěné dveře, do této chvíle otevřené dokořán, se s dutým zaduněním zabouchly. Sylvie s Eliškou se instinktivně ohlédly po zvuku. Před zavřenými dveřmi stál Petr, v jehož voskové tváři, vystupující z příšeří jako bílá skvrna na tmavém pozadí, horečnatě zářily oči.

 Sylvie se bezděky zachvěla. Jako by tu všichni zůstali uvěznění. Jako by na ni sáhla smrt.

 

 ***

 

 

 

 

 

 

---