7. ledna 2014

Kam jsem to dotáhl. Končím tím, že si píšu deník. Ach jo. Je úterý večer, 20:12. Začal jsem si psát deník, protože mám potřebu s někým mluvit. Někomu se svěřovat. Není tu ale nikdo, kdo by mohl naslouchat mým slovům. A tak píšu deník. Našel jsem nepoužitý sešit, ani nevím, kde se vzal na mém šuplíku, ale prostě jsme ho (Tě) našel. Napadlo mě, že psát své problémy na papír a zpovídat se papíru nemusí být zase tak špatné. Koneckonců, nic neztratím. Jsem už tak v koncích, že nevím, co mám dělat. Nikdy jsem si nemyslel, že klesnu až k tomu, že si budu povídat s papírem ve vazbě. Nikdy bych si nemyslel, že mě to bude bavit, nebo že se k tomu alespoň jeden den dostanu. Ale když už člověk nemá jiného východiska, asi začne dělat překvapivé věci.

Každý večer, když jsem doma, sedím na gauči, koukám na televizi nebo prostě jen zírám do zdi. V hlavě mám tolik myšlenek, že i jaderná elektrárna by měla problém všechny je rozštěpit. Dnes tu sedím zase. Nemám ani náladu zapnout televizi. To je ten špatný den, kdy už nevím co udělat, aby mi bylo líp. A dělám to, že se svěřuju papíru. Komické. Ale Ty, deníku, můj příteli, budeš perfektní zpovědníček, protože nebudeš mít možnost mě poučovat nebo mi skákat do řeči. Řeknu Ti všechno. Budu s Tebou mluvit narovinu. Každý den, počínaje dneškem, do Tebe budu vkládat svou depresi, svou radost, no prostě své pocity a starosti. Bude to moje každodenní dávka potřebného uklidnění.

Víš, občas si říkám, proč já jsem se narodil s mozkem, který nebude schopný se vstřebat do davu. Mám problém s respektováním autorit. Mám problém se sebevědomím, seberealizací. Mám problém se vztahy mezi lidmi. Prý jsem nečitelný jak hieroglyf a i ten je prý oproti mně tisíckrát čitelnější. Ano, dnes jsem zase dostal svou pravidelnou dávku deprese. Ptáš se jistě proč. Neptáš, ale určitě by ses zeptal, kdyby si mohl. Řeknu Ti to. Nevím, co mám dělat. Dnes mě do této chmurné nálady přivedl vztah s mou přítelkyní. Z počátku to vypadalo jako báječný vztah, který nemůže rozbít ani nejsilnější bouře. Ale postupem času začínáme zjišťovat, že jsme každý úplně jiný. Je to těžké. Nechci to přijmout, ale vidím, že ona smiřuje. Alespoň na mne to tak působí.

Je pravdou, že Katy byla má první holka ve vztahu. S žádnou jinou jsem pořádný vztah neměl. Je to divné, ale ten pocit neumím popsat. Na jednu stranu bych rád brečel, na tu druhou si ale říkám, že vztah, který nikam nevede, nemá cenu oplakávat. Nejsem typ člověka, co se nechá bičovat. Neumím respektovat autority, natož ohýbat hlavu před umělou autoritou doma. Říká se mi to těžce, ale nezvládnu být s ženou, která mě chce mít tam, kde se jí to hodí. Ona mě nechápe. Možná nechce. Co já vím, co se jí honí v palici. Mám ji rád, ale bohužel, už jen rád. Náš vztah brzo skončí na hřbitově. Nevím, čeho se bojím, ale asi to je jen pocit nejistoty. Odpadá jediný člověk, který mi byl kdy blízko. Ale takový je prý život. Sice mi štěstí nikdy nepřinesl, mám furt smůlu jak kuře na pekáči, ale hlava by klesat neměla.

Asi plácám nesmysly, že jo? Furt nevím, co to dělám. Ale ano, asi je pravda, že jsme odsouzen k věčné samotě. Jsem jiný. Dává mi to najevo okolí, dává mi to najevo rodina, dává mi to najevo moje nitro. Ani nevíš, jak často jsem plakal. Ale to je jiný list, o tom Ti napíšu někdy jindy, protože dnes bych tu byl do rána. Jsem unaven z práce. Práce, ze které možná také brzo půjdu východem. Nadřízený nemá rád odpor a já mu bohužel říkám svůj názor. Ale to do dnešní zpovědničky také nepatří. Dnes tu řeším vztah s Katy.

Zamyslel jsem se. Najednou už je 23:34. Neřekl bych, že jsem přemýšlel tak dlouho. Měl bych jít spát, ráno musím zase do té pekelné práce. Ale abys věděl, rozhodl jsem se. Nebudu Katy mučit ještě více než doteď. Všechno nasvědčuje tomu, že ona už ten vztah nechce, jenom neví jak se mě zbavit, aby mě to zasáhlo co nejméně. Budu hrát její tóninu a ukončíme to. Doufám, že to nebude ve zlém. Ubližování těm, které mám rád, už mám dost. Nevím, proč mám tak zlý úděl. Jakési Kaionovo znamení, které nemohu smazat. S tím jsme už smířený. Počkám tedy, až se zase uvidíme a v klidné situaci o tom začnu mluvit. Je čas být zase sám. Čas přestat ubližovat nevinným duším.

Dobrou noc, můj nový, věrný kamaráde.