pokračování

Probouzím se na operační stole, kde  jsou mé sny a plány? Byly pryč. Jeden jediný den minuta rozhodl za mne V hlavě mi zní otázka, co tu vlastně dělám? Rozpomínám se na loučení se svojí sedmiletou dcerkou, která s jistotou, že se vrátím, odcházela domů. Bylo zvláštní, jakou mi ten obraz dával sílu.

Žily jsme sami. A já cítila velké odhodlání se vrátit, abych mohla dát své dceři, to co si zasloužila. To co ji patřilo. Necítila jsem pochyby ani strach vzpomněla jsem si na chvilku, kdy jsme čekali u telefonu na zprávu jestli má sestra přežije. To byly opravdové pochyby, v tu chvíli jsem si uvědomila, jak si s námi naše mysl hraje, když tak ledabyle o nás pochybuje hra ega, která nás potřebuje abychom byli někde v ústranní. Dostala jsem jiny vhled, že to co prožíváme  nejsou skutečné pochyby, ale ruská ruleta, kdo z koho. Proč je, ale máme. Jako maják na nás svíti při každodenním rozhodování. Snad  si někdy odpovím.

A viděla jsem maminku, která byla plná pochyb a plakala  a brala mi odhodlání se porvat s mojí nemocí. Ale velmi dobře jsem ji vnímala a cítila, co prožívá. Byla máma, jako já  a pocity jsme měly obě stejné. Já opouštěla svou dcerku a mamince odcházela její dcera do neznáma. Postavila jsem se do role utěšovatele a uklidňovala maminku, že bude všechno v pořádku, přesně tak, jako odcházela má dcerka domů z jistotou, že se vrátím.

Nádor na mozku, o kterém jsem nevěděla nic. Semlelo se to velmi rychle ani jsem neměla čas přemýšlet, co se děje Seděla jsem v sanitce a nechápala  život, otázky proč, byly zbytečné nehodily se do scénáře  a filmu, který se promítal v mé hlavě. A jediný divák jsem byla já.

To nebylo v mých plánech.

 V jakém si polospánku tu čekám, na svůj ortel, který má potvrdit, jestli nádor je zhoubný. Lékaři, který  přináší zprávu svítí oči štěstím, jako by se radoval a byl šťastný za mne. Nádor není zhoubný, asi kdybych mohla objala ho a zatančila valčík.

Slyšela jsem tu zprávu, jako by přicházela z nebe. Chtěla jsem poděkovat, vyslovit jej, ale bylo pro mě těžké, přemýšlím nad slovy. Napadá mě,  asi jsem zapomněla mluvit.

A, někde v dálce,  slyším hlas plný starostí. Nastaly komplikace a nejasně vnímám, jak mě vezou na vyšetření. Stoupnul tlak a nikdo nevěděl, proč. Z jakousi neúčastí pozoruji lékaře,jak mě přesouvají na jiné lůžko a pomalu projíždím tunelem,že by tunel a světlo? Ne na štěstí CT .Po čtyřhodinové operaci přijdou komplikace. Jestli tuhle situaci vymysleli na hoře tak mi nedali dobrý scénař, pomyslim si

Zvláštní, byla jsem zbavena všech obav a strachu nevnímala jsem, co se vlastně děje.Po zjištění, že nekrvácím do mozku se mě lékař zeptal vy máte vysoký tlak?Ano pokynula jsme,protože to bylo jediné, co jsem v danou chvíli dokázala. A cítila, jak napětí lékařů ustoupilo a nastal klid zbraní všichni si oddechli. Byla jsem, jako malé dítě, které neví, co si ti dospělý říkají, proč mají obavy. A o co vlastně usilují.