Řekla

Po mnoha, mnoha 
letech zmaru
po nekonečném 
čekání,
po dnech kdy jsem bez souladu
bral chlast, drogy i brufeny
Po dnech kdy jsem strašně toužil
krásnou ženu TAK MOC MÍT
Po dnech, kdy jsem se tak soužil
že musím stále smutně žít
Přišla náhle ona víla
a vyřknula ono slovo
a já věděl že to jest síla
svatější než sál všech svobod.

V tom únorovém těžkém mrazu
hned potom co jsem vypil líh
Stála tam a její slzy
skrápěly ten pražský sníh.
Vyřknuli jsme špatná slova
došlo trochu k dramatu
a tak utekla z mého domu
kvůli předchozímu traumatu.
Běžel jsem za ní, volal na ní 
Snažil se jí zastavit
a náhle se to podařilo 
nechala se otočit.

a já nevydržel.

A rozplakal se z toho smutku
z nadějí a ze zármutků
z toho že jsem ublížil
nevydržel, zradil ji
a snad tím, že jsem plakal
jsem dal jí novou naději.

Koutky se jí náhle smály
úsměv se jí objevil
Oči se jí zablyštily
a já to vše pochopil. 

"Miluju ji."

A viděl jsem jí jinak než dřív
ještě více zkrásněla
zúžil se jí obličej, schrána celá zvážněla
vlasy se jí rozpustily
A v ranní záři slunce svit
dodal tomu božský nádech
stála tam jak jen mohla být
SE ZIMNÍM VĚTREM A SMUTKEM V ZÁDECH...

jsem ji musel políbit.