La Môme

Měla krásné ruce, víte? Trochu bledé a pohublé, avšak jemné a půvabné.
Kudrlinka sem, kudrlinka tam, Non, Je Ne Regrette Rien. 
Oblíbenou barvu měla modrou, černý havran jí ale krákal na dobrou.
Nevěstinec, cirkusy a ulice, to byly její predispozice.
Na okamžik neviděla a tak se na svou Terezičku obrátila.

Pane! Milord! Počkejte! Já přece ještě neskončila.

Belleville 72, to je místo, kde se narodila.
Já tam byla a  pocitem štěstí jsem se naplnila.
Její konzervatoří byla ulice a prostá makovice.
Čekáte-li Femne fatale, Afroditu či Trojskou Helenu, vyvedu Vás touto cestou z Vašeho omylu.
Utrápený výraz, smutek schovaný za úsměvem, vnímejte jí prosím jako úkaz, se vzácným příběhem.

Padam...padam...padam..., nešťastná to madam. Prostitutkou nebyla, asi by se raději upila.
Jejím životem byla Paříž. a díky pouličnímu zpěvu, mohla jít i za mříž.
Papa Leplée přišel si pro ní a malou Edith přizval na výsluní.
A tak vznikla diva s velkým D, La Môme Piaf s mocným P.

Viděla život růžově, milovala a ničeho nelitovala, žila pod pařížským nebem, v bohatství, ale i jen s chlebem.

Marlene Dietrich o ní řekla, že je zosobněním Paříže a obdarovala jí cenným darem, v podobě smaragdového kříže.
Avšak to pravé blaho prožila, až když své jemné dlaně, do boxerských rukavic vložila.
Ale jak bylo u Edith zvykem, štěstí jí bylo vzato dalším špinavým trikem.

Bojovala s démony, díky nimž vznikly ty úchvatné šansony.
Opuštěné, malé vrabčátko, odešlo nám zakrátko.
Ulička, kavárna, či jen chodník, navštivte pane její pomník.

Mon Dieu! Nesmutněte, Edith prosí, každý si v životě něco zkusí.

Edith je Paříž a Paříž je Edith, a tuhle skutečnost nemůže nikdo, nikdy,  změnit.