Bílá Růže

                Podvečerní atmosféra v Bílé Růži by se dala popsat jako nekonečná změť nejrůznějších rozhovorů nejrůznějších lidí nad sklenkou kvalitního vína, nebo šálkem dobré kávy z nejrůznějších krajin. Však právě pro její různorodou atmosféru ji vyhledávali umělci, filosofové, ale i obyčejní, hloubaví lidé, nestranní pozorovatelé, kteří si v klidu četli knihu, a zároveň tiše naslouchali okolí. Rozhovory cizích lidí totiž mívají zajímavý, inspirativní nádech.
          

              Do podniku ten den přišli tři pánové, tipoval bych je tak na šedesát let. Všichni vypadali skoro stejně, nicméně při detailnějším pozorování jste si mohli všimnout nepatrných odlišností. Jeden z mužů měl na sobě světle šedý oblek, zářící novotou. Na hlavě se mu krásně vyjímala hnědá plstěná fedora, tvář měl hladce oholenou, tak, že byste nenašli ani náznak vousu. Druhý muž byl o trochu vyšší, ovšem jeho oděv se nezdál být tak úhledný, jako oděv prvního muže. Třetí muž ovšem vypadal bídně proti jeho přátelům. Ošoupané sako, na vestě mu chyběly dva spodní knoflíky. Jeho klobouk vypadal stejně staře a ošoupaně, jako on sám. Na tváři mu prosvítalo několik dní neholené, sněhobílé strniště, z trojice mužů tak působil jako nejstarší. Pánové se posadili u kulatého, dřevěného stolu, sundali si klobouky, a poručili si bílé.          

              Všichni tři se dali do řeči. Z jejich hovoru nebyl zřetelný ani náznak povýšenosti, jako kdyby všichni tři měli naprosto stejné uniformy, jako by byl každý z nich schovaný za stejnou maskou, nehledě na jejich viditelné rozdíly. Chovali k sobě upřímnou úctu, kterou jsem jen tiše obdivoval nad svou knihou a sklenkou červeného.
           

             Asi ještě nejsem zralý na bílé.