Nehostinná zákoutí - Kapitola 10

Egon Ignis Heller

 

 

 

Helena Urbanová zamávala na Sylvii od jednoho ze stolků, zpola ukrytých za sloupem. Seděla u něho společně se svou dávnou přítelkyní Elvírou a zbylá dvě místa jako by čekala na Sylvii s Eliškou. Skutečně se totiž zdálo, že jsou všechny ostatní stolky obsazené do posledního místečka.

„No páni,“ vydechla vzrušeně Eliška, sotva dosedla. „Vůbec by mě nenapadlo, že tu bude takhle narváno. Spíš bych čekala úplnej propadák.“

Elvíra se na ni vlídně usmála: „Lidi odjakživa přitahovalo tajemno, ať už si to byli schopni přiznat, nebo ne. Ani tady tomu není jinak. Každý v skrytu duše touží dotknout se, třeba jen zlehýnka, čehosi mezi nebem a zemí. V každém z nás je totiž ukryto zrnko dávných časů, tak dávných, že je ani historie neobsáhne.“

„Tomu nerozumím,“ nakrabatila čelo Eliška.

„Nevadí, děvenko,“ potutelný úsměv na tváři Heleniny přítelkyně stále setrvával. „Myslím, že jednou pochopíš. Jsi bystré děvče, to je zřejmé na první pohled.“

Sylvie se zmocnil zvláštní pocit. Tajemná atmosféra místa, očekávání neznámého, Elvířin stoický klid někoho, kdo už toho spoustu viděl a prožil… to vše dohromady na ni působilo téměř hypnoticky. I Helena, o níž si myslela, že ji dobře zná, byla dnes nějaká jiná. Tvářila se slavnostně a důstojně jako královna matka, zatímco představovala dívce svou podivuhodnou přítelkyni. Ta se pro tuto příležitost oblékla do temně rudého roucha s krátkou černou pelerínkou přes ramena a vyhlížela v tom úboru vskutku impozantně. Jasně oranžové vlasy měla dnes vyčesány do důmyslného uzlu, z něhož jí na ramena volně splývalo několik rafinovaně uvolněných kadeří. Eliška přijala nabízenou ruku a trochu se začervenala, když jí hlavou bleskla kacířská myšlenka: No nazdar, v týhle společnosti budeme přímo na ráně. Neexistuje, aby si takovýho materiálu ten člověk nevšiml.

„Škoda jen, že s námi nezůstal tvůj syn,“ povzdechla si Helena.

„Všechno zlé je k něčemu dobré,“ pokrčila rameny Elvíra. „Za prvé díky jeho odchodu máme místo pro naše dvě přítelkyně a za druhé… jen by nám kazil pěkný večer. Přece jsi viděla, jak se tvářil.“

„Není váš syn náhodou takový veliký, ramenatý, ostříhaný na ježka?“ zeptala se podezíravě Sylvie.

„No ano, to by mohl být Viktor. Copak vy ho znáte?“ podivila se Elvíra.

„Srazil moji tetu na zem, když odsud bral dráhu,“ vysvětlila okolnosti jejich seznámení Eliška.

„Aha…“ kousla se Elvíra provinile do spodního rtu. „To se vám moc omlouvám za něho, děvenko. Je někdy hrozně hr. Ale není zlý, jen trochu, ehm… horkokrevný.“

„Nic se nestalo,“ usmála se Sylvie. „Přežila jsem i horší věci. Ostatně se omluvil i on sám.“

„To ho sice šlechtí, ale přesto mu domluvím,“ uzavřela téma Elvíra. Ukázalo se, že v pravou chvíli. Pronikavý zvuk gongu totiž právě zazněl potřetí.

V tu chvíli jako na povel zhasly všechny pochodně. Jen tak, samy od sebe. Sklepení ovládla hustá, neproniknutelná tma. Hrobové ticho, které na pár vteřin zavládlo, vystřídal vzápětí vzrušený, poplašený šepot. Nikdo z přítomných si netroufl promluvit nahlas. Jako by v té temnotě cosi číhalo a čekalo na nejvhodnější chvíli k útoku.

Sylvie v duchu děkovala bohu, že se stačily s Eliškou usadit, než světlo zhaslo. Nechtěla si ani představovat, jaké by to bylo, stát tu v té tmě, věděla jen, že by si připadala velmi zranitelná a velmi na ráně.

Naprostá tma mohla trvat pár desítek vteřin, Sylvii a určitě i většině ostatních přítomných se však ta chvíle zdála být nekonečnou. I šepot postupně utichl, jen občas se dalo zaslechnout čísi nervózní polknutí.

A v té nejdramatičtější chvíli, kdy už byla atmosféra napjatá k prasknutí, se to stalo. Přímo v tom jediném místě, na které bylo dobře vidět ode všech stolků, vyrostl kužel ostrého světla. Bylo to podivné, neboť neexistoval žádný zdroj, alespoň ne viditelný lidskému oku. Prostě tu to světlo najednou bylo, ne nepodobné divadelnímu reflektoru, vytvářelo pravidelný kruh na kamenné podlaze. Světelným kuželem, mířícím k zemi, se míhaly v divokém reji drobounké částečky prachu jako roj miniaturních komárů.

Desítky očí se v němém úžasu upíraly k tomu zvláštnímu úkazu. A pak se stalo něco, co přimělo přítomné publikum vykulit úžasem oči.

Uprostřed světelného kruhu se totiž naprosto nečekaně zjevila mužská postava. Odnikud nepřišla, odnikud nespadla, prostě se tu zjevila, jako mžiknutím oka, tlesknutím dlaní. Zhmotnila se z ničeho, ze vzduchu, z toho světla… či přímo z nicoty?

Byl to pochopitelně sám hlavní protagonista večera, potulný mág a okultista Egon Ignis Heller. Měl na sobě obligátní černé roucho, ničím nevybočující z tradiční nabídky čarodějnických outfitů, jak okamžitě napadlo Sylvii. Sama nevěděla proč, ale tak nějak očekávala od tohoto člověka větší originalitu. Trochu ji tím zklamal. Civilnější kostým by mu byl nejspíš v jejích očích přidal na důvěryhodnosti. Navzdory působivému příchodu už se zase přikláněla k dojmu, který v ní vzbudila pompézní pozvánka, dojmu nabubřelosti, marnivosti a teatrálnosti. Z vlastní zkušenosti věděla, že opravdoví umělci či vzdělanci takovéto povrchní berličky nepotřebují. Ačkoliv… kdoví, jak je tomu u čarodějů?

A jako by tajemně zjevivší se mág dokázal přečíst Sylviiny myšlenky, rozpojil paže, zkřížené na prsou, vzletně se rozmáchl... a lesklý černý plášť s kápí byl ten tam, zmizel stejně dokonale, jak se předtím sám Heller zjevil. V tu chvíli kužel světla zmizel a zároveň se rozhořely svíce, připravené na stolech, zrovna tak záhadně, jako prve zhasly pochodně.

Egon stál nyní před svým zmateným publikem v elegantním smokingu, určitě velmi drahém a dost možná šitém na míru, ale jinak zcela běžném. Jeho tmavé oči byly všudypřítomné a každý, komu pohlédl do očí, znatelně zneklidněl. I Sylvie, ačkoliv se za to sama na sebe hněvala. Hodlala zůstat nad věcí, nepřipustit si toho člověka k tělu. Cítila k němu od jejich podivného setkání v Kostelní ulici téměř fyzický odpor a přesto ji zároveň i čímsi přitahoval. Bylo to až strašidelně schizofrenní.

Když konečně promluvil a přerušil ono tíživé ticho, které se po jeho nástupu na scénu plíživě rozlezlo všude kolem a naplnilo i ta nejskrytější z temných zákoutí jakousi neurčitou hrozbou, napětí z přítomných neopadlo. Ba naopak. Jeho řeč plynula sice hladce a hlas měl příjemný, ale byl to samet, jež ve svých hebkých záhybech ukrývá nabroušenou břitvu.

„Jistě si říkáte,” začal rozvážně a tmavýma, neobyčejně živýma očima přejížděl po zaražených obličejích publika, „nač ta maškaráda. A máte pravdu. Stačí jeden pohled a je mi naprosto jasné, že takové laciné efekty nejsou hodny publika vaší úrovně. A oprostím-li se ode vší falešné skromnosti, kterou po pravdě přímo nesnáším, nejsou hodny ani mě samotného. Odpusťte mi tedy onen malý žertík a vězte, že se již nebude opakovat. ”

„To je škoda,” naklonila se Eliška k Sylvii. „Byl to docela cool nástup, i když ne zrovna moc originální. Zajímalo by mě, jak to udělal.”

„Jak říkám,” obrátily se Egonovy uhrančivé oči k jejich stolu, „laciné efekty. Možná proto, aby mohlo moje vážené publikum porovnat sic dovedný, leč pořád jen pouhý iluzionismus se skutečnou magií, hodnou mistra.”

Eliška se zvolna napřímila. Pár okamžiků si hleděli s Hellerem do očí. Nebylo to příjemné, ale neuhnula. Byl to on, kdo jako první odvrátil zrak. Pocítila drobné, leč hřejivé zadostiučinění.

„Možná si říkáte, odkud ten starý muž bere takovou sebejistotu, možná dokonce drzost. A já rozhodně nepodceňuji váš rozhled a inteligenci. Chci vám jen zprostředkovat nepatrný vhled za rámec všednosti a skepse, která se, maskována za poklidný a nevzrušivý rámec všednodenního života, rozpíná všude vůkol a jako zhoubný plevel dusí přenádherné výhonky zázračných skutečností v samém zárodku. Já nejsem iluzionista, milí přátelé. Jsem ten, jehož posláním je otvírat lidem oči, mysl a hlavně...”

„Peněženky,” utrousila s mírným úšklebkem šeptem Eliška a tentokrát si vykoledovala od Sylvie šťouchnutí loktem. Bylo totiž nadmíru zřejmé, že její poznámku Egon zaslechl. Sluch měl bezpochyby mimořádný.

„... srdce,” dokončil mág zdánlivě nevzrušeně, ale z očí, které nyní upřeně upíral na prostořekou dívku, létaly blesky. Sylvie v duchu zaúpěla. Ne, neměly sem chodit. S tímhle starcem nejsou žerty, poznala to při jejich prvním setkání a nyní se v tom jen utvrdila. Tohle není člověk, který by strpěl jakékoliv znevažování své osoby. Málokdy ji její odhad lidských povah zklamal a v tomto případě si byla víc než jistá. Tenhle muž je zlý. Zlý a zákeřný. Energie, která z něj vyzařovala, možná mohla na někoho působit jako charisma, ale Sylvie z ní cítila temnotu. I slovo srdce znělo z jeho úst nějak nepatřičně, cize, jako by tam vůbec nepatřilo. Ne, neměly sem chodit. Eliška je nezkušená, bezelstná a upřímná a tenhle člověk nabubřelý, ješitný a nebezpečný. Velice nebezpečný. O jeho skutečné moci se mohla zatím jen dohadovat, ale ublížit se dá mnoha způsoby, na to není ani potřeba ovládat magii.

Jako by muž nějakým způsobem zaslechl Sylviiny myšlenky a pocítil potřebu zjemnit dojem, který vyvolával nejspíš nejen v ní, soudě dle nejistých a poplašených výrazů většiny přítomných, rozpřáhl náhle Egon Heller ruce a tvář mu rozjasnil nečekaný úsměv.

„Drazí přátelé. Jsem to ale mizerný hostitel, ještě jsem vám ani nenabídl uvítací přípitek. Petře!” tleskl do dlaní a ten zvuk se rozlehl sklepením jako prásknutí bičem. Eliška automaticky stočila pohled k zavřeným vchodovým dveřím, ale mladík už u nich nestál. Zamračila se a trochu zavrtěla hlavou. Vůbec si nevšimla, kdy a jak odtamtud zmizel.

To už se ale ze vzdáleného, v pološeru utopeného kouta místnosti, ozval tichý, přesto nepříjemně skřípavý zvuk, který se přibližoval. Jeho zdrojem byl dřevěný stolek na elegantně zakroucených mosazných nožkách, opatřených malými kolečky. Nejspíš ho nikdo dlouho nepoužíval a kolečka zarezla. Tlačil ho před sebou Petr a tvářil se přitom velmi soustředěně. Nebylo divu. Na pojízdném stolku totiž trůnil objemný skleněný džbán, naplněný až po okraj rudou tekutinou.

Mladý asistent dostrkal stolek na místo, kde se chvíli předtím zjevil Egon Heller. Tekutina ve džbánu jiskřila a díky mihotavé záři pochodní vrhala kolem sebe tlumené červené odlesky.

„Toto je nesmírně vzácné víno,” Egon Heller přistoupil ke stolku a s téměř posvátným výrazem ve tváři obkroužil dlaněmi nádobu. „Pochází z jediného dochovaného soudku z poslední sklizně jedné, dnes již dávno neexistující klášterní vinice. Je to k nevíře, ale tomuto vínu je už hodně přes pět set let. Přečkalo věky v důmyslném úkrytu, čekalo na svou chvíli a zajisté není náhodou, že jsem ho, přiznávám, že zdaleka ne bez jistých problémů... nalezl právě já. Na náhody nevěřím. Věřím v osud, jež vychází vstříc připraveným. Dnes večer se o tento svůj jedinečný nález hodlám podělit s vámi, moji drazí. Kruh a s ním i moje dlouhé putování se zde totiž uzavírá. A já doufám, že ve vašem krásném městečku naleznu konečně i já svůj vytoužený domov, obklopen přáteli, za které budu moci už brzo považovat i vás, moji vážení hosté. Petře, nalévej. Ale opatrně, ani kapka toho vzácného moku nesmí přijít vniveč.”

Když se ale Petr, očividně celý roztřesený, dotkl džbánu, Egon ho popadl za paži a zarazil v pohybu, jako by si právě teď ještě na něco vzpomněl.

„Dnešní večer není obyčejný. Ale toto víno, jakkoli mimořádné, je pořád jen obyčejným vínem. Říká se, že ve víně je pravda. In vino veritas, jistě to rčení znáte. Nuže... dnes večer ho trošku vylepšíme.”

Egon Heller se dramaticky odmlčel a pozvedl obě ruce nad hlavu ve výmluvném gestu. Vzrušený šepot postupně utichal, až ve sklepení zavládlo hrobové ticho.

Eliška měla sto chutí zmizet. Už dávno litovala, že raději nezašla za Lídou. Určitě by s ní zažila daleko víc zábavy, než v téhle zatuchlé, studené díře. A ke všemu do toho zatáhla Sylvii. Jenže kdo mohl tušit, co je ten Heller vlastně zač? Že je to obyčejný sebestředný náfuka, který si libuje v předvádění.

Rozhlédla se kolem a s úžasem zjistila, že všichni přítomní upírají okouzlené pohledy na Egona Hellera a s napětím čekají, co bude dál. Tedy... skoro všichni. Helenina přítelkyně Elvíra nehleděla na starce, ale na ni. A jako by četla Eliščiny myšlenky, mrkla na ni spiklenecky jedním okem. Pak otočila svou oranžovou hlavu zpět ke stolku s vínem a zkoumavě přivřenýma očima sledovala Egonovo počínání. I Eliška k němu tedy obrátila svou pozornost.

Otočen zády k publiku, na chvíli zakryl svým tělem výhled na nádobu s rudým obsahem. Dramaticky zašermoval rukama ve vzduchu, pak na moment strnul jako socha. V hrobové tichu, které při jeho afektovaném počínání zavládlo, bylo slyšet jen jeho tiché, monotónní mumlání.

Eliška se neovládla a pohrdlivě si odfrkla. Obrátilo se k ní několik pohoršených obličejů. Páni, pomyslela si. Oni mu to fakt žerou! Poněkud ji uklidnilo, když znovu zachytila pobavený výraz Elvíry Moudré. Takže není sama, komu tohle čarodějnické klišé přijde k smíchu. Od mága avizovaného kalibru přece jen očekávala trochu víc invence. Druhá, a tady si musela upřímně přiznat, že daleko podstatnější příčina jejího rozčarování tkvěla v samotné osobnosti Egona Hellera. Byl jí prostě a jednoduše nesympatický.

Úder gongu. Eliška automaticky stočila pohled k Petrovi. Ten však stál opět jako socha u dveří a nic podobného tomuto nástroji u sebe, ani nikde poblíž, neměl. Zamračila se. Pak ale usoudila, že tu bude určitě kromě těch dvou ještě někdo další. Někdo přes speciální efekty, jako například rozsvěcení a zhasínání pochodní a svíček na dálku.

Egon odstoupil od džbánu, pohlédl na zaražené diváky a se zvláštním výrazem ve tváři ukázal na džbán. Bylo to naprosto zbytečné gesto, neboť nikoho z přítomných ani nenapadlo dívat se jinam. S obsahem nádoby se totiž dělo něco podivného.

Rudá tekutina se ve svém skleněném vězení začala pohybovat, kroužit kolem stěn zprvu zvolna, postupně však vířivý pohyb zesílil do takové míry, že bylo jasně vidět, jak hluboký kráter se uprostřed džbánu vytvořil. A navíc začala tekutina měnit odstín. Z docela běžné tmavě červené byla najednou červeň jasná a živoucí. Vír se pozvolna zklidnil a namísto toho se kolem džbánu počalo šířit světlo. Rudé a mihotavé, připomínající rozhořívající se oheň.

A nakonec k úžasu všech přítomných ze džbánu vyšlehl skutečný plamen. Ozářil starcovu tvář a ta jako by v té záři omládla. Vrásky se vyhladily, vlasy zčernaly a viditelně zhoustly. V temných očích vybuchl ohňostroj jisker a ústa, plná běloskvoucích zubů, se roztáhla v triumfálním šklebu.

On se toho bál... uvědomila si ohromeně Sylvie. Stalo se něco, v co doufal, ale v co tak úplně nevěřil. Tohle nebude jen tak nějaký laciný trik. Tohle bude něco víc. Přeběhl jí mráz po zádech.

Pochodně na stěnách zhasly a místnost osvětloval jen oheň ze džbánu. Byl krvavě rudý, stejně jako víno. Jeho plameny šlehaly plápolavě a nepravidelně a po kamenných stěnách křepčily dlouhé stíny v psychedelickém tanci. Jako by se všichni ocitli v pekle plném démonů.

Sylvie se na to už nechtěla dívat. Z toho divadla se jí svíral žaludek podivnou nevolností a věděla, že se příštích pár dnů nevyhne nočním můrám. Rozhlédla se kolem sebe. Podle výrazů ostatních lidí poznala, že i oni jsou vyděšení. Ale proč? Vždyť je to jen oheň. Obyčejný oheň. Efektní trik, nic víc.

Jenže při pohledu na svou přítelkyni Helenu si Sylvie přestala cokoliv nalhávat. Jindy tak pragmatická a racionální Helena vypadala, jako by spatřila samotného Lucifera. Ani to rudé světlo nedokázalo zakrýt bledost její tváře a už vůbec ne třesoucí se ruce. Už dost! zakřičela Sylvie v duchu. Už dost, nebo se zblázním. A nejspíš nebudu sama.

Jako by se rozhodl její přání vyslyšet, začal rudý oheň pomalu pohasínat. Právě tak samy od sebe, jak prve zhasly, rozhořely se pochodně na stěnách. Poslední rubínový záblesk projel skleněným džbánem a společně s ním opadla i z mistra Hellera iluze mládí. Opět tu stál starý muž, pohled jeho tmavých očí byl však nyní mnohem triumfálnější, než prve.

Promluvil pomalu a slavnostně. Tlumeně. I přesto Sylvie zatoužila zacpat si dlaněmi uši. Jeho tichý, navenek pokorný hlas skrýval pod svou nezvyklou vemlouvavostí nějakou hrozbu. Cítila to.

„Poznal jsem za svůj život spoustu míst. Měst, vesnic, městeček jako je to vaše. Nikde jsem se dlouho nezdržel. Můj život býval životem poutníka. Dnes ale mohu říct, že jsem konečně u cíle. Vy jste byli první, kdo mě v mém novém domově přivítali. Zasloužíte si proto něco naprosto mimořádného. Jedinečného. Něco, co se už nikdy nebude opakovat. Opravdové, nefalšované mystérium.”

Sylvie se mezitím trochu sebrala, ale stísněný pocit ji neopouštěl. Střetla se očima s Eliškou a na její nechápavý pohled jen pokrčila rameny. Netušila, co má Heller za lubem a ze srdce toužila po bezpečí svého maličkého bytu.

„Petře... teď už můžeš konečně nalévat. Hodina pokročila a naši hosté potřebují občerstvit.”

Eliška si všimla, že chlapec znovu na okamžik zaváhal. A při pohledu na velký a vrchovatý džbán zapochybovala, že je vůbec v jeho silách zvednout ho a bez nehody víno roznést. Ze srdce si přála, aby se mu to povedlo, neboť Egon Heller zjevně nepatřil k nejshovívavějším šéfům.

Petr byl naštěstí mnohem silnější a obratnější, než by se mohlo zdát. Nádobu uchopil zkušeně a držel ji tak pevně, že mu zbělely klouby na rukou. Egon ho následoval na jeho cestě od stolu ke stolu a hlídal, aby ani krůpěj neukápla. Co by následovalo, kdyby ano, nechtěla Eliška domýšlet. Nic dobrého pro Petra, vůči kterému už dávno zaujala jistý ochranitelský postoj, by z toho samozřejmě nekoukalo.

„Ne, dík, já nebudu,” zakryla svůj pohár Eliška, když nesourodá dvojice dorazila se džbánem k jejich stolu. „Táta by mě přerazil. A krom toho,” neodolala jízlivě dodat, „flambovaný víno nepiju.”

Sylvie strnula. Eliška si opravdu koledovala. Přinejmenším o to, že si ji tento zvláštní člověk uloží do paměti. Už jen to by mohlo být nebezpečné. Neklidně se zavrtěla a v duchu prosila prostořekou neteř, aby už nic neříkala.

A opravdu, kdyby mohly pohledy vraždit, ležela by tu Eliška v tratolišti krve. Vrásky na Egonově čele se prohloubily nevolí. Byl to jen mžik a pak už se zase ovládl, ale Sylvie si toho dobře všimla. Nejraději by popadla dívku za ruku a odvedla ji pryč z tohoto divného místa, ale znala ji už poměrně dobře a poznala na ní, že právě svým způsobem vyhlásila tomu člověku válku. A ústup nepřicházel v úvahu.

„Jsem si jistý, že jeden malý doušek by vám tatínek odpustil, slečno,” naklonil se k dívce Egon, když trochu rozdýchal dívčinu impertinenci. Chvíli ji upřeně pozoroval a tentokrát to byla Eliška, kdo se odvrátil jako první. Měla totiž dojem, že se s Egonovýma očima děje cosi podivného. Jako by se mu v nich něco hemžilo. Roztřásl ji zvláštní chlad, i když se ze všech sil snažila nedat na sobě nic znát.

„Pane,” tichým, leč ostrým hlasem se ozvala Sylvie. „Má neteř to víno odmítla. Možná jste špatně slyšel, to se stává.”

„Sluch mi slouží velmi dobře,” zasyčel Egon podrážděně, ale když si všiml několika udivených pohledů od sousedních stolů, ovládl se a dokonce se pokusil o úsměv.

„Nechtěl jsem přece tu mladou dámu nutit, to nemám ve zvyku. Jen mi přišlo trochu líto, že přijde o něco tak neopakovatelného. Tohle je totiž naprosto unikátní víno.”

Poslední slova už byla opět určena všem v sále. Ti, kdo už měli nalito, upřeli pohledy na své sklenky, ale neodvažovali se je pozvednout. Čekali na pokyn.

Petr teď obcházel se džbánem stoly ve druhé části místnosti, už zbývalo jen několik málo pohárů k naplnění, Sylvii se však přesto zdálo, že vína v nádobě skoro neubylo.

Zahleděla se na svou sklenku a srdce jí bušilo. Zmocnil se jí absurdní pocit, že tekutina v poháru není žádné víno, ale tajemná substance z dílny šíleného alchymisty. Uměle vytvořená za bůhvíjakým, určitě však velmi podezřelým účelem. Rozhodla se, že se toho v žádném případě nenapije. Zvedla hlavu a střetla se s Elvířiným pohledem. Měla dojem, že si porozuměly.

„Pozvedněme tedy nyní společně číše,” zahlaholil Egon Heller už zase svým obvyklým hlasem. „Dobře si tuto chvíli zapamatujte, moji milí noví sousedé a jak pevně doufám, i budoucí přátelé. Je totiž ve vašem životě naprosto neopakovatelná. Žádná iluze, žádný trik, ale skutečné mystérium. Někdo by možná použil i slovo zázrak, ale nejsem tak domýšlivý. Zázraky přenechme bohu. Než ale smočíte své rty v této vzácné tekutině, rozvažte pečlivě, jakou krajinou necháváte právě v této chvíli bloudit své myšlenky. Soustřeďte se. Je to důležité.”

Sylvie se znepokojeně rozhlédla kolem sebe. Lidé brali do rukou sklenky a fascinovaně na ně hleděli. Jako by v nich mohli zahlédnout svá nejtajnější přání.

Tajná a … splněná.

Sylvie se otřásla. Co to bylo? Co ji to, proboha, napadlo? O ničem podobném tu přece nebyla řeč. Nebo jí něco uniklo?

Pochodně na stěnách začaly čadit, ale většina přítomných si toho ve svém vytržení snad ani nevšimla.

Egon Heller se samolibě usmíval. Jako kocour, když slíže misku plnou smetany, pomyslela si omámeně Sylvie. Ona sama se sklenky nedotkla. Štítila se jí.

Egon pozvedl svou číši: „Na vás, moji přátelé. Na vás a vaše skryté touhy.”

Jenže než se stačil někdo z hostů doopravdy napít, rozlehl se sklepním sálem jasný a rezolutní ženský hlas: „Nepijte to! Chce vás otrávit!”

 

***

 

 

 

 

 

 

 

---